Překroč svůj stín - 44.část

K domu Madhava Sanu se pomaličku začali sjíždět první svatební hosté a Kumar od rána jen zářil. Donedávna už přestal doufat, že se mu někdy splní jeho přání chystat svatební hostinu, a těšilo jej to o to více, neboť se jednalo o pánovu neteř, kterou měl nesmírně rád. S obrovskou chutí se tedy pustil do slavnostních příprav.
Lalita v pokoji dokončovala poslední drobné úpravy na Shantině zevnějšku a připevnila jí do vlasů zlatě třpytivé tikky. V uších se jí leskly nádherné náušnice a ruce kromě jejího neodmyslitelného diamantového náramku zdobila ještě spousta dalších, neméně krásných.
Ještě zbývalo to poslední…tu se zvolna otevřely dveře, dovnitř vešla Maria Naasheb v doprovodu nějaké staré ženy, a přes ruku nesla přehozené nádherné rudé svatební sárí, bohatě zdobené flitry a šperky. Přistoupila k ní s úsměvem, s láskou ji pohladila po vlasech a šaty jí opatrně položila do klína.
„Jsem velmi šťastná, mere priya, že konečně našly své uplatnění. Koupila mi je kdysi dávno moje maminka, ale nikdy jsem bohužel neměla příležitost si je obléci. Teď jsou tvoje a přeji ti z celého srdce, aby ti dnes přinesly moře štěstí…“

Když byla Shanti konečně připravená, přistoupila k ní ještě ta stará žena, vytáhla nevelkou kulatou krabičku, zdobenou ornamenty, v níž byla tmavě rudá jemná hlína, a když začala tiše mluvit, vyhrkly všem slzy z očí…
„Drahé dítě, znala jsem kdysi dávno tvoji maminku, a velmi mne mrzí, že v tento vzácný okamžik zde nemůže být s tebou. A proto jsem tady já, abych ji zastoupila při starém indickém zvyku, který ke každé svatbě neodmyslitelně patří. Ještě bych ti chtěla předat něco, co u sebe přechovávám po celých patnáct let, bylo to tenkrát její přání, když na nádraží v mých rukou umírala…“ a podala Shanti řetízek s přívěškem, na němž byl vytepán maličký obrázek bohyně Kálí. Mírně se zachvěla, protože jí to opět připomnělo její původ, ale už dávno pochopila, že před touto skutečností nelze utéci. Pověsila si jej na krk vedle srdíčka s mandalou a zadívala se na ženu, která po chvilce pokračovala.
„Dnes je tvůj velký den, a každý ví, že veškeré temné stránky a smutek lidského života poznamenávají naše ruce a čelo. Podej mi své dlaně, henna má barvu vášně a kouzelnou sílu země, a pomůže je smýt, abys do nového stavu vstupovala čistá, prodlouží ti také čáru života a…“ tu se na chvilku zarazila, protože s tak kratičkou čárou se i přes svůj vysoký věk dosud nesetkala, téměř nebyla vidět. Nemohla ani domyslet, co to zřejmě znamená. Nechtěla však nikomu kazit šťastné chvíle, jemně jí natřela dlaně hennou, lehoučce se dvěma prsty dotkla jejího čela, na němž s ní udělala poslední znamení v podobě malé rudé tečky, a pak se spěšně s omluvným úsměvem rozloučila. Všem to bylo trochu divné, ale po chvilce se na vše zapomnělo.

O pět minut později již Shanti v doprovodu dívek, za jemných tónů sitary a tichého zpěvu, zasypávána spoustou barevných květin, sestupovala po schodech dolů do haly, kde už čekala spousta lidí, a hlavně…zhluboka se nadechla a rozbušilo se jí srdce. Avinash měl na sobě bohatě zdobenou bílou hedvábnou tuniku, bílé kalhoty, a kolem krku mu podél těla spadal oranžový, zlatem vyšívaný dlouhý šál. Tohle bylo něco zcela jiného, než jeho vytahané tričko a seprané džíny a strašně moc mu to slušelo. Srýček Madhav si zřejmě i v jeho případě potrpěl na tradice.

…Obřad, který se konal na slavnostně vyzdobené zahradě, a po něm následující svatební veselí, plné barev, tance a zpěvu, zdálky sledoval ještě někdo…Josh Wadhwan bezmocně zatínal zuby a ruce v pěst a v koutku jeho oka se objevilo něco, co jej velmi překvapilo a co za celý svůj dlouhý věk nepoznal…malá třpytivá slza…
……………………………………………………………………………………………………................................................

O šest měsíců později…

Shanti se probudila s tichým zasténáním a jak rychle jí to její stav dovoloval, posadila se na posteli. Ustrašeně pohlédla na prázdné místo vedle sebe, ale bylo už devět hodin a Avi odešel dávno do práce. V poslední době se jí stále stýskalo, byl pryč pořád častěji, protože koncertů díky jeho slávě přibývalo. Bydleli nyní do doby, než se děťátko narodí, i s jeho mámou v domě u strýčka Madhava, který ji neustále nechal hlídat. Myslí mu totiž často probíhaly tíživé vzpomínky na její matku Glorii, a chtěl mít jistotu, že je Shanti v bezpečí, protože muži z ochranky hlásili, že několikrát při večerní obchůzce vyplašili od brány nějakou neznámou tmavou postavu…

Čelo i noční košili měla Shanti zmáčené potem a prudce oddychovala. I miminko v jejím břiše bylo velmi neklidné, mnohem více než obvykle. Celé její těhotenství bylo zvláštní, jako by se mu její tělo bránilo. Často pociťovala veliké bolesti, jako by ji uvnitř něco trhalo na stovky kousků, ale nikomu se s tím nesvěřila. Otřela si mokré čelo rukávem a snažila se dítě uklidnit jemným pohlazením v místě, kde cítila jeho křehké tělíčko, a také konejšivými slovy…
„Pššš, klid zlatíčko, už je dobře…“ I Lakhí ji vyděšeně pozorovala a s jemným mňoukáním zatínala drápky do přikrývky. Shanti se na ni usmála, pohladila ji také a znovu ulehla na polštář. Pak se znepokojeně zamyslela nad tím, co se jí zdálo…sny…opět se začínaly pomaličku vracet, jako by síla náramku přestávala účinkovat, a to ji velmi znepokojovalo. Dnes to ale bylo jiné, viděla v nich mlhavě Joshe Wadhwana, jak drží v náručí její dítě a šťastně se usmívá…při tomto pomyšlení se otřásla hrůzou a odporem, ve slaboučkém záblesku se jí vrátil dávno zapomenutý hrozný zážitek u lesíka při školním večírku a její vědomí zaplnil podivný stín pochybnosti. Rychle jej ale zaplašila, a když se chtěla obrátit na bok, projela jejím břichem ukrutná křeč. Zhluboka oddychovala, ale po chvíli to přišlo znovu a mnohem silněji. Hlasitě vykřikla bolestí, opatrně se vyhrabala z postele a vyděšeně se zahleděla na velikou krvavou skvrnu, která tam po ní na prostěradle zůstala. Odplížila se ztěžka ke dveřím, odkud zoufale zavolala o pomoc.
Maria okamžitě vyběhla po schodech nahoru a když ji uviděla, jak tam zkrouceně stojí a zoufale naříká, zakryla si vyděšeně dlaněmi ústa a ihned sáhla po telefonu. O deset minut později již prostorem před domem zazněla siréna sanitního vozu…