Překroč svůj stín - 47.část

Dny rychle ubíhaly, jako pražce pod koly rychlíku. Ke kariéře modelky se ale již Shanti nevrátila, práce v návrhářském oboru ji příliš zaměstnávala a také cítila, že právě tohle je to pravé, v čem nacházela radost. Tíživé sny ale bohužel neustávaly, což bylo velmi nepříjemné. Shanti si stále častěji, ač nerada, připomínala poslední Narayanova slova, než opustila klášter v Kalkatě. Zřejmě se plíživými kroky blížil okamžik, o kterém se tenkrát zmínil. Nevěděla ale stále, co znamená oběť ze všech nejvyšší a snažila se úporně nalézt v sobě sílu, která ji snad v budoucnosti pomůže. Ale zatím se s těmi pocity nikomu nesvěřila, a už vůbec ne Avimu. Měl beztoho dost starostí se svojí hudební kariérou, která ale navzdory jeho bezmezné lásce bohužel poznamenávala jejich společný život. Příliš často ji nechával opuštěnou a to mělo na její rozjitřenou mysl neblahé účinky. Sama a bez náramku byla vydána napospas svému osudu.
Jediný, kdo si začal všímat něčeho neobvyklého, byl strýček Madhav. Snad proto, že mu Shantiny pohledy plaché laně a tmavnoucí kruhy pod očima připomínaly něco, co už kdysi dávno zažil…u její matky Glorie. Sledoval ji s patrnou úzkostí v srdci, ale prozatím vyčkával, nechtěl vířit stín pochybnosti, který se nad nimi začínal pomaličku rozprostírat, jako křídla černého anděla…

Malá Annu rostla jako z vody a stala se miláčkem celé rodiny. Ale jen Madhav a Shanti pozorovali, že se poněkud odlišuje od ostatních dětí. V pohledu jejích maličkých medových očí jako by se skrývalo něco tajemného, o čemž každý z nich věděl své, jen si to navzájem nedokázali říct. Také kočka Lakhí ji neustále úzkostlivě střežila, jako dráček bájný poklad. Velmi k ní přilnula a stala se její ochránkyní, až to občas bylo všem k smíchu, protože to vypadalo, jako by v ní viděla své kotě. Jenže zřejmě v jejich vzájemné náklonnosti bylo něco víc, co přesahovalo hranice lidského chápání.

V den, kdy byly Annu zrovna tři roky, se s ní Shanti pomalu vracela z procházky, obklopená barevnými balónky, které koupily ve městě. Annu se s jedním z nich batolivě rozběhla po kamenité pěšince v parku, ale náhle se jí vysmeknul z její malé ručky a nedočkavě se vznesl vstříc obloze. Leknutím upadla a začala hlasitě plakat. Než k ní Shanti doběhla, najednou ustrnula, protože ze křoví poblíž cestičky se náhle vynořila známá vysoká postava…
Josh Wadhwan se sklonil k dítěti a zvedl je do své náruče a okouzleně si je prohlížel. Annu se ho vůbec nebála, naopak, její pláč jako mávnutím kouzelného proutku přešel v bezstarostný smích. Shanti se zapotácela hrůzou, protože jí to živě připomnělo jeden z jejích drásavých snů z dávné minulosti. Opět to bylo tady…ta podivná úzkost, pochyby, strach…nicméně nedala nic najevo a neohroženě na něj křikla.
„Okamžitě ji pusťte, slyšíte? Jakým právem se vůbec opovažujete brát do rukou cizí dítě?“
Maličko se zarazil a když se k němu rozzlobeně přiblížila, postavil raději Annu na zem, o krok ucouvl a v očích se mu zlověstně zablesklo. Někde v pozadí se tam ale přece jen tísnil i náznak strachu, protože silou svých myšlenek poznal, že z ní opět vyzařuje ta síla, o které si bláhově myslel, že zmizela. Hořce si musel uvědomit, že s ní je daleko těžší pořízení, než kdysi s její matkou. Rozhodl se pro obranu útokem, nic jiného vlastně ani nemohl dělat. Pokýval hlavou a řekl jízlivě.
„Děkuji za milé přivítání, má drahá, po tak dlouhé době…měla bys ke mně být vlídnější, zapomínáš, kdo tě vychoval. Ať chceš nebo ne, pouto, které nás spojuje, nemůžeš jen tak přetrhnout!“ a s přivřenýma očima ji upřeně pozoroval, jako had malou myšku.
„Aha, jenže vděk je právě to, čeho se ode mne nedočkáte! Vím vše, kdo jste a také o vaší podlé lsti, s jakou jste mne tenkrát bezcitně odvedl od mé rodiny, kterou jste zničil. Nenávidím vás! Mé současné rodiny se však ani nedotknete! Rozumíte? Pouto o kterém mluvíte, existuje pouze ve vašich šílených představách, nenechám se zastrašit! A nyní odejděte, nepřeji si, abyste se někdo cizí pohyboval v blízkosti mého dítěte!“ Vykřikla na něj hněvivě.

Změřil si ji ledovým pohledem a pak se znovu dlouze zadíval na Annu, která se na něj opět usmála nevinným dětským úsměvem.
„Jak myslíš, ale třeba nejsem tak docela cizí, jak se domníváš…nechal jsem tě dlouho na pokoji, ale teď budu stále ve tvé a její blízkosti, ať už se ti to bude líbit nebo ne, dokud nepřijdeš k rozumu…“ Řekl podivným tónem a když uviděl, jak se Shanti zlostně napřímila, ještě o pár kroků ucouvl.
„K jakému rozumu? O čem to mluvíte? Co vlastně po mně chcete? Raději rychle zmizte, nebo za sebe neručím!“
Cítil její nezadržitelně vzrůstající nenávist a zlost a viděl jiskry, sršící z jejích očí. Vzhledem ke svým dávným nepříjemným zkušenostem se rozhodl raději prozatím ustoupit. Pohrdavě se usmál a zasyčel.
„Brzy to sama pochopíš, musím ti znovu zopakovat, že svému osudu stejně neunikneš…a ten tvůj Avinash, který tě neustále nechává samotnou, by se asi nerad dozvěděl jistou nepříjemnou skutečnost…“ uchechtl se a než se nadála, byl pryč, ale tísnivý pocit tam po něm zůstal. Zhluboka se nadechla a sklonila se k Annu, která po proběhlém ostrém rozhovoru začala nabírat k pláči.
„Pšš, zlatíčko, to je v pořádku, maminka už je u tebe…“ a vzala ji konějšivě do náruče. Annu si otřela pěstičkami uslzená očka a zadívala se na Shanti tím svým zářivým pohledem, který měly obě společný.
„Kdopak to byl, maminko? A proč byl na tebe tolik ošklivý?“ Zeptala se nevinně.
Shanti se chvíli zamyslela a její tváří proběhl lehký stín. Pak ji rozrušeně pohladila po ebenových vláscích a zašeptala.
„To nic, prostě to byl jeden moc zlý pán. Ničeho se neboj, já tě ochráním. Zapomeň na něj, už je pryč a my se musíme vrátit, protože Kumar na nás už jistě čeká s obědem…“
A jak nejrychleji mohla, utíkala s ní směrem ke strýčkovu domu...