Kapitán Husťák (24.)

Ležela jsem na Husťákově posteli a zírala jsem do stropu. Co tomu zmetkovi zase hráblo?! Je normální vzbudit dost obscénní očekávání, a pak zdrhnout?! Odpověď byla jasná, alespoň pro mě. Přetočila jsem se na bok a zamžourala jsem na budík. Pod ním byla hromádka potištěných papírů. Vytáhla jsem je a podívala se na nadpis první stránky: Další koš odpadu dělí nás od pádu. „Ježiši.“ Zahučela jsem tiše a zůstala jsem zírat na svojí povídku. Na chvilku mě to vrátilo do prázdnin. Roztěkaně jsem se vydrápala na nohy a začala jsem korzovat kolem postele. Takže ten zmetek mi to napřed pekelně zkritizoval, udělal ze mě troubu, aby si v zápětí ten samý text předčítal místo pohádky na dobrou noc?! S trochou nepatřičným pocitem, že se mi vztek usadil za krkem, jsem vrátila papíry na stolek.
„V pohodě?“ ozvalo se od dveří opatrně a já se bleskově otočila, takže se mi povedlo narazit bokem do pelesti a dost sprostě to dát světu najevo.
„Jo… jasně.“ Usmála jsem se ironicky a masírovala jsem si budoucí modřinu.
„Omlouvám se.“
„Vím.“
„Zlobíš se?“
„Jo.“
„Hodně?“
„V mezích.“
„Budeš někdy mluvit dýl než dvě vteřiny v kuse?“
„Možná.“
„Ocenil bych to.“
„Já bych zase ocenila, kdybys občas přestal zachraňovat svojí sestru před světem.“ Pokrčila jsem rameny. Bylo mi jasné, že se pouštím na tenký led, ale nedokázala jsem odolat. Petr o tom nikdy nechtěl moc mluvit. Jediné, co jsem věděla o jeho rodičích, byl fakt, že jeho máma strávila většinu života na odvykacích kůrách. Tátu si nepamatoval. Každý měsíc přišla na účet stanovená částka. To bylo všechno, čeho se kdy se sestrou od toho chlápka dočkali. Petr se občas trochu moc snažil nahradit sestře oba rodiče najednou.
„Já jí nezachraňuju před světem!“
„A co teda děláš? Skoro denně jí vyzvedáváš před školou, odháníš od ní každého kluka, kterej jí kdy chytí za ruku. Pleteš se do jejích věcí. To tě za to nikdy nepřiškrtila punčocháčema?“
„Mám o ní jen starost.“
„Trochu přehnanou.“
„Jak jsme se k tomu vůbec dostali? Tady jde přece o nás dva, ne o ní.“ Zavrtěl trochu nechápavě hlavou. Přestala jsem přecházet po pokoji a opřela jsem se zadkem o radiátor.
„Právě že nejde nikdy o nás dva. Tys tu teď nebyl, nebo co?“
„Tak mi promiň, že nechci dopustit, aby mojí ségru zbouchnul nějakej kretén.“
„A jsme u toho. Nemůžeš jí do všeho mluvit. Do vztahů už vůbec ne. Je dost stará na to, aby se o sebe dokázala postarat. Když jsme spolu, myslíš na to, s kým je a co dělá. Nemůžeš jí prostě trochu věřit a bejt občas myšlenkama jen na jednom místě?“
„Tobě vadí, že mám strach o ségru?!“
Měla jsem chuť naběhnout k němu, fouknout mu do uší, aby se mu srovnal příjem, a pro jistotu mu ještě prásknout hlavou o stěnu, ale nakonec jsem se ovládla. „Ne, nevadí mi, že o ní máš strach. Vadí mi, že se neustále motáš do jejího života na úkor toho našeho.“
„Takže to prostě přeháním.“
„Trošku.“
„A podle tebe bych se o ní měl přestat starat.“
„Čtyřiadvacetihodinovej dohled podle mě není to pravý.“ Pousmála jsem se opatrně. Vzduch kolem vibroval výměnou názorů. Opravdovou hádku jsem nechtěla riskovat. Chtělo to trochu zvolnit. „Pro začátek bys třeba mohl vyndat všechny štěnice z její tašky.“
„Vážně všechny?“
„No dobře, jednu tam nech. Budeme postupovat po malých krůčcích.“
„Teda ženská, ty seš zlo. Napřed mě svádíš, pak mě seřveš a nakonec se zjevíš jako malý komik. Občas tu houpačku nestíhám.“
„Dej mi dalších třicet let a budeš vycvičen k boji.“ Zazubila jsem se na něj a odlepila jsem se od topení. Došla jsem k němu, drapla jsem ho za ruku a vytáhla jsem ho na chodbu. Bez řečí jsem ho provláčela domem a s potutelným úsměvem jsem ignorovala jeho zmatené otázky.
„Kam mě to sakra táhneš?“ zasmál se trochu nervózně, když se mi ho povedlo přesvědčit, aby se obul, a vystrčila jsem ho před dveře.
„Ještě nevím, promyslím to cestou.“ Pokrčila jsem rameny s úsměvem a bleskově jsem mu ukradla z kapsy klíčky.
„Tak to ne.“
„Co je?“
„Řídit budu já.“
„Myslíš, že to jako ženská nezvládnu?“
„Nech si ty feministický soudy, spíš si myslím, že to nezvládneš jakožto člověk, kterej jezdí zásadně na dvou kolech.“
„Točit volantem nemůže bejt taková fuška. Jako malá jsem drandila v dětským traktůrku, takže průpravu mám.“ Zasmála jsem se jeho výrazu zděšení a nasoukala jsem se za volant. „Jen mi řekni, jestli se tahle věc taky startuje umělohmotným žlutým klíčem.“
-----------------

„V pohodě?“ zeptal se Tobiáš, když se Čenda vybelhal z ordinace a udělal dva rychlé kroky, aby ho podepřel. Chtěl být strašně pohotový, ale jediné, čeho docílil, bylo podkopnutí jedné z berlí, o které se Čenda opíral.
„Doprdele!“ procedil mrzáček mezi zuby a vražedně se po Tobiášovi podíval. Okamžitě mu zrudly tváře.
„Promiň kámo, já nechtěl.“
„To doufám, ty matlo!“
„Co ti řekli?“ optala se Mirka, aby nemusela přemýšlet nad tím, kdy naposledy slyšela nějakého kluka vyřknout slovo: matla.
„Že chápou, že člověk udělá cokoli, aby se ženský zavděčil, ale že na jízdu na koni tě asi neutáhnu.“
„Milý.“ Zhodnotil Tobiáš.
„No nic, už mám břitkýho humoru toho veterináře tak akorát dost, takže mizíme.“ Zavelela Mirka a opatrně se postavila.
Tobiáš šel uprostřed, aby mohl zvedat případné padlé, ale myšlenkami byl absolutně mimo. Po očku sledoval, jak se Čenda opatrně belhá a snažil se nevnímat, že má pocit, jako by mu při každém pohledu do Čendovy tváře někdo kopnul do hrudníku. Ze zmatených úvah ho vytrhnul Mirčin hlas: „Neslintej tak, nebo z něj uděláš missáka mokrý tričko.“
„Sklapni a rovnej si žebra.“
„Já jen, že to takhle okatě neprožívá ani Elton John.“
„Jen proto, že má stupidně růžový brejle. Pochybuju, že přes ně vůbec nějakýho maníka vidí.“
„Což nemění nic na faktu, že máš výraz pandy v bambusovým bufetu.“
Tobiáš na to nic neřekl. Čenda se po nich začal zmateně dívat, a tak bylo načase nechat Eltona Johna i všechny homosexuální pandy v okolí spát.
-------------------

„Já nechci umřít! Nikdy jsem nikomu nic zlýho neproved! V městský pouštím babičky sednout, nikdy jsem nevolil komunisty a zásadně chodím všude včas! Jsem moc úžasnej na to, abych umřel ve dvaceti!“
„Ber to pozitivně, tenhle svět je pro tebe stejně moc dobrej!“
„Můžeš zpomalit aspoň na povolenou rychlost?“
„No, že seš to ty.“ Protočila jsem oči se smíchem a ubrala jsem plyn.
„Už mi řekneš, kam mě to vezeš?“
„Říká ti něco hláška: I cesta je cíl?“
„Já tady fakt umřu.“ Zašeptal a zděšeně se rozhlídl.
„Klídek srabíku, už tam budem.“
Po několika výkřicích hrůzy a dvou modlitbách, jedné v nějaké staročeské hatmatilce, čímž udělal vážně dojem, jsem zastavila kousek od náměstí. Vysoukal se z auta a pátravě se po mně podíval. S nastavenou dlaní počkal, až zamknu a konečně mu vrátím klíčky. Vypadalo to, že to bylo naposled, co jsem řídila jeho fáro.
„Pšeče byš neplakal.“ Zašišlala jsem na něj a nechala jsem ho, aby mě s vrahounským výrazem pocuchal ve vlasech. S potutelným mrknutím jsem ho chytila za ruku a navedla jsem ho k náměstí. Každý rok tu fungovalo kluziště a já neviděla důvod, proč by to zrovna letos mělo být jinak. Propletli jsme se spletí uliček, která nás nakonec vyplivla přímo před ledovou plochou.
„Ale né.“ Zahučel Petr a trochu silněji mi stiskl prsty. „Tohle vědět, tak jsem tě nechal, abys nás zabila už v autě.“
„Ty neumíš bruslit?“
„Umím.“
„Tak proč to zděšení?“
„Moje bruslařský kvality jsou tak na výši, že budeš nejspíš zahanbená. Pokud teda nejsi Pluščenko v sukních.“
„Hele ty vejtaho, konec debat! Nechť promluví ostří bruslí!“ zavrčela jsem na něj po vzoru drsňáků z akčních filmů a otočila jsem se k němu zády, abych si u obsluhy obstaralo zbraně.
----------------

„Áno?“ zařval Dan do mobilu a rychle vyběhnul před klub, ve kterém zrovna jakási řvoucí kapela zkoušela nazvučení na večer. „S kým vlastně mluvim?“ houknul do mikrofonu a s nakrabaceným čelem se zaposlouchal. „Jo, ty seš Kazisvětova ségra, jo? A co potřebuješ? V sobotu? Já to mám moderovat? Vydrž chvilku.“ Dan vytáhnul z kapsy mírně rozcupovaný cár papíru a zadíval se na soupisku akcí, na kterých přislíbil spolupráci. Následující sobotu měl volnou.
„Jsi tam ještě, Kazisvětko?“optal se, tentokrát míň uječeně. „Tak v sobotu jsem k dispozici. Kamže? Jo ukázat se tvojí třídě. Tak jo. Zejtra po druhý hodině, dřív to fakt nestíhám. Sejdem se před školou, ne? Ještě mi řekni, která to je. Tak jsme domluvený. Zatím se měj a zejtra se těším, Kazisvětko.“ Zasmál se a mobil típnul.
----------------

„Teda, ale nějak mi z toho boje vyhládlo.“ Zahlaholil Čenda a poplácal se po břiše. „Nechcete se někde stavit na gábl?“
„Klidně, ale do schodů nejdu.“ Zamítla výškovou alternativu Mirka.
„V tom případě, a v případě, že tu nikomu nevadí rýže, navrhoval bych super spešl úžasnou čínu.“ Ujal se iniciativy Tobiáš, a aniž by čekal na odpověď, zajel blíž ke krajnici, aby se otočil.
„Teda, ale seš docela dáreček.“ Ozvala se po chvilce Mirka a šťouchla do Čendova ramene.
„Co jsem proved tentokrát?“
„No, já teda nevím, ale kdyby mě někdo takhle děsivě zmastil, přemejšlim spíš nad tím, proč mě to potkalo. Zatímco ty vyrukuješ s hláškou, že ti vyhládlo.“
„Proč budu přemejšlet nad něčím, co vím?“
„Takže ty si naprosto jasně uvědomuješ, žes dělal kraviny.“
„Jo.“
„A prozradíš mi, proč jsi je teda dělal?“
„Zabij, nebo budeš zabit.“ Čenda se po očku prosebně podíval po Tobiášovi, který mu okamžitě přispěchal na pomoc.
„Já si myslim, že teď už nemá moc cenu se v tom nimrat, ne? Účty jsou srovnaný, takže všichni nádech, výdech a už bych to neřešil.“
„No jistě,“ odfrkla si Mirka, „vrána k vráně. Ještě abyste zrovna vy dva nedrželi spolu.“ Zamumlala a zadívala se z okýnka. Čenda jen pokrčil rameny a s úsměvem na Tobiáše spiklenecky zamrkal. Tobiáš se musel hodně krotit, aby se nepodíval na hodinky a nezapsal si Čendův zářivý úsměv i s přesnými údaji do prachu na palubovce.
------------------

Husťák vážně bruslil jako Pluščenko. Nutno dodat, že jako Pluščenko s komplikovanou zlomeninou nohy. Většinu času se válel po ledě a hystericky se chechtal, zatímco jsem se ho snažila vytáhnout zpátky do vertikální polohy. Měla jsem ráda chvíle, kdy se přestal chovat racionálně. Občas se jeho předvídatelnost hodila, ale s postupem času to začalo být trochu jednotvárné. Teď, když se už po několikáté svalil na led a otřásal se smíchy, uvědomovala jsem si, že se mi tahle jeho bezprostřední a mírně maniakální tvář líbí mnohem víc než ta smrtelně vážná.
„Zvedej se ty lemro.“ Zafuněla jsem s námahou a zacloumala jsem mu rukou. Nepřestával se chechtat. Pevně mě chytil za zápěstí a trhnutím mě stáhnul k sobě.
„Vítej v přízemí.“ Zamumlal a lípnul mi pusu na tvář.
„Neříkal jsi náhodou, že umíš bruslit?“
„Taky že umím.“ Zkrabatil čelo. „Chceš snad říct, že tě moje epesní piruety nepřesvědčily?“
„Myslíš ty kreace, při kterých ses pokaždý rozmáznul?“
„To bylo plánovaný.“
„Jo, a proto jsi při pádu ječel jako holka?“
„Jasně, to byla součást představení. Kdykoli se skácím, mám to v plánu.“ Zasmál se a začal se hrabat na nohy, při čemž se opět několikrát přizabil. Se smíchem jsme se doklouzali k obsluhující slečně, která vypadala značně pobaveně, a s úlevou jsme se zbavili bruslí.
Spolu s kluzištěm vyrostlo na náměstí i pár stánků se svařákem a medovinou, takže jsme si obstarali kouřící kelímky a sesunuli jsme se na lavičku u kašny. Ještě pořád v ní cirkulovala voda. Alespoň teoreticky. Hladina vypadala jako smrtící bažina, ve které se mohlo udát cokoli, kousnutím aligátora počínaje a setkáním třetího druhu konče.
„Nemáš hlad?“ optal se mě po chvilce mlčení Petr a hodil prázdný kelímek do koše.
„Spíš je mi pekelná zima.“
„No fíha, z tebe by zmrznul i eskymák.“ Pokýval hlavou, když se letmo dotkl mých prokřehlých prstů a v jakémsi automatickém záchvatu gentlemanství mě zachumlal do jeho bundy.
„Neblbni, vždyť zmrzneš.“
„Radši já, než ty.“ Zaculil se. „Navíc, zapomínáš, že mě hřeje mládí.“
„A láska ne?“
„No…“ Zamyslel se na oko, ale když jsem ho šťouchla do hrudníku, rozesmál se. „Tak jo, hřeje mě láska, mládí, a jestli se mi tě povede konečně dokopat k akci, bude mě hřát i topení v nějaký bezva hospodě.“
„Ták jo, veď mě.“ Vzdala jsem debatu a zvedla jsem se. S úsměvem mě objal kolem ramen a nasměroval mě k nejbližšímu vývěsnímu štítu s nápisem: Čínská restaurace.
------------------

„Ty hraješ?“ Zeptal se Kuba a hmátnul po krku kytary, kterou měla Bára opřenou v koutě. S úsměvem přikývla a sledovala, jak si Kuba rovná prsty na pražcích a snaží se s očividnou námahou znásilnit nějakou neidentifikovatelnou melodii.
„Už jsem se chtěla zeptat, jestli taky hraješ, ale teď mi ta otázka přijde komická.“ Pokývala hlavou s úsměvem a odolala pokušení nacpat si prsty do uší.
„To od tebe nebylo hezký.“
„No, od tebe taky ne. Hlavně ten rytmus. Jestli to má bejt Cat Stevens, tak jsi mimo.“
„Nene, učila mě to ségra.“ Bránil se Kuba dotčeně.
„A to je záruka kvality?“
„Hraje v kapele.“ Pokrčil rameny, jako by to vypovídalo o neomylnosti a kytaru znechuceně položil na postel.
„Tak se nevztekej.“ Pohladila ho Bára po rameni a sedla si za něj. Do klína mu hodila tělo kytary a namáčkla se na jeho záda, aby dosáhla na struny.
„Ty hraj levou, já jsem pravá.“ Chvilku trvalo, než se jim povedlo zkoordinovat tempo, ale po chvilce už to neznělo tak strašně tragicky. Bára počkala na správný akord a začala zpívat: „If you want to sing out…“
Kuba jí poslouchal jen na půl ucha. Snažil se vytlačit z myšlenek, že se mu smála. No a co? Tak neuměl hrát na kytaru. Taky by jí mohl klidně říct, že je její hlas ta nejvlezlejší věc, kterou za posledních pět let slyšel, ale přišlo mu to jako hnusná podpásovka, a tak si vystačil s přendáváním prstů a hlavně s mlčením. Přesto nemohl setřást ten pocit, že se cítí uraženě.
------------------

„Je vám jasný, že nám překonání dvou set metrů trvá už čtvrt hodiny?“
„Tak si mě hoď na záda!“ zavrčel Čenda, „Při troše štěstí tě to zaměstná a přestaneš blbě kecat.“
„No dobře, dobře, už budu hodnej.“ Pousmál se Tobiáš a otočil se na Mirku. „Jsi v pohodě? Jsi nějak podezřele potichu.“
„Jen přemejšlim, jak to uděláme dál s tou boxerskou legendou. Nějak se mi nelíbí představa, že jí to jen tak projde.“
„No… problém je v tom, že to začalo jako tvoje akce. Jestli se bude odvolávat na to, stáhne tě s sebou.“ Ozval se Čenda a přidal, aby mohl jít vedle ní.
„Jenže by bylo nefér nechat to jen tak. Navíc tam byla spousta holek, který mi s klidem dosvědčí, jak to všechno bylo. A hlavně ty, jakožto oběť bys asi taky měl slušnou dávku důvěry, nemyslíš?“
„Ty vážně chceš poslední půlrok ve škole zabít nějakým řešením mírný šikany?“
„Mírný?! Promiň, že to připomínám, ale pokud někdo potřebuje lékařský ošetření, těžko se to dá ještě nazývat mírnou šikanou. Tohle by se dalo definovat jako normální napadení.“
„To sice jo, jenže… mně se prostě zdá zbytečný tahat do toho učitele, nebo tak.“
„Jenže právě proto, že jsme do toho netahali učitele, to skončil takhle. Kdyby tě každá holka nabonzovala, nemusela se Princezna Debžonka předvést jako terminátor!“ zvedla Mirka mírně hlas. Tobiáš šel za nimi a mlčky poslouchal. Celé mu to přišlo přinejmenším nelogické. Čenda byl podle všeho vcelku normální, tak proč by dělal takovou blbost, jako je šikana? Podle Tobiáše to neměl zapotřebí. Čendovo chování mu vrtalo hlavou čím dál víc. Byl si jistý, že za tím vším stojí něco jiného, než jen dokazování síly. Jen nemohl přijít na to, co to je.