Já anděl 1

Čas pro mě nikdy nic neznamenal. Rozhodně né jeho lidské pojetí. Minulost, přítomnost nebo budoucnost pro mě byly vždy jen prázdné pojmy. S mým vnímáním prostoru to příliš nesouviselo. Tedy až doteď.
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Tolik to bolí. Všude plameny tak horké, že spalují to, co je pro mě nejdůležitější. Na zem dopadají jednotlivá peříčka spálená na uhel. Má křídla. Symbol mého bytí. To, co jsem nadevšechno milovala.
Né, rozhodně mě neuslyší křičet, i když je to skoro nesnesitelné. Jen se mi podlomila kolena.
Pozvedám hlavu a stál nade mnou. Posel boží, ten jediný, který mi to mohl a musel udělat.
„Proč, Gabrieli?“ zašeptala jsem, i když odpověď jsem znala. Bylo to tak jasné.
„Myslím, že odpovědět nemusím.“
Jeho hlas zněl nepřítomně, nezúčastněně. Jakoby se ho to ani netýkalo. Přesto mi přišlo, že má až příliš kamenné rysy. Zřejmě si na tohle nikdy nezvykl. Kolik andělů už tak za svůj „život“ spálil?
„Proč mě trestá za to, že jsem dělala to, co mi sám nařídil?“
Kdepak, šlapu vedle. Dráždit samotného archanděla není dobrý nápad.
„Mlč Santin. Kdybych tě neměl rád, byla bys v pekle už dávno.“
„Za co? Měla jsem chránit a chránila jsem. Splnila jsem do puntíku přesně to, co je mým údělem.“
Chabá omluva.
Odfrknul si a mně přišlo, že to bylo opovržlivě. Zjevně mu docházela trpělivost.
„Porušila jsi nejvyšší řád. Toto právo má jedině Bůh a ty jsi zasáhla do jeho pravomoci. Zabránila jsi koloběhu života tak, jak byl před tisíci lety určen. Zasloužila bys projít ohněm, ale za léta dobrých služeb půjdeš rovnou do očistce. O moc lepší to ale nebude, to tě můžu ubezpečit.“
„Přimluvil ses za mě?“ svitla mi naděje, byť jen malinká.
Podíval se na mě jako otec, který kárá své dítko. Po zádech mi přeběhl mráz. Šel z něho strach.
„Věř tomu, že jako člověk bys nepřežila ani jediný den. Proto napůl andělem zůstáváš. Ale to nijak nesnižuje tvrdost tvého potrestání.“
Tak tomuhle jsem rozhodně nerozuměla. Ale svým způsobem mě potěšilo, že neřekl NE. Takže se za mě nejspíš přimluvil. Bůh je milosrdný, ale pravdou je, že jsem přestřelila. Věděla jsem, že to bylo příliš. Nejvyšší by mě nejspíš nešetřil.
Nebylo mi veselo, spíš naopak. A to jsem zatím ještě ani nevěděla, jak drsný to doopravdy bude.
„Jak to mám chápat?“
„Budeš jako člověk cítit bolest. Fyzickou i duševní.“
Sotva jsem ho mohla nechat domluvit.
„To mě rovnou zabte. Vždyť co mi zbyde z anděla?“
Gabrielova tvář zbrunátněla.
„Stačí. Jsi i na svůj věk drzé štěně. Však ono tě to naučí.“
S tím roztáhl křídla a mě tolik bodlo u srdce. Podobnou bolest jsem nikdy nezažila. Shlédla jsem dolů na hromádku peří a v očích mě zaštípalo. Sáhla jsem si do oka a na konečku prstu zůstala malá kapička.
„Slza.“ Hlesla jsem ohromeně. Hleděla jsem na tu malou tak typicky lidskou slzu jako na zjevení a nemohla tomu uvěřit. Jako anděl jsem viděla potoky slz, ale nikdy jsem žádnou neuronila. Až teď. Pročpak asi?
To se mi asi stýská po létání. Záda pořád ještě pálila po ohni.
Ovanul mě prudký vítr to jak Gabriel prvně zamával křídly, aby se vznesl. Hromádka peří na zemi se rozlétla po okolí. Jako když sypete popel zemřelého. Semkla jsem pevněji rty, protože se mi začaly třást.
„Počkej ještě. Co mi zbylo z anděla?“
Jeho hlas mě zahalil svou typickou hlubokou tóninou. Byl slyšet všude a nikde a já jsem věděla, že ke mně promlouvá pouhou myšlenkou.
„Na to přijdeš sama, Santin.“
Málem bych si bývala myslela, že to znělo smutně. Jako kdyby mu to bylo líto. Jako kdyby s tím nesouhlasil.
Zmizel a kolem mě nastalo dusivé ticho. Osaměla jsem. Zachvátil mě zvláštní tísnivý pocit, který mě vlastně udivil. Nedokázala jsem si s ním poradit. Nikdy předtím jsem ho nezažila.
Zakuckala jsem se, když jsem se nadechla. Popel se ještě nestihnul pořádně usadit a když mnou procházel, byl nekonečně štiplavý.
„Bože, jsem smrtelná.“ Uvědomila jsem si zděšeně.