Společná pomsta 28

„Doufám, že slovo Vyvoleného nějakou váhu má.“ Řekla potichu.
„Co tím chceš říct?“
„Že se ti pokusím znovu věřit.“ Usmála se na něj trošku. Max vyskočil na nohy a pevně ji k sobě přitiskl.
„Slibuju, že se to už nikdy nebude opakovat. Nikdy.“ Zašeptal jí do vlasů. Zoe se lehce usmála. *V to doufám.*
„Už je tma, pojeďme zpátky.“ Navrhla Zoe, aby trošku zmírnila Maxovo nadšení.
„Dobře.“ Odpověděl a bez dalšího slova vyskočil na Pegase. Když se rozjížděli, všiml si, že se Pegas sotva vleče.
„Asi budeme zůstat na tom místě o den až dva dýl.“ Řekl nahlas spíš pro sebe než k Zoe. Ta se na Pegase podívala a přikývla. *Snad jsem udělala dobře, že jsem jeho omluvu přijala. Doufám, že už to nikdy neudělá.* Max najednou přeskočil z Pegase na Viléma.
„Jak jsi to udělal?“ zeptala se ho dost udiveně Zoe.
„Naučil jsem se to ve škole.“ Řekl s úšklebkem, „Pegasovi jenom prospěje, když teď bude bez zátěže. Půjde vedle Viléma sám. Nevadí ti, že jsem se k tobě tak vetřel?“
„Ani ne, ale co kdyby ses přestal chovat, jako by se nic nestalo? Myslíš, že jsi to tou omluvou smazal?!“ naštvala se Zoe. Maxovi zamrzl úsměv.
„Promiň. Jen nevím, jak bych se měl teď chovat… Tohle bylo asi špatně. Omlouvám se.“ Tvářil se dost smutně, ale Zoe věděla, že je v právu. Čekala, co Max udělá. Ten se ale nehodlal jen tak vzdát a sedl si za ní. Chvilku váhal, ale pak se jí chytil kolem pasu. Zoe ucítila ve svém těle chvění, které jasně signalizovalo, co k němu cítí. Snažila se to skrýt a naštěstí se jí to podařilo. *Nemusí hned všechno vědět. Nebudu mu ti nijak zlehčovat, ale ani ztěžovat. Ať se prostě snaží. A horší než Viktor, i přes to, co udělal, není.* Ale přeci jen se o něj lehce opřela a nechala Viléma jít bez většího vedení. Cítila Maxův dech ve vlasech a věděla, že ho miluje a už mu odpustila. Chtěla ho ale nechat, ať se trošku snaží. Pegas šel poslušně vedle nich a opravdu vypadal vyčerpaně. Mlčky dojeli až ke stanu. Zoe odstrojila Viléma a Max Pegase. Ten si jen lehl a usnul. Max na něj zůstal nevěřícně koukat.
„Tohle jsem u něj ještě nikdy neviděl.“ Řekl, „Ty lenochu, vzbuď se!“ Pegas se ale odmítal probudit, tak Max jen pokrčil rameny a nevšímal si ho. Rozuzloval otěže a přemýšlel, co s nimi. Bude potřebovat Pegase nějak ovládat.
„Podej mi je.“ Vyzvala ho Zoe. Max jí je podal a Zoe vyčarovala kus provazu, kterým otěže navázala.
„Nové by nebyly?“ zeptal se jí Max opatrně.
„Nebyly, stejně si budeš muset koupit nový. Tohle je jenom provizorní řešení.“ Odpověděla mu.
„Ještě pořád se na mě zlobíš, viď.“ Řekl s povzdechem. Znělo to spíš jako oznámení než otázka. Zoe se na něj podívala a přešla k němu.
„Zlobím, ale už ne tolik. Alexa tu není a ty ses mi omluvil. Nemůžeš ale čekat, že tím to prostě zmizí. Odpustím ti, ale nezapomenu to.“ Odpověděla a trošku se na něj usmála. Max se na ní šťastně podíval.
„Opravdu mi to odpustíš?“
„Ne asi, ty trdlo. Kdybych nechtěla, tak tu s tebou nejsem a jedu někam pryč, daleko od tebe.“ Poklepala si Zoe na čelo, „Mysli trošku.“
„Jasně, promiň, teď mi to ale bohužel nemyslí. Ale když to říkáš.“ Usmál se na ní a objal jí.
„A abys věděl, jaké to je, budeš dneska spát venku.“ Vyplázla na něj Zoe škodolibě jazyk.
„To mi neuděláš!“
„Tys mi to udělal dvakrát, takže ticho buď.“
„Pravda. Tak jo, no. Máš stan celý pro sebe.“ Vzdal to Max, vzal svojí deku a odloudal se smutně k ohni.
„Mimochodem, u koní je větší teplo.“ Zavolala na něj ještě Zoe, než zalezla do stanu. Max jen pokrčil rameny a dal si opravdu deku ke koním. Pegas ještě ležel, takže se o něj Max opřel s dekou se přikryl. Sledoval hvězdy, které byly vidět skrz větve stromu, pod kterým byli koně přivázaní. *Říkala, že už mi odpustila. I tak si to budu dál vyčítat. Přál bych si, aby bylo všechno jako dřív, před Alexou. Ta hnusná potvora mě málem připravila o Zoe a ještě k tomu se mě pokusila svést, což se jí, bohužel, z části povedlo. Měla divný tělo- takový umělý. Jasně! Ona patří ke zbohatlíkům, ti mají takový tělo. Nikdy nepoznali práci a proto nepobyli moc dlouho v moci přírody. Proto jsou takoví divní. Měl jsem si toho všimnout dřív. Tím pádem ale máme problém. Musíme odtud zmizet, protože tihle ti, když se jim něco nepovede, běží za někým žalovat. Ona pojede domů, nejspíš k tatínkovi. Honem pryč!* Při posledních myšlenkách už vyskakoval na nohy, čímž probudil Pegase. Ten se na něj jen podíval a chtěl spát dál. Max mu k tomu ale nedal možnost.
„Pegasi, vstávej! Okamžitě, budeme muset rychle zdrhat!“ Pegas se neochotně postavil, ale víc nehodlal udělat. Max přemýšlel, co s ním, když pelášil ke stanu.
„Zoe, prober se!“
„Co se děje?“
„Na něco jsem přišel, vyložím ti to cestou, ale teď bychom měli rychle zmizet.“
„Ach jo… No jo, už vstávám.“ Zoe se vyhrabala z přikrývky a rovnou ji vzala s sebou. Uložila ji k Vilémovi do sedlových brašen a podívala se na Pegase.
„Ty si jako myslíš, že tenhle chudáček něco ujde?“
„Doufám v to.“
„Něco zkusím.“ Navrhla Zoe a přešla k Pegasovi. Položila mu ruce na hlavu a zavřela oči. Z jejích rukou začala do Pegase proudit magie, ale Pegas neuhnul. Vypadalo to, jako kdyby mu Zoe doplňovala síly. Ale taky se na Pegasovi něco změnilo. Max by nebyl schopný říct, co to je, ale poznal, že se jeho kůň změnil. Zoe pak vedle něj vyčerpaně klesla na zem.
„Zoe! Jsi v pořádku?“ zeptal se jí vyděšeně Max, když jí pomáhal na nohy.
„Jo, to bude dobrý.“ Odpověděla mu unaveně.
„Cos mu udělala?“
„Doplnila mu sílu a zařídila, že bude schopen bez přestávky jít třeba týden.“
„Tos nemusela, vyčerpalo tě to.“
„Nemusela, ale chtěla jsem to zkusit. Jedem?“
„Jedem, ale nevím, jestli jsi schopná vůbec vylézt na koně.“ Zoe ale uměla s Vilémem menší trik- poklepala mu na koleno a ten se na ně poslušně svezl. Zoe tak pohodlně nasedla bez náročného vyskakování do sedla. Max nad tím jen pokrčil rameny a vyšvihl se na Pegase. Ten byl opravdu plný energie. Vypadal, že ho to trochu překvapuje, ale nijak mu to nevadí. Max se ustaraně ohlédl po Zoe, která se v sedle jen tak tak držela v sedle a vydali se směrem, kterým by měla být ta vesnice, odkud Alexa je.