Společná pomsta 29

„Proč jedeme tím směrem? A ne po cestě?“ zeptala se po chvilce Zoe, už trošku živěji. Max jí tedy vysvětlil své myšlenkové pochody. Zoe přikývla.
„Vypadáš už trošku líp, čím to?“
„Nevím, ale vždycky, když jedu na Vilémovi, doplňuje mi to energii. Ale proč jedeme tam, kde Alexa bydlí?“
„Protože by to nečekala.“
„To je nelogický. Potkáme je cestou.“
„Tak jim ujedeme.“
„Ale stejně- co by nám mohla udělat?“
„Tihle lidi mají celkem velkou moc, mohli by nás obvinit z čehokoliv. A každej by jim uvěřil. Skončili bychom ve vězení, nebo, v tom nejhorším případě, na popravišti.“
„A to, že jsi Vyvolený by ti nepomohlo?“
„Ne, to bohužel ne.“
„Svině jedny. Stejně si myslím, že to zveličuješ.“
„Ale no tak, takhle přece dámy nemluví.“ Rozesmál se Max a ke zbytku se nevyjadřoval.
„Dámy možná ne, ale já jo.“ Pokrčila Zoe rameny. Dál už jeli mlčky. Jeli zbytek noci a celý den, zastavili se jenom jednou, aby se najedli. Potom jeli dál, až se jim k večeru začal na obzoru rýsovat obrys vesnice.
„Nebudeme v ní zastavovat, je to celkem nebezpečné.“ Prohlásil Max. Když dojeli blíž, Max si rychle prohlédl domy.
„Není tu žádný, který vypadá , že by patřil nějakému bohatšímu člověku. Tak to risknem a jedem dovnitř.“ U brány stál jen jeden strážný, ale ten nejevil moc zájmu o okolní dění. Max nad tou nedbalostí jen zavrtěl hlavou. Když vjeli dovnitř, rozhlédli se. Vesnice nebyla moc velká, ale vypadala celkem slušně. Bylo tu pár vedlejších uliček a jedna hlavní. Všude okolo byly skoro stejné domy. Max uviděl hostinec. *Tržiště začne až ráno, měli bychom někde přespat.* Doufal, že zdejší lidé nejsou žádní čmuchalové. Ukázal Zoe hostinec a oba k němu vyrazili. Ve vesnicích se měli koně vodit za uzdečky, oba tedy sesedli a šli po svých. Max věděl, že Pegas by klidně šel i bez vedení, ale nechtěl na ně upoutávat pozornost.
Hostinec se jmenoval U zlomeného stromu. Vypadal celkem slušně, tak vešli dovnitř, zatímco jim stájník odváděl koně do stájí. Recepční byla milá silnější paní a ochotně jim na pár dní pronajala dva pokoje vedle sebe, propojené dveřmi.
Pokoje byly jednoduše zařízeny- byla tam jenom postel, malá truhlice na oblečení, umyvadlo a džbán s vodou, stůl, židle a jedno velké okno vedoucí do vesnice. Zoe se v tom pokoji cítila podivně stísněně, ale uklidňovala se myšlenkou, že se, po dlouhé době, vyspí zase v normální posteli, ne na zemi nebo v sedle. Ráda by si lehla a spala, ale Max nakoukl do spojovacích dveří a Zoe pochopila, že brzo spát nepůjde.
„Můžu?“ zeptal se.
„Pojď dál. Co potřebuješ?“
„Jdu zítra ráno na trh, prý začíná někdy v sedm. Jdeš taky nebo budeš spát?“
„Chtěla jsem využít toho, že spím konečně v posteli, ale radši půjdu s tebou. Ty jseš schopnej se dostat do maléru kdekoliv, když nemáš dozor.“
„To vůbec není pravda!“ prohlásil Max lehce dotčeně, ale pak si všiml Zoiiných žertovných jiskřiček v očích.
„Ještě by se ti něco stalo.“ Řekla mu, ale to už ji Max povalil na postel a začal ji lechtat.
„Já ti dám, že se vždycky dostanu do maléru! No počkej!“
„Ne, nech toho. Prosím, Maxi!“ prosila ho Zoe se smíchem, protože se jí nepodařilo dostat Maxe pod sebe- seděl na ní a byl silnější než ona.
„A co za to?“ zeptal se jí.
„Nedostaneš facku.“ Vyplázla na něj Zoe jazyk, ale to už ji lechtal dál.
„Tak co?“
„Cokoliv, jen už mě nech!“ smála se Zoe. Max ji tedy nechal, ale pořád na ní seděl.
„Tohohle bych mohl využít.“ Ušklíbl se, ale Zoe bylo jasné, že nic neudělá.
„Tak co bys chtěl?“
„Abychom na tu epizodu s Alexou zapomněli a bylo to všechno jako dřív.“ Poprosil ji. Zoe čekala něco trošku jiného, takže jí tohle zaskočilo.
„Musíš mi dát čas, Maxi. To nejde hned. Ale snažím se o to.“ Odpověděla mu. Max z ní slezl, Zoe se tedy posadila.
„Děkuju.“ Řekl jí jenom a odešel k sobě do pokoje. *Já ho za tohle asi někdy zaškrtím!*
„To mi nic jinýho neřekneš?!“ zeptala se, ne moc nahlas, spíš pro sebe. Maxova hlava se ale znovu objevila ve dveřích.
„Nevím, co jinýho bych ti na to měl říct, Zoe. Jsem rád, že se snažíš na to zapomenout.“ Zoe k němu přešla a podívala se mu do očí.
„Ty už jsi na to zapomněl?“ zeptala se ho a Max vytušil past.
„Na Alexu jako takovou jo, ale na to, co jsem ti provedl ještě ne. A asi nikdy nezapomenu.“ Odpověděl a doufal, že se do nastražené pasti nechytil. Podle Zoiina výrazu poznal, že ne. V duchu si oddechl.