Smrt (2.)

Nerozhodně jsem stála a přešlapovala ve dveřích. Kde se ve mě vzala všechna ta nervozita? Nikdy jsem taková nebývala. Nikdy? Ale notak... Vy\děšeně jsem sebou škubla při vzpomínce na kratičký sen minulé noci. Jistě, byl pravdivou odezvou minulosti, ale přesto mě neskutečně dusil. Nadechla jsem se a vyšla vstříc lordovu zvědavému pohledu.
"Dobré ráno, můj lorde." usmála jsem se trochu hraně a obřadně se uklonila, jak se od mého postavení očekávalo.
"Ach, má milá baronka. Dobré ráno! Tak rád Vás vidím při této radostné události. S potěšením a neskrývaným úžasem nad božskými záměry Vám musím oznámit, že můj milovaný syn se uzdravil! Ach, ano, až tak dobré zprávy Vám hned tak po ránu podávám. Ale jsem to však nezdvořák, baronko de Garriguete toto je můj syn dědic mého titulu: Henry Ludvík Bram." povídal stařec nadšeně a v jeho očích svítil žár dlouho zapomenutého mládí.
Se silným napětím jsem se otočila směrem k Henrymu Bramovi. Díval se na mě zaujatýma očima a asi ani příliš nevnímal slova svého otce. Vpíjel se mi pohledem až do morku kostí. Začala jsem se mírně třást a po kůži mě běhal mráz. Ale ne jako když vám je zima. Jako když vámi probíhá nepředstavitelná vášeň. Ne přímo touha, ale cit, z kterého se touha rodí.
Jakmile jsem překonala to závratné chvění podívala jsem se skutečně i já na něho. Prohlížela jsem si jeho rysy, oči, každý vlas v neupořádáném rozcuchu, mírně rošťácký úsměv a postavu v bílé tunice nejspíš hrubé látky, aspoň tak to vypadalo na pohled a béžových, jezdeckých kalhotách. Až pak jsem se dvorně a trochu neuvědoměle svádivě uklonila.
"Je mi ctí, pane. Jsem potěšena Vaším uzdravením."
"Rád Vás poznávám, baronko. Musím se omluvit, za to, že jsem Vás nemohl přivítat dříve, jak jste však již zjistila, byl jsem připoután k lůžku... Jinak bych byl jistě nadšen Vaší vzácnou náštěvou zde." poklonil se mi uctivě Henry Bram a já zase uslyšela jeho hluboký, sytý a neuvěřitelně vábivý hlas. Toužila jsem ho slyšet při zpěvu. Tóny nějaké smutné balady musely v jeho podání všem dámám trhat srdce na statisíce kousků.
"Oh, jistě, pane. Byla jsem včera večer u Vašeho lože a vím jak zle jste na tom byl. Omluvy Vám tedy nenáleží. Musím se však nyní omluvit já, neboť vidím, že jsem Vás neuváženě přerušila při snídani." zašeptala jsem. Lord Bram starší se na nás jen s potutelným úsměvem díval a já netušila co si ten stařec v tu chvíli může myslet. Nicméně jeho syn mi s elegancí a galantností šlechtice odsunul židly a požádal služebnictvo, aby přineslo jídlo i pro mne. Pak jsme se už jen mlčky věnovali jídlu.
Lord Bram mladší mi opět pomohl z mého místa jako mě před tím do něj usadil. Otočila jsem se na jeho otce.
"Děkuji Vám lorde za Vaši pohostinost. Doufám, že Vám ji budu moct někdy brzy oplatit. Dovolte mi snad jen počkat, než můj kočí připraví koně, aby byli čerství na dlouhou jízdu zpět. Počasí se jíž zlepšilo, takže s přepravou již nebude tak velký problém." usmála jsem se na něj a opravdu vděčně zadívala. Byla jsem šťastná, že jsem mohla poznat tento dům a jeho obyvatele.
"Ale baronko, snad nás tak brzy po této nádherné události v mé rodině neopustíte! Ne, to by bylo nemyslitelné! Rozhodl jsem se, že uspořádám slavnost na počest zázraků našeho Pána a přežití mého jediného, milovaného syna. Trvám na tom, že zde musíte zůstat aspoň do slavnosti!"
Něco v mém srdci opět pookřálo. Možná to bylo tím pánem stojícím v odhadlání přede mnou, v jehož očí se zračila síla a svěžest, úžas a radost, moudrost a věk. Tím jak se ke mě choval mile. Možná jeho synem jenž ze mne nespouštěl oči a jeho chování bylo stejně potěšující a milé.
"Budu velmi šťastna, lorde." vzlykla jsem dojatě a vděčně se na lorda Brama podívala. Na mé tváři se už jako po mnohém objevil zářivý úsměv.

Trochu nesvá jsem na sebe oblékala jezdecký komplet zemřelé lady Bramové. Luisa, ani jiná služka mi do něj tentokrát nepomáhala. Zkládal se jen ze dvou spodniček, tmavé suknice a ještě jednoho obalu, aby se látka ježděním příliš neponičila. Vrchní část tvořila zlatá halena a ní černý, jednoduchý korzet. Sapnula jsem si sponami vlasy po stranách, aby mi nelezli do obličeje a ony mi poslešně padaly na záda. Nakonec jsem si ještě nasadila jezdécké botky a černý, ozdobný klobouček. Henry Bram mě pozval na projížďku po pozemcích sídla. Samozřejmě, měl s námi původně jet i jeho otec a tím by byla zachována všechna počestnost, avšak lordovi se "náhle udělalo špatně". Jeho bravurní herectví se, ale nedalo přehlédnout. Nevadilo mi to. Ani to, co si mohou pomyslet lidé v panství, pokud nás spolu uvidí. Jediné co by mě pak trápilo by byla pochybná pověst Henryho, kdyby ho někdo viděl s ženou jako jsem já. Zlou čarodějnicí, která se vyhýbá hranici jen díky svému urozenému původu a tučnému dědictví. Tedy aspoň to se o mě povídá.
Můj kočí mi vybral ze stájí Bramů vhodného koně. Byla to krásná ryzá kobylka. Tříletá, hravá, svižná. Její jméno mi, ale tolik nesedělo. Ironie života. Nevěsta.
Sedla jsem do nepohodlného, dámského sedla. Jak v tom někdo může jezdit jsem nikdy nepochopila. Ale naštěstí mě to můj otec s Juliet donutili jezdit, když jsem byla malá. Má matka se nade mnou, ale slitovala. Byla mi povahově tak podobná... Povzdechla jsem, zase ty vzpomínky.
Potřásla jsem hlavou a snažila se na to nemyslet. Naštěstí před dvůr dojel na velmi dobře vypadajícím hnědákovi Henry. Samozřejmě ten mě poutal víc než v tu chvíli nádherné, svalnaté zvíře na kterém seděl. Ale i tak.
"Nevím, jestli je Nevěsta ta nejlepší volba pro Vás, baronko." zamumlal trochu stydlivě Henry. Pozvedla jsem obočí.
"Je to velmi mladá a živá kobylka. Nechci Vás urazit, ale ze zkušenosti myslím, že ženy jsou zvyklejší na klidné koně a jízdu mají spíše ze zdravotních důvodů. Je to trochu neobvyklé vidět někoho jako Vy na tak temperamentním zvířeti. Nechcete jej vyměnit, klidně na Vás počkám. Nechci, aby se Vám něco stalo." vysvětlil a do mě se vlela čirá bojovnost. I když o mě měl jen galantní starost, absolutně mě to vytočilo. Považoval mě snad za slaboduchou puťku?! Byla jsem zvyklá v nejtěžších chvílích svého života vyjet na koni do lesa a cválat stejně jako muži po loukách a lesích. A jet v sedle v jakém sedávají tak důstojně muži.
Několikrát jsem se přerývavě, vztekem nadechla.
"Nemějte o mě strach lorde, dokážu koně ovládat docela dobře." odsekla jsem povýšeně a pobídla kobylku ke kroku čile na to ke klusu a následně ke cvalu. Mírně jsem se nahnula nad její táhlou šíji, popleskala jí rukou ve zlatavě-kožené ruce pod hřívou a co nejsilněji ji stiskla u břicha. Kobylka zakmitala nohama a ještě víc se opřela do rychlého cvalu. Spíš už tryskala.
Smála jsem se, hlasitě a radostně. Potěšení z jízdy mě naplňovalo naprosto slastnými pocity. Ta volnost a vítr ve vlasech. Sklonila jsem hlavu a čichla si ke kobylce pode mnou, její pyžmová vůně srsti mě uklidňovala. Po nějaké době se po mém boku objevil hnědý kůň a na něm zadýchaný muž. Uvědomila jsem si jak bezohledná jsem byla. Přeci jen - lord Henry ještě včera umíral! A já ho tahám v takové rychlosti, jeho tělo se muselo zbláznit. Abych neublížila kobylce, pomalu jsem přešla do klusu, v něm ji nechala vychladnout a nakonec jsem ji přitáhla do kroku. Od jejích kopyt tentokrát neodlétával led, ale jen pod nimi příjemně křupal sníh. Vše vonělo po lese a jehličí, po čerstvě napadaném sněhu a zima mě příjemně štípala v nose. Otočila jsem se kajícně na muže po mém boku.
"Omlouvám se, neuvědomila jsem si v jakém stavu se nacházíte. Mé chování bylo dětinské a nezodpovoděné. Příště ovládnu své pocity a budu se chovat ukázněně." slíbila jsem a mírně se uklonila hlavou. I já jsem byla lehce zadýchaná a do tváří mi stoupala krev studu.
Henry, který se mnou od rána promluvil sotva deset vět - i tak mi přišel neznale blízký - se na mě však obdivně a líbivě koukal. Viděla jsem v jeho pohledu jiskření.
Usmál se na mě tím rošťáckým úsměvem, který jsem zahlédla už ráno.
"Nevadí, má baronko. Tuto jízdu jsem si skutečně užil a musím Vám podat poklonu. Jezdíte lépe než mí přátelé." poplácal přitom svého hnědáka na plecích.
Usmála jsem se, zavřela oči a zhluboka dýchala čerstvý, zimní vzduch.