Proč zrovna já?

„Mami? A bude k nám táta s Chowem chodit často?“
„To záleží i na tobě. Chceš, aby chodili často?“
„Jo. S Chowem se bezva hraje.“
„Tak v tom případě to půjde. Teda pokud bude chtít i Chow.“
Zadíval se na ni tak, že jí až zahřálo u srdce.
„Ahoj lásko“ řekl Aleš do telefonu, když ho Markéta zvedla.
„Ahoj, tak co? Jak se Aleš Chowovi líbil? Říkal něco?“
„Něco? To byla lavina slov. Strašně se mu to líbilo a prej si takhle chce hrát znova.“
„To je bezva, Aleš totiž prohlásil, že by chtěl, abyste chodili často.“
„Myslím, že líp to všechno dopadnout nemohlo.“
„To máš pravdu. Ty největší starosti máme za sebou a teď si můžeme naplno užívat toho, že jsme spolu.
To je skoro až neuvěřitelný, že to takhle dopadlo“ řekla Markéta.
„Já jsem taky rád, že to takhle je, lásko. Často se mi stávalo, že se mi o tom zdálo. Ale tohle předčí všechny sny. Dokonce už se nebojím říct, že máme dobře našlápnuto ke společnýmu rodinnýmu životu.“
„Přijdeš zítra s Chowem ke mně do bytu? Mělo by totiž pršet.“
„Určitě přijdeme. Už teď se Chow nemůže dočkat, až se s Alešem zase uvidí.“
„Tady to vypadá stejně. – Už budu muset jít, lásko.“
„Jo, jasně, já už bych měl jít taky, miluju tě.“
„Já tebe taky, ahoj.“
„Ahoj.“

Druhý den tedy přivedl Aleš Chowa k Markétě. Malý se nejdříve nejistě rozhlížel kolem sebe, ale když přišel k Alešovi, začal být víc v pohodě.
Když si hráli, všimla si Markéta, že Chow začal kašlat.
„Asi se včera nastydl“ řekla.
„Kdepak“ odpověděl jí Aleš „kašlal už předtím.“
„Byl jsi s ním u doktora?“
„Jo, říkal, že je to vzduchem, protože je tady podstatně horší, než odkud pochází. – Proto ani v parku tolik nekašlal. Je tam o něco lepší vzduch.“
„Aha. A co s tím.“
„S tím se nic dělat nedá, musíme počkat, až si zvykne. – Teď už to jde. Nejhorší to bylo, když jsme přiletěli. Je to jak který den, podle toho jaký je vzduch.“
„Řekla bych, že si tady zvyká celkem dobře.“
„To jo. Je jen vyvalenej z aut, silnic a tak, ale je to dítě a bere to líp než dospělej. Třeba už ví, že když vidí přechod, tak musí zastavit. – Ale neví proč a sám nejde dál, ale je to už náznak toho, že si tu zvyká. Dokonce se i snaží říct něco v češtině. – Ještě, že jsou mu jen tři, být mu třeba deset, bylo by to horší.“
„To každopádně. Taky byly ve školce děti, které přišli z jiné země a zvykly si. Hlavně když si najdou kamarády.“
„Pojď na chvilku do kuchyně“ řekl jí Aleš.
„Proč?“ zeptala se udiveně.
„Neptej se, uvidíš“ řekl jí jen a vzal ji za ruku.
„Děje se něco?“ zeptala se, když vešli do kuchyně.
„Jen to že chci být chvilku s tebou o samotě“ odůvodnil.
„Nebojíš se, že se vedle něco stane?“
„Ne, věřim tomu, že máme inteligentní děti“ odpověděl a se smíchem dodal „mají přece moje geny, ne?“
„To je teda výhra“ poškádlila ho.
Místo odpovědi jí dal pusu na rty.

Na jednu stranu měli z nastávající situace strach, ale na druhou stranu věděli, že je to pro Chowa to nejlepší. Chow totiž začal chodit do školky. Samozřejmě do té školky, kde dělala Markéta a kam chodil Aleš.
Chow byl sice vylekaný, že půjde od táty, ale na druhou stranu tady s ním byla Markéta i Alešek a to ho uklidňovalo. Navíc byl od narození zvyklí, že musí brát věci tak, jak jsou.
Přirozeně se držel Aleše a hrál si s ním. Alešovi to nevadilo, byl rád, že je Chow víc s ním. Už pochopil, že je to vlastně jeho bráška a on si brášku vždycky přál.
Většina dětí přijala Chowa dobře. Pro některé to bylo prostě jen další dítě ve školce. Jenom pár chlapcům byl trnem v oku, protože byl jiný.
Trvalo to jen pár dní, než přišli k Chowovi a Alešovi, kteří zrovna hráli pexeso.
„Vodkaď jsi?“
Chow se na ně bezmocně díval, protože jim nerozuměl.
„Seš nějakej divnej“ řekl chlapec.
Chow na ně dál jen koukal, zato Aleš si stoupnul proti chlapci.
„Chow je můj brácha a jestli mu něco uděláš, tak si mě nepřej. Na mýho bráchu prostě nešahej“ řekl Aleš a bylo vidět, že je opravdu naštvaný a že to myslí zcela vážně.
Markéta viděla situaci jen zdáli, a tak nevěděla, co se přesně stalo. Aleš jí řekl že nic, a tak se zeptala děvčat, která si hrála vedle. Ty to samozřejmě řekli. Markéta to nijak nekomentovala, ale byla na svého syna pyšná a hřálo ji u srdce, že Chowa vzal jako svého bratra. Když to řekla Alešovi, měl z toho stejnou radost jako ona. Kalilo ji jen to, že k tomu incidentu vůbec došlo a že to určitě nebyla poslední taková situace, ale to jim bylo jasné už dřív.