Zloděj snů IX.

Příjemných novinek se jinak ale moc nekonalo. Nová a zjevně bláznivá učitelka na chemii se rozhodla, že si alespoň orientačně prozkouší, co jsme si zapamatovali z loňského roku. V případě tohohle předmětu jsem vážně neměla páru, o co jde a byla ráda, že i když ho nechápu, prolézám bez problémů s trojkou. Ne všichni na tom totiž byli tak slušně. Seděla jsem a dělala, jako by se mě to netýkalo, ale její pozornosti jsem stejně neunikla. Zaujalo jí moje výtvarné umění, jelikož jsem si celou dobu kreslila z nudy na papír. Vytáhla mě k tabuli, dala mi za úkol něco, o čem jsem loni teoreticky slyšela a pět minut po testu to taky poctivě zapomněla, takže jsem si nehtem přejížděla po zubech a stála před tabulí jak trubka. Díky bohu brzy nato zazvonilo a s pár čmáranicemi křídou mě propustila.
Problém byl jedině v tom, že to nehodlala pustit k vodě a celá ta hra na debily – on totiž nikdo nic netušil – se opakovala i další hodinu v pátek. Ploužila jsem se z hodiny značně vynervovaná s nadějí, že jí to rychle přejde. Ještě že už mě čekal pouze oběd.
„Alice,“ ozvalo se za mnou, tak jsem se otočila po hlase. Šinul si to ke mně Tomáš. Jakmile jsem ho uviděla, moje nálada klesla pod bod mrazu. Rozhodla jsem se ignorovat, kdyby mě nechytil uprostřed chodby za ruku a nepřinutil mě zastavit. „Prosím, dej mi šanci si promluvit,“ začal něco blábolit, aniž bych ho poslouchala.
„Jednu šanci už si měl,“ zaslechla jsem Matyášův naštvaný hlas. No jistě, kdo by o tom nevěděl. Díky mému přičinění se to jako drb rozneslo všude po škole. Vážně jsem teď litovala toho, co do mě v tu chvíli vjelo.
„Co ty se do toho pleteš?“ obořil se na něj Tomáš a přišel k němu blíž. Hlavu zvednutou trochu výš než obvykle, celý napjatý… přestávalo se mi to líbit. Vypadalo to, jako by se chtěl rvát.
„To je v pohodě,“ snažila jsem se odtáhnout za ruku Matyáše, ale nenechal se. Dřív než jsem stihla jakkoliv zareagovat mě prudce přitáhl k sobě a políbil mě. V hlavě jsem měla úplně prázdno a probrala se, až když ode mě odtáhl. Dýchalo se mi tak těžce, jako by to najednou byla čirá nemožnost.
„Chodí teď se mnou, takže jí nech na pokoji,“ zavrčel Mates a pořád mě nepouštěl ze sevření.
„Dělejte si, co chcete,“ sebral se náhle a odešel, zatímco mě začínalo docházet, co se v ten okamžik stalo. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná, naštvaná, nebo snad ani jedno. V hlavě jsem měla zmatek a vířilo mi v ní, proč to udělal. Pomoct mi? Předvádět se? Já nedokázala určit, co to mělo znamenat, i kdyby to byla úplně jasná věc.
„Promiň, chtěl sem ti jenom pomoct, aby tě už neotravoval,“ řekl mi s úsměvem a pustil mě. Jen na rameni mi nechal ruku, a aniž bych vnímala, kam jdeme, vedl mě pryč. Pocuchal mi vlasy, jako by to byl můj starší brácha a pro jistotu dodal: „Kámoši?“
Měla jsem pocit, že mě někdo prudce bodnul do hrudníku. Takže nemám jedinou šanci, už mi to došlo. Bere mě jako kamarádku. Při tom pomyšlení jsem sebou trhla. Zabolelo to víc, než bych čekala. Napůl jsem s něčím takovým byla smířená – já v tomhle ohledu nepatřila mezi optimistky – ale na druhou stranu jsem pořád doufala, že mám nějakou naději.
„Jo, jasně,“ pokusila jsem se usmát, i když mi to spíš přišlo jako ironický škleb a podle jeho výrazu sledovala, jestli něco poznal. Tvářil se ale pořád stejně. Netušil nic. Vůbec nic. Co jsem taky čekala? Že mi řekne, jak strašně dlouho už to chtěl udělat a že spolu vážně začneme chodit?! Já nebyla hrdinkou holčičího románu, natož pak někým, kdo by jim věřil.
Nasměroval mě do hudebny, kde už čekal zbytek kapely. Úplně jsem zapomněla, že jsme tenhle týden ještě nezkoušeli. Přišla jsem si jak opařená. Nešlo mi myslet, nechtělo se mi zpívat, hýbat se, cokoliv dělat a hodinu zkoušení jsem přetrpěla jen nějakým zázrakem. Hlavně jsem chtěla pryč od lidí, alespoň na chvíli se někde octnout sama a moct pořádně to nechat uležet.
„Fakt hodně dobrej song,“ pochválila Káťa Matyášovi novou písničku, kterou složil, a neodpustila si rýpnutí: „Jenom nám nějak měkneš. Kam se poděly starý dobrý vyřvávačky – tohle je jak kdybys chtěl sbalit bandu puberťaček.“ Hned potom však zamířila ke mně.
„Všechno v pohodě?“ zeptala se mě.
„Jo, jasně… proč by ne?“
„Jenom že dneska mi přijdeš trochu mimo, nebo tak. Ale to se občas člověku stává, když třeba utahanej,“ usmála se na mě a šťouchla do ramene. Byla jsem Michalovi vděčná, když jí povolal na poradu a musela odejít. Přišla mi vážně hodná, ale teď jsem nemohla, a ani nechtěla nic rozebírat.
Na Matyášova slova o doprovodu jsem reagovala bezmyšlenkovitě a prudce vyhrkla: „Ne, to je dobrý.“ Když se po mě překvapeně podíval, tak jsem alespoň s úsměvem dodala: „Nechci, abys kvůli mně byl zase nemocnej.“ S tím jsem se rychle vyřítila ze třídy a vyrazila k domovu.