La France- Je T'Adore!

Úderem šesté stál před domem, na sobě měl černou bundu s kapucí, tmavé džíny a v ruce červené gerbery.
,,Bonjour, kiddo,‘‘ chytil Rowana do náruče, aniž by květiny poškodil a zase ho postavil na zem. ,,Bonjour, Dita.‘‘
,,Nazdar,‘‘ ucedila jsem. ,,Madeilene, máš svíčky?‘‘
Madeilene se zrovna usmívala na Etiena.
,,Madeilene!‘‘
,,No jo, pořád,‘‘ protočila oči. ,,Od rána mě peskuje,‘‘ postěžovala si na mě Etienovi.
,,Třeba zlobíš.‘‘
,,Já? Andílek,‘‘ zatvářila se, jen svatozář jí chyběla a hrnula se k místu spolujezdce. Neřekla jsem nic a nacpala se s dětmi na zadní sedadlo, přičemž Rowan musel na klín.
,,Jako sardinky, že?‘‘ otočil se na nás Etien zepředu. ,,Snad nepotkáme žádný policajty.‘‘
Etien se držel svého slibu. Hřbitov Montparnasse ležel blízko centra Paříže a cesta z Rue de Versailles nebyla dlouhá, večerní špička se však díky svátku a stávce hromadné městské dopravy protáhla a my stáli v koloně téměř na každé křižovatce.
Po necelé hodině jsme tam přece jen dojeli. Hřbitov byl obehnán vysokou zdí a ležel se na rovné ploše. Jednotlivé sektory hrobů byly propleteny uličkami a tvořily tak ostrůvky stovek malých světel, ohraničených klasickými lampami. Vypadalo to kouzelně.
Rowan mě držel za ruku a tiše se rozhlížel kolem sebe. Před námi šla dvojčata, tichá jako bratr, ale ne atmosférou světýlek. A Madeilene žvatlala něco Etienovi, který jí dle držení těla naslouchal spíše z povinnosti.
Hrob Claudie Simonové se nacházel v novější části hřbitova, kde byly hroby směstnány více na sebe, Claudia však měla jedno z čestnějších míst. Na vysokém katafalku z černého mramoru leželo několik karafiátů a hořely svíce, za ním stála vysoká deska se jménem a fotografií. Přestože tu samou jsem viděla doma, tady se mi zdála Claudia Simon ještě krásnější, a její smrt o to tragičtější.
Madeilene přistoupila blíž a dovolila Rowanovi, aby zapálil svíčku. Etien rozdělil tmavé gerbery na dvě poloviny a tu jednu položil na katafalk.
Éve vzlykla. Objala jsem ji kolem ramen a podala jí svůj kapesník. Rowan stál vedle Etiena a držel ho za ruku; svým dospělým přístupem mě překvapil. Madeilene se k Etienovi tiskla z druhé strany a měla hlavu položenou na jeho paži, v jejím případě jsem si však nebyla jistá, zda to pouze nehraje. Vzápětí jsem se za tu myšlenku zastyděla.
Plamínek svíčky třepotající se pod keramickou fotografií oživoval Claudiinu tvář. Žena měla výrazné tmavé oči, které po ní zdědila dvojčata. Na rtech jí hrál mírný úsměv, který jako by ani nepatřil tam, do hektického života Simonových. Napadlo mě, že s ní jejich život mohl vypadat úplně jinak, přestože jsem věděla, že patřila mezi nejlepší francouzské parkurové jezdce a mnoho času tedy trávila mimo domov.
Éve mi vrátila zmuchlaný kapesník.
,,Už nebreč,‘‘ přitáhla jsem si její hlavu blíž. ,,Maminka se na tebe právě teď dívá a nechtěla by, abys pro ni brečela.‘‘
,,Já vím,‘‘ zašeptala zlomeným hlasem.
Madeilene po nás střelila zlobným pohledem.
,,Jdeme?‘‘ ohlédl se Etien. Estelle přikývla a vykročila úzkou uličkou ven. Zamířila jsem za ní, do cesty mi vstoupil Etien a podal Madeilene klíče od auta.
,,Co já s tím?‘‘
,,Vraťte se do auta a počkejte na nás. Nenechej tady Rowana.‘‘
,,Na nás?‘‘
,,Jo, ještě něco s Ditou máme.‘‘
,,My?‘‘ podivila jsem se já, Etien mě však čapnul za loket a nasměroval na cestu do západních okrsků hřbitova.
,,Kam jdeme? Chceš mě zamordovat a rovnou uklidit? Musím uznat, že den sis na to vybral víc než dobrej.‘‘
,,Není nad vtipné holky,‘‘ utrousil a srovnal gerbery v dlani.
Zmlkla jsem.
Etien nás vedl do starší části hřbitova, jak jsem soudila podle omšelých náhrobků v jiném stylu. Také na nich hořelo méně svící a květin tu bylo ještě míň. A nikde žádní lidé. Na okamžik mě znovu napadlo, že to je místo pro vraždu jako stvořené, ani o atmosféru se člověk nemusel snažit.
,,To je ale opravdu dobré místo na vraždu.‘‘
,,Dito?‘‘ zastavil se a podíval na mě.
,,Co?‘‘
,,Sklapni.‘‘
Urazila jsem se, rozhodnutá tomu blbečkovi nedarovat už ani slovo. Na chvíli jsem zaváhala, proč ho vůbec následovat, ale při pohledu zpátky mi byla jedna věc naprosto jasná. Zpátky sama netrefím.
Rozběhla jsem se za vzdalujícími se zády a mlčky jsme došli ke skupině starých hrobek. Všechny byly podobné, jen zašlé nápisy ve staré francouzštině hlásaly něco jiného.
,,La Famille Duval?‘‘ přeslabikovala jsem těžko rozpoznatelné.
Etien nic neřekl a podal mi gerbery. Pak z kapsy vytáhl svíčku, plynovým zapalovače ji zapálil a postavil do výklenku vedle anděla, kterému chybělo jedno křídlo. Položila jsem květiny před něj.
Etien poodstoupil a díval se. Neměla jsem sebemenší ponětí, co má s tou starou hrobkou společného, ale tušila jsem, že otázky jsou teď to poslední, co by chtěl slyšet. Zafoukal vítr a plamínek svíčky povážlivě zablikal. Vytáhla jsem si šálu výš do obličeje a uvnitř si uvědomila tu podivnost a zároveň kouzlo toho okamžiku, stát sama někým, koho ze srdce nenávidím, ve tmě rušené pouze hřbitovními svícemi před starou hrobkou.
Etien se náhle obrátil a rychle zamířil pryč. Tentokrát mi nedalo žádnou práci ho dohonit. Zpomalil až u prvního veřejného osvětlení, kde jsme spatřili první návštěvníky hřbitova.
Neudržela jsem se už. ,,Proč jsem měla jít s tebou?‘‘
Etien měl ruce vražené do kapes a hlavu vraženou mezi ramena. I tak byl však pořád vyšší než já.
,,Já myslel, že se ti hřbitov líbí.‘‘
Zarazila jsem se. Jak to mohl poznat? ,,A to je chyba, že se mi líbí?‘‘
,,Ne,‘‘ letmo se ke mně otočil. ,,Mně se líbí taky. A ty staré obvody jsou nejhezčí.‘‘
Proti své vůli jsem mu musela přiznat bod.
,,Kde jste tak dlouho?‘‘ hartusila Madeilene z předního sedadla. ,,Je nám zima!‘‘
,,Už jedeme domů,‘‘ uklidnil ji Etien a bez jediného pohledu dozadu vycouval z parkoviště. Rowan se tentokrát opřel hlavou o moje rameno a zavřel oči, podle povrchního dechu jsem usoudila, že usnul. Navzdory velkému prostoru SUV v autě panovalo ticho, jako by každý byl ponořený do svých myšlenek, což zřejmě také byl. Dvojčata seděla hluboce zabořená v sedačkách a Éve se dívala z okna. Madeilene měla ruce položené na tmavých džínách a s nalakovanými nehty v příšeří odstínu podobného džínům působily nezvykle dospělým dojmem, o jaký se Madeilene neustále snažila. Uvědomila jsem si však, že ji nelze brát stejně jako dvojčata. I Madeilene se dívala z okna.
Z Etiena jsem viděla pouze část zátylku, jinak schovaného za opěrkou. Přestávala jsem se v něm vyznat. Už od začátku jsem ho zaškatulkovala do krabičky s cedulkou ,,zmetek‘‘, ale najednou jsem se v něm přestávala vyznat.
Etien se podíval do zpětného zrcátka a já rychle ucukla pohledem, nachytaná na hruškách. Etien sklopil zrak zpátky k silnici.
Když jsme dojeli na Rue de Versailles, drobně mrholilo.
,,Běžte se rychle schovat,‘‘ dala jsem dvojčatům klíče. Etien vylezl z auta a dálkovým ovládáním jej zamkl.
,,Bon soir, Etien.‘‘
,,Bon soir, kiddo,‘‘ dřepnul a nechal si lípnout pusu od Rowana.
,,Už běž, ať nejsi mokrý,‘‘ pobídla jsem ho a on se rozběhl k domu. Všimla jsem si, že Madeilene je už také pod střechou, zřejmě ta láska k Etienovi nebyla tak silná jako k make- upu.
,,Klíče od auta?‘‘
Podal mi je.
,,Merci,‘‘ broukla jsem.
Přikývl. ,,Je remercie également.‘‘ Já taky děkuji.
A než jsem se stihla podivit za co, zmizel jako pára nad hrncem.