Společná pomsta 31

„Maxi, vstávej. Ty lenochu jeden!“ ozvalo se mu ráno vedle ucha. Rychle se probral a vyšvihl se do sedu. Vedle něj seděla na posteli oblečená Zoe a smála se mu.
„Co se děje?“ zeptal se jí rozespale a sahal po svém oblečení.
„To, že jsi chtěl na ten trh. No, a trošku jsi zapomněl vstávat.“
„Kolik je hodin?“
„No, trh už začal, takže po sedmý.“
„Jak víš, že začal?“
„Byla jsem se tam kouknout. Je to tam dost veliký a mají tam opravdu všechno.“
„V kolik jsi vstávala, prosím tě?“ zeptal se jí udiveně, už oblečený, Max.
„Nevím, ale když jsem vstávala, slunce už skoro vyšlo.“
„Snídani?“
„Tady máš,“ hodila mu ode dveří Zoe jablko, „to ti musí stačit.“
„Díky. Neutíkej mi!“ rozeběhl se za ní jen s mečem u pasu. Zoe na něj počkala a pak společně došli na trh. Zoe mu ukazovala, kde je jaký stánek.
„Co všechno potřebujeme?“ zeptala se ho.
„Oblečení, já potřebuju novou uzdečku, nějaký zásoby na cestu… A to je asi tak všechno.“
„Hm, máme toho dost. Kde začneme?“
„Oblečení, potom tu uzdečku. Zásoby můžou počkat.“ Rozhodl Max. Zoe ho najisto vedla k jednomu většímu stánku.
„Dobrý den, mladý muži. Co si přejete?“ zeptal se ho prodavač, jako by tam Zoe ani nebyla.
„Oblečení na sebe a tady na Zoe.“
„A co si budete přát?“
„Pro sebe obyčejný tuniky a kalhoty. A nějakou vestu. A pro Zoe šaty.“
„Jak si ráčejí přát. Julie! Pojď sem!“ zavolal prodavač a za stánkem se objevila nějaká žena, pravděpodobně jeho manželka.
„Ano?“
„Vezmi si tady slečnu a změř jí.“ Julie kývla na Zoe a ta se vydala za ní. Žena ji za stánkem změřila a dala jí na výběr z několika látek. Zoe jenom koukala- tohle nikdy nezažila, šaty jí většinou šila mamka.
„Ušijte jí dvoje, jedny delší a jedny kratší!“ ozval se zepředu Max. Žena jí tedy ještě doměřila a Zoe si vybrala dvě látky. Vepředu už na ní čekal Max.
„Prý to budou mít do zítra ušitý. Tak se tu zítra stavíme a vyzvedneme to.“
„To jsou celkem rychlí. Nebude to ale moc drahý?“
„Neboj, peněz mám zatím dost. Tak, a teď pro tu uzdečku.“
„Stánek s kůží je tamhle, vedle toho malého s kořením.“ Navedla ho Zoe a za chvíli už Max stál před prodavačem a zjistil, že uzdečku si očividně nekoupí.
„Ale mladý muži, to toho koně musíte změřit.“
„A to není nějaká univerzální? Nějaká, která by se dala nastavit?“ zeptal se zoufale Max a ani si nevšiml, že nemá Zoe u sebe.
„Není, mladý muži. Takový novinky my nevedeme.“ To už se ale vedle Maxe objevila Zoe a udýchaně mu sdělila, co chtěl prodavač vědět. Ten pokýval hlavou, chvíli se přehraboval v něčem pod pultíkem a pak mu ukázal dvě uzdečky. Jedna byla krásně zdobená a ta druhá jen lehce, ale vypadala, že toho víc vydrží. Max si vybral tu druhou, zaplatil a vydali se pro zásoby na cestu.
„Ne, že bych trhy nějak nesnášel, ale budu rád, až z tohohle mumraje budeme pryč. Navrhuju potom projížďku. Aspoň ozkouším tu uzdečku.“
„Já jsem na trhu poprvý, teda aspoň na takhle velikým. U nás ve vesnici byly vždycky celkem malinký. S projížďkou souhlasím, ale kam tady chceš jet?“
„Když jsme sem přijížděli, viděl jsem kousek od cesty les. A můžeme se podívat po cestě k dalšímu městu, jak je to daleko a podle toho naplánovat cestu.“
„Jako kdybychom někdy cestu plánovali.“
„Tak s tím můžeme začít.“ Odpověděl Max, ale to už se oba smáli. Rychle nakoupili nějaké zásoby a vyrazili zpátky do hostince. Jenom tam odložili nakoupené zásoby a došli do stájí.
Jejich koně je nadšeně přivítali a užívali si jejich pozornost, když je po dlouhé době čistili kartáčem.
„Ten chlap teda pěkně kecal, musím Pegasovi tu uzdečku pořádně utáhnout, aby mu seděla. Prej, že mu padne jako ulitá. To sotva.“ Postěžoval si Max, když Zoe sedlala Viléma.
„A je mu?“
„Po tom, co jsem jí tolik utáhl, už mu sedí.“
„Tak vidíš, nestěžuj si.“ Odpověděla mu Zoe a vyvedla Viléma ven, na dvůr. Tam se ale objevila paní hostinská.
„Jedete se projet?“ zeptala se jich.
„Máme to v plánu.“ Odpověděl Max, když vyvedl Pegase na slunce.
„Brány se zavírají při západu slunce, kdo přijede později, má smůlu.“ Poučila je hostinská a zmizela zpátky ve stavení.
„To nám přišla říct jenom tohle?“ podivil se Max, když vedli koně za bránu města. Strážný se tvářil úplně stejně, jako když přijížděli, jenom změnil stranu brány. Vyšvihli se na koně a vyrazili směrem pokračování své cesty. Zjistili, že do další vesnice je to asi dost daleko, nejméně den cesty.
„Takže se zase bude konat přespání pod stanem.“ Povzdechla si Zoe.
„Není ti to pohodlný?“ ušklíbl se Max.
„Měkká postel je rozhodně lepší.“
„To je sice pravda, ale i to spaní v přírodě má něco do sebe.“
„To jo, ale ne moc dlouho.“
„Pravda. Závod?“ změnil Max téma.
„A kam?“
„Tamhle k tomu potoku, přeskočit ho, oběhnout ten divnej kámen a zase zpátky sem.“ Navrhl Max trasu. Nebylo to moc dlouhý, jen potok byl trošku široký. Přeskočit se ale, s trochou snahy, dal.
„Beru. Tři… teď.“ Rozesmála se Zoe a pobídla Viléma. Ten vystřelil a běžel směrem k potoku. Max byl trošku zaskočený rychlým startem, ale rychle Viléma doháněli. Ten ladně přeskočil potok, ale už při doskoku byli koně vedle sebe. Bylo vidět, že oba chtějí být první a že si závod užívají. Bok po boku oběhli kámen a řítili se zpátky k potoku. Koně se odráželi ještě vedle sebe, ale při dopadu byl už Pegas o kousek dál. Ke startu dojeli Max s Pegasem o trošku dřív, než Vilém a Zoe.
„Zase jsi vyhrál. Ale tentokrát to dalo Pegasovi celkem zabrat.“
„Ještě se asi plně nezotavil. Nebo se Vilém tím cestováním s námi zlepšil v rychlosti.“
„Možný to je. Měli bychom se ale začít vracet, slunce už zapadá.“ Poukázala Zoe a vydali se na cestu zpátky. Nechtěla Maxovi připomínat, že si neřekl o nějakou cenu pro vítěze. Vraceli se na cestu, když uslyšeli známý hlas.