Zloděj snů VIII.

Když jsem se trochu uklidnila a pěšky se prošla k domovu, přišlo mi to celé trochu neuvěřitelné. Od doby co jsem ho, dalo by se říct, poznala, se něco změnilo a já nebyla schopná popsat, co by to mělo být. Jedna věc mi vrtala hlavou: jak asi bere on mě. Kamarádka? Něco víc? Ne, tyhle naděje jsem si nedělala. Jen mě trochu děsilo, že ať už mě bere jakkoli, cítila jsem se ještě před chvílí naprosto jinak, než kdykoliv ve svém dosavadním životě. A ať už ta změna byla jakkoli příjemná, přišla mi zároveň nesnesitelná – jen těžce se jí vzdorovalo a bez možnosti volby mě směrovala někam, kam jsem se rozhodně dostat nechtěla. Když to řeknu na rovinu, tak jsem srab. Já se bojím, že bych k němu mohla cítit něco silnějšího.
Zamyšlená jsem zůstala i po zbytek dne, ale ve výsledku to neznamenalo, že bych něco vyřešila. Nevěděla jsem, jak jsem na tom já, natož abych něco tušila o Matyášově vnímání. To pro mě představovalo španělskou vesnici a možná, že právě to mi nebylo po chuti.
„Si dneska nějak mimo,“ ozvala se máma od kuchyňské linky.
„Co?“ zeptala jsem se zmateně, když mi došlo, že na mě mluví. Seděla jsem za stolem, a protože tátu povýšili, čekala jsem na slavnostní jídlo, do jehož přípravy jsem se nesměla plést. Neměla jsem tak čím zabavit ruce a myšlenky se mi rozutekly na všechny strany. No, jedna z nich silně převažovala. Nemohla jsem to vyhnat z hlavy, ať jsem se snažila jakkoliv, takže mi nezbylo než doufat, že mě to brzy přejde.
„Vezmi příbory a prostři prosím,“ požádala mě a letmo se na mě podívala. Vstala jsem a dělala, co mi řekla, zatímco ona se pustila do posledních úprav na jídle. „Budeme mít přírůstek,“ oznámila mi jen tak mimochodem a já na ní pohlédla dost překvapeně.
„Mami?“ vyjekla jsem v mírně v šoku a nevěřila vlastním uším. V tomhle věku?
„Takhle sem to nemyslela,“ uklidnila mě s mávnutím rukou a pobaveně se zasmála. „Přijede nám vzdálenej příbuznej.“
„Eh, klidim se hodně rychle z dosahu,“ konstatovala jsem nenadšeně a s otráveným pohledem se na ní podívala. Měla jsem averzi na tyhle rodinné delegace už jako malá a nenávidět je budu i po zbytek života, tak co. Už jako prcek jsem musela snášet pusinkování babičky, štípání do tváří od „tety“, naší vzdálené příbuzné a to ani náhodou nebyl konec našeho rodinného obludária. Obludária ohledně chování – u nás vážně nikdo netušil, co děti naprosto nesnáší.
„Tak to nepude. Víš jak sem mluvila o mojí sestřenici, která odjela do Anglie a už tam zůstala? Je to její syn. Nestarší dítě, je mu stejně jako tobě. Má se tady na nějakou dobu porozhlídnout – tak na měsíc, půlrok, rok… to asi nikdo neví. Podle toho jak se mu tu bude líbit. Pro začátek mu podáme pomocnou ruku,“ významně na mě pohlédla, „a ty mu budeš nápomocná. Kdyby cokoliv potřeboval…“ nedokončila větu a otočila se k vařícímu hrnci.
Tupě jsem na ní zírala. Já? „Ale… anglicky přece mluvíš mnohem líp ty…“ začala jsem chabě a ústa zkroutila do všeříkajícího úsměvu. Jako by hlásal: Tak to ani omylem…
„Blbost… a navíc přece umí česky. Je to syn češky a jinak by sem nejel, zapomnělas?“ zamítla máma okamžitě můj bojkot. No potěš, to mě zase něco čeká. Na návštěvě tu byli jenom jednou, ale na něj asi nezapomenu. Navíc – podle toho co sem slyšela se moc nezměnil. Je to debil.
Alespoň tahle skutečnost mi dala šanci na chvíli zabavit svůj mozek zase něčím jiným. Namáhala jsem si mozkové závity úvahami nad tím, jak se z toho vyvlíct. Tohle absolvovat nehodlám – nebudu si za zadkem vodit nějakýho pitomce, aby mi dělal ze života peklo. V tomhle směru jsem vážně měla předsudky – lidi jako on se obvykle nemění, byť to tenkrát byl puberťák.
Na otázku kdy přijede, se mi dostalo pohoršující odpovědi: skutečnost, že mi zbývá jenom pět dní pohody, mi totiž na náladě nijak zvlášť nepřidávala. Zlepšila to jenom sms od Matyáše.
JAKO PODEKOVANI TE ZVU PRISTI SOBORU NA OBED, CO TY NA TO?
Nad touhle zprávou jsem nemohla nic jiného, než se uculovat. Aspoň jedna příjemná novinka na závěr dne.