PC school

16)KLIDNÁ FÁZE

Vlezla jsem do sprchy a začala si uvědomovat jednu zásadní věc. Přehnala jsem to. Měla jsem chuť sama sobě nadávat, bylo mi líp, ale to neznamená, že mi bude hned líp. Začala se mi motat hlava. Netušila jsem proč vlastně tak vyvádím. Tak se mi udělalo zase špatně, ale jaký je problém? Zase si půjdu prostě lehnout, ne?
Povzdechla jsem nad svými reakcemi a nechala na sebe stékat teplou vodu. Pomalu jsem otáčela kohoutek na studenou, pomalu, aby mé tělo nemělo z chladné vody šok. Jakmile jsem byla na příjemném stupni studené vody, uvolnila jsem se. Dělala mi dobře. Několikrát jsem se z hluboka nadechla a opřela se o stěnu sprchy, mdloby se ode mě pomaličku vzdalovaly.
V celé koupelně šlo ještě cítit, že se Alexandr sprchoval. Pára z vody byla prosycená sprchovým gelem, který nikdo jiný z téhle domácnosti určitě nepoužíval. Nevadilo mi to. Spíš líbilo.
Sedla jsem si do rohu sprchy, položila jsem si hlavu na kolena a nechala po sobě stékat vodu. I přes to jsem v sobě cítila horkost. Musela jsem se pousmát. Byla to horkost z ne tak docela doléčené nemoci (někdy se vám udělá na čas líp a pak zase zle...) nebo z toho vyrušení?
Ještě chvíli jsem tam seděla a dovolila si nějakou dobu se vzpamatovávat až jsem se nakonec osušila a oblékla do připravených věcí.
Hnědý svetr co jsem si vzala od Laury ze skříně byl na mě překvapivě větší než se zdálo, že bude. I když Laura postavově je rozhodně větší a vyvinutější než já.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Dvě slova.
BÍDA, DĚS. Jenže jsem uhodla, že pro tu chvíli s tím moc neudělám. Plácat na zarudlý nos krycí make-up nebo na oči stíny, to je kravina největší i pro pětileté děcko. Opět jsem si povzdechla a aspoň si stáhla vlasy do culíku, nevypadala jsem pak jak nastydlej Rákosníček.
Když už přišlo smíření, že nic lepší udělat nemůžu vydala jsem za Alexandrem. Když jsem přišla do obýváku, nebyl tam. Podívala jsem se z okna a všimla si, že už hnědne, červená a žloutne první listí. Otočila jsem se na ke kuchyni. Zrovna si asi dělal oběd a nevšiml si mě.
Celkem mu to slušelo. Sedla jsem si na opěrku křesla a sledovala ho. Usmívala jsem se na jeho záda a čichala nějakou dobrotu co dělal.
"Voní to hezky." začichala jsem ve vzduchu a usmála se. Myslela jsem, že dostane infarkt, nadskočil a prudce se na mě otočil.
"Šmarjá! Sem se lek!" vykulil na mě oči a já se musela rozesmát. Vlastně jsem se smála jako šílená, nemohla jsem přestat. Pohoršeně se na mě koukl a pak se zase otočil k pánvičce,rychle ji sundal z horké plotny. Rozesmála jsem se znovu, tentokrát jeho ublíženému pohledu.
"Moooc vtipný. Tys tady nedostala infarkt, to já, chudák." povzdechl si naoko nešťastně.
"Ne, já tady dostala akorát angínu." zasmála jsem se.
"No jo. Tak jsi vyhrála." povzdechl znovu.
"Jo, to jo. Na mě nemááááááš."
Smála jsem se, smála a smála. A on taky. Nachystal nám jídlo. Nevěděla jsem jaktože mé čichové buňky nepoznaly ihned špagety! Ale doopravdy já netušila co to je! Hold pohroma. Ale byly moc dobré. Jinak než je jím normálně avšak Alexandr je výborný kuchař. Možná proto, že jeho otec je vždy tak dlouho pryč a on musí vařit těm malým capartům... Laura se přeci jen musí víc soustředit na učení.
"Je to moc dobrý." pochválila jsem ho. Potěšeně se na mě usmál.
"Co chceš teď dělat, jsem tu s tebou poslední den. Zítra už musím do školy. A všichni jsou pryč." usmál se.
"Co chci dělat?" zvedla jsem obočí. Hravě na mě mrkl.
Horlivě jsem přikývla: "CHCI SPÁÁT!"
Zklamaně se zamračil, zase jsem se prohýbala v pase a měla pocit, že spadnu pod židli.
"Ne, ještě fakt nevím, co chci dělat." zazubila jsem se na něj, zvedla se a šla umýt nádobí.