Zloděj snů XII

Říkat to je jedna věc, jednat podle toho druhá. Ještě večer, když jsem ležela v posteli, mi jeho slova zněly v hlavě. Mám vůbec co ztratit?... Co takhle vlastní sebeúctu. Ušít na někoho boudu nebo na něj něco hrát, to jsem vážně neměla v povaze. Přesto – v něčem měl pravdu, není od věci něco udělat. Měla bych přinejmenším zjistit jak to vlastně všechno je a jestli u Matyáše mám šanci. A jediný, u koho jsem měla dluh a kdo mi mohl pomoct, byl kluk… Ne, vážně se m mi nezamlouvalo prosit Debila o pomoc, ale copak mám jinou šanci? On je prakticky jediný tvor (ne člověk, tvor), co ví, že k Matesovi něco cítím. Už tahle skutečnost se mi ani trochu nelíbila.

Přešlapovala jsem před jeho pokojem snad půl hodiny. Nedělám úplnou blbost? Žádat pomoc od někoho bezcharakterního, bezpáteřního, sukničkáře, pana přetvářku… Můj tok myšlenek přerušil ve chvíli, kdy prudce otevřel dveře.
„Co tu děláš?“ zeptal se, když mě sjel pohledem od hlavy až k patě. Úplně jsem zapomněla, že už na sobě mám pyžamo a je asi kolem jedenácti. „Že by noční návštěva?“ usmál se samolibě. Fuj, nikdy – děkuju, nechci.
„Mam prosbu?“ vyhrkla jsem dřív, než mě zase něco odradí a rozhodla se, že už to nějak dopadne.
„Takže sis to rozmyslela?“ ujišťoval se s výrazem, který mě utvrdil v tom, že dělám nesmírnou chybu. Pootevřel dveře ještě víc a nechal v nich místo přesně na to, abych mohla vejít dovnitř, ani o centimetr navíc.
„Takže chceš zkusit, jestli bude žárlit?“ ujišťoval se, když zavřel dveře a já zavrtěla záporně hlavou.
„Ani omylem. Neumim na nikoho nic hrát, mam jinou prosbu,“ uzemnila jsem ho.
„Ale konečně si víceméně přiznala, že si do něj zabouchlá.“
S tebou to tak chci rozebírat… „Potřebuju od tebe pomoc, ale trochu jinou. Pamatuješ na menší dluh, kterej vůči mně máš?“
„Tomu se ani nedá říkat dluh…“ odpálkoval mě bez potíží a sednul si na postel. „Budeš celou dobu stát?“ plácnul po chvíli do peřiny před sebou a mně teprve teď došlo, že tam má docela příšeří. Trochu mě to znejistilo. Obezřetně jsem si sedla na kraj postele. Ne že bych si snad myslela, že na mě bude něco zkoušet, ale opatrnosti není nikdy dost. U něj ne.
„Vezmu tě sebou na zkoušky s kapelou a ty se s nim skamarádíš, nebo ho pozveš na pivo, prostě cokoliv… a pak se z něj pokusíš vytáhnout, jestli sou moje naděje marný. Pochopils?“ zeptala jsem se, jako bych mluvila s mentálem a z toho jak na mě zíral, jsem měla i ten dojem.
„To po mně chceš takovou podřadnou práci?“ otázal se nevěřícně.
„Bože tak nic, že sem něco říkala. Du,“ rezignovala jsem téměř okamžitě a zvedala se z postele, když mě prudce strhl zpátky. Neměla jsem ponětí o tom, jak mohl být tak rychlý. Přehnal to se silou, takže jsem skončila na zádech a dívala se překvapeně do jeho obličeje. Vznášel se jenom kousek nade mnou, opřený o zjevně dostatečně svalnaté paže. Naháněl mi možná i trochu strach, nedalo se to poznat - no, v každém případě, příjemný pocit to zrovna nebyl.
„Já ale neřek, že to neudělám,“ procedil skrz zuby a v jeho tmavých očích se mu v tom nedostatku světla podivně zalesklo. Měl něco v plánu a nabyla jsem dojmu, že to pro mě nebude zrovna výhra. Nepřirozeně jsem polkla z toho, jak mi vyschlo v krku, teprve pak na mě přestal zírat z takové blízkosti a pustil mě.
Když jsem vycházela z pokoje, zaslechla jsem jenom: „Stejně nechápu, proč zrovna takovej pitomec.“
Otočila jsem se, ale to svoje šeptání už nahlas nezopakoval. Cítila jsem na sobě jen jeho pohled. Tenhle kluk mě vážně trochu děsí a zároveň bych neměla nic proti tomu mu jí jednu vrazit. Nesnášim ho. Ještě v bezpečí postele jsem se trochu chvěla z toho šoku. Sice nic neudělal, ale jeho výraz, rychlost a síla mi vyhnaly tepovou frekvenci až někam do výšin. Tuhle podivnou nervozitu už si nova zopakovat nechci., to byla jediná jasná věc.