Překroč svůj stín - 45.část

Shanti v úporných bolestech dlouhé hodiny jen mlhavě vnímala kolem ní rozrušeně pobíhající lékaře a sestru, která jí občas k ústům přiložila kyslík a otírala jí námahou orosené čelo.
Jako omámená plnila jejich naléhavé příkazy a zoufale si přála, aby tahle hrůza byla už jen pouhou minulostí. Nebyla si jistá, zda se tohle všechno vůbec dá přežít. V poslední chvíli se jí z úst vydral hlasitý výkřik, ostře pronikající do každého zákoutí sálu a měla pocit, že se někde uvnitř trhá na tisíc kousků, pak teprve pocítila nesmírnou úlevu. Stále však neslyšela to, co tak s napětím očekávala…dětský pláč. Jako z dálky k ní doléhala lékařova pochvalná slova…
„Tak, a máme ji konečně tady! Byla jste moc statečná, a vaše dcera je vám za to krásnou odměnou!“
Sestra si vyměnila s lékařem vyplašený pohled, dítě rychle zabalila do pleny a odběhla za zástěnu, ani jí ho neukázala, což ji nemile překvapilo.
Ještě jí stačily vyhrknout z očí slzy, ale pak ji najednou začala obestírat hluboká tma a poslední, co zaslechla, byl vyděšený lékařův hlas…
„Rychle, musíme si pospíšit, ztrácíme ji!“…

Když se konečně druhý den probrala, ležela sama na sněhobíle povlečené posteli, kolem sebe měla spoustu přístrojů, vnímala monotónní pípání a v ústech cítila podivnou hořkost. Marně se kolem sebe rozhlížela, ale své dítě nikde neviděla. Zoufale těkala pohledem po místnosti a přivítala, když dovnitř vstoupila sestřička s teploměrem v ruce. Shanti na nic nečekala a vykřikla.
„Kde je moje miminko? Kam jste ho odnesli? Je v pořádku?“
Sestra se na ni mile usmála a odvětila.
„Nyní už ano a vy naštěstí také, způsobily jste nám obě veliké starosti. Vy jste ztratila příliš mnoho krve, jako by se ve vašem těle rozsypaly ostré střepy a děvčátko dlouho vůbec nedýchalo, chvílemi to vypadalo, že se brání novému světu. Bylo to, jako když od sebe násilím oddělíte rostlinku a kořínek. Ale nyní už se snad nemusíme ničeho obávat. Tak ukažte, změřím vám teplotu a pokud bude vše v pořádku, odpoledne vám malou donesu, musíte už začít kojit.“
Snažila se hledat co nejvíce utěšující slova, protože za deset let svého působení zde v nemocnici se ještě s ničím takovým nesetkala, jako by děťátko úzkostlivě lpělo na matčině těle a krvi. Také věděla, že nikdy nezapomene na okamžik, kdy začalo konečně dýchat a poprvé otevřelo ta svá podivná zářivá očka, která jako by snad ani nebyla očima dítěte, ale nějakého maličkého dravce, hladově pozorujícího svoji kořist…
Pak vyšla na chodbu a všimla si na jejím konci nějakého člověka ve tmavém obleku, jaký již velmi dávno vyšel z módy. Stál u velikého okna, které jej oddělovalo od kojeneckého oddělení. Zakroutila pohoršeně hlavou a ihned k němu běžela.
„Co tady děláte? Kdo vás sem pustil? Zde je vstup přísně zakázán!“ Řekla mu rozzlobeně. Vzápětí zvážněla, protože se zvolna otočil a zadíval se na ni podivnýma jakoby mrtvýma šedivýma očima, při tom pohledu se zachvěla.
„Já…ehm…bylo otevřeno, omlouvám se, již jsem na odchodu…"řekl ledově mdlým hlasem, ještě jednou přehlédl očima dětské postýlky za oknem, otočil se a spěšně odešel.
„To jsou lidi, dostanou se úplně všude…“ zabručela si pro sebe a ihned za ním zavřela.

O tři hodiny později se otevřely dveře pokoje a tatáž sestra opět vstoupila, v rukou svírajíc to maličké plačící nic, které svou mámu málem připravilo svým narozením o život.
Shanti si se svíravým pocitem dítě prohlížela, snažila se najít sebemenší podobnost, ani sama pořádně nevěděla jakou. Ale u tak maličkého dítěte se zatím hledala velmi těžko. Jedno ale bylo jisté, bylo dalším pokrevním pokračováním jejího tajemného rodu. Najednou se jí zmocnil podivně tísnivý pocit, bála se, že je nedokáže ochránit, ani sama nevěděla, před čím nebo před kým, a nebyla zatím schopná o tom uvažovat, jen jí tato neodbytná myšlenka byla nějak povědomá, jako by už o ní někdy slyšela. Uvítala však, že z mírně snědé tvářičky, lemované hustými rozježenými černými vlásky, se na ni se známou jiskřivou září podivuhodně moudře koukala dvě očka, prozrazující její původ a připomínající lesknoucí se kapičky medu…

…Druhého dne Avi s tlukoucím srdcem opatrně sáhl po klice nemocničního pokoje. Když vešel dovnitř, pomaličku přistoupil k posteli a zadíval se na svou lásku. Měla zavřené oči a její rozhozené ebenové kadeře výrazně kontrastovaly se sněhobílým polštářem. Po jejím boku slaboučce vrněl malý bílý uzlíček…přisedl tiše na postel a podíval se s něhou na svoji maličkou dceru, hladově si žmoulající pěstičky. V tom se Shanti probrala, ale úsměv, kterým ho obdařila, nebyl příliš šťastný, což ho překvapilo.
„Ahoj, miláčku, jak je ti? Po mém příchodu z práce jsem se dost vyděsil, když jsem tě doma nenašel. A pak ta znepokojivá zpráva od lékaře…copak mi to děláš, hm? Ale ona je opravdu moc krásná…jaké jsi jí dala jméno?“
Shanti se pootočila k dítěti, chvíli si je opět zkoumavě prohlížela a v očích jí přeběhl lehký stín. Pak si najednou zakryla dlaněmi tvář a rozplakala se. Avi vzal konejšivě její ruce do svých a vtisknul do nich něžný polibek.
„Copak se děje, lásko? Pročpak pláčeš? Stalo se něco?“ Otřela si rychle slzy a pokusila se o úsměv.
„Nic se neděje, to je v pořádku…asi je to tím, že jsem tolik…šťastná…bude se jmenovat Annu…“ zašeptala a váhavě k sobě děťátko přivinula.

Rukáv noční košile se jí při tom pohybu maličko vyhrnul, najednou se Avi zarazil a zahleděl se na její levé zápěstí.
„Kdepak máš náramek?“ zeptal se rozrušeně.
Vyděšeně vytřeštila oči, protože si toho doposud nevšimla.
„Nevím, když mne sem přivezli, ještě jsem ho měla…“ odpověděla třesoucím se hlasem. Tu do pokoje vstoupila sestra a ihned se jí na to zeptali. S úsměvem na chvíli ochotně odběhla a asi po pěti minutách se vrátila zpět. To, co jim ale řekla, je vůbec nepotěšilo.
„Je mi to opravdu moc líto, ale ve vašich osobních věcech žádný takový náramek bohužel není…“
Tato odpověď způsobila, že celé Shantino nitro zaplavila nesmírná tíseň…