Fairytale gone bad - III. (1/2)

Byl pátek a od onoho dne, kdy jsem poznala, že můj život byl dosud jako pohádka, uplynuly čtyři dny. Seděla jsem ve školní lavici a povídala jsem si se svými kamarádkami, co budeme dělat následující víkend. Byla přestávka před poslední hodinou – před dějepisem. Celý týden mě mučilo, když jsem ho potkávala na chodbách, ale ještě horší byly hodiny s ním. A jedna měla právě nastat.
„Adri, co ty na to?“ zeptala se mě má kamarádka Sára.
„Co?“ vzpamatovala jsem se a vůbec jsem nepostřehla, že na mě někdo mluví.
„Ty už zase nevnímáš? Ach jo, co se to s tebou děje?“
„Nic, co by se se mnou mělo dít? Jsem úplně v pohodě,“ zalhala jsem.
„Jo, fakt jsi v pohodě. Až na ten utrápený výraz v obličeji a očima skoro utopenýma v slzách. Holka, vzpamatuj se. Jestli je tohle všechno kvůli Daňkovi, tak to je hodně špatný. Protože s tím my nic neuděláme. Tohle si musíte vyřídit vy dva mezi sebou. A měli by jste to udělat co nejdřív, protože takhle se budete trápit oba. Tys snad neviděla jeho výraz, když vchází k nám do třídy? Nebo když tě potká na chodbě? Jednou, jak se na tebe díval, tak narazil do dveří. Nikdo nic nepostřehl, ale nám to bylo jasný,“ ozvala se i Míša.
„Ale my už jsme to řešili. Hned v to pondělí, jak jsem měla jít k němu do ka…“ nestačila jsem to ani doříct a už se zavíraly dveře za učitelem dějepisu. Všichni jsme se poslušně pozdravili, ale já celou dobu koukala na lavici a dělala jsem, že zaujatě prohlížím text písničky, který jsem měla tužkou napsaný na lavici.
„Nejdřív bych vám chtěl říct dvě technické věci. Jedná se o to, kdo všechno bude chtít jet někdy v červnu na šestidenní zájezd do Anglie a druhá: kdo bude chtít doplňovat nižší ročníky na lyžařském zájezdu?“ zeptal se a vytáhl si papír, aby si mohl napsat případné zájemce. Ve třídě to začalo hučet. Každý rozpoutal debatu, kam by mohl jet a kam by chtěl.
„Hele, holky, pojedem na hory?“ Nahodila téma Sája.
„Já bych jela, co ty, Adri?“ souhlasila Míša.
„Já nevim. Ty víš, že já radši Anglii než sníh,“ odpověděla jsem.
„No tak, ticho! Tak kdo chce předběžně jet na ty hory?“ optal se znovu třídní. Poprvé od začátku hodiny jsem se na něj podívala. Koukal po třídě, ale mě se pohledem vyhýbal.
Pár lidí ze třídy zvedlo ruku a holky se jaly situace a donutily mě se přihlásit také. Zapsal si jména a opět se podíval po svých svěřencích.
„A ta Anglie?“ Bez váhání jsem zvedla ruku. Sice jsem tam byla v prvním ročníku, ale zjistila jsem, že jsem na Spojeném království prostě ujetá. Miluji všechno okolo té země, co se týče řeči, zvyků, míst atp.
Přihlásila jsem se jako jediná. Podíval se mi do očí, ale hned se kouknul jinam. Do papíru zapsal mé jméno a chvíli si přečítal jména.
„Nějaké otázky ohledně těchto dvou věcí?“ Po vyřčení této otázky se přihlásila Sája.
„Kdo pojede na ty hory jako dozor?“
„Myslíš jako učitele? Jede paní profesorka Čechová, paní profesorka Čindrlíková, pan profesor Salecký a já,“ jakmile to dořekl, má ruka se objevila nahoře.
„Ano, Adriano?“
„Pane učiteli, já bych se chtěla omluvit, ale já asi na ty hory nepojedu.“
„A můžu znát důvod?“ Tím mne zaskočil. Řekla bych, že mu důvod byl až moc dobře znám, jen se chtěl ujistit.
„Uvědomila jsem si, že…“ A zásek. Tohle se může stát jenom mně.
„No?“
„Že, že já…Že nemůžu moct namáhat koleno, po operaci, kterou jsem podstoupila,“ vypustila jsem z úst první kravinu, která mě napadla jako celkem rozumný důvod. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, potom souhlasil, že to bych opravdu neměla dělat. Většina třídy se ihned po vyřčení toho důvodu podívala na mé koleno, ale nebylo jim to vůbec platné. Přes černé kapsáče toho opravdu moc vidět nebylo. Pak mne ale napadla jedna důležitá otázka.
„Pane učiteli, kdo pojede za učitele do té Anglie?“
„Všichni angličtináři,“ odpověděl a mně se zatmělo před očima.
„Takže i vy?“ Dovtípila jsem se. A upřímně řečeno jsem doufala, aby jeho odpověď byla záporná.
„Ano.“ Sakra, a co teď? Mohla bych říct, že mě bolí koleno? Asi ne. Co takhle říct, že neumím anglicky? Taky by mi nevěřil. Angličtinu jsem se tehdy učila desátým rokem.
„Ještě nějaké otázky, nebo už budeme moct začít s dějepisem?“ Nikdo nic neříkal a tak začal vyprávět o tom, jak na tom byla dnešní Česká republika v roce 1848. Celou dobu jsem se na něj koukala a cítila jsem, jako by se mi nějaká kudla zarývala čím dál hlouběji do srdce. Vytáhla jsem proto papír a začala jsem na něj psát. Ani jsem nepostřehla, že ob lavici vedle psala kamarádka taky dopis.
„Sandro, to si děláš legraci, ne? Dej mi ten papír,“ řekl jí klidně a ona mu teda, ačkoli nerada, předala její lejstro.
„Pane učiteli a víte, že je to nespravedlivý? Mně to seberete, div to nepřečtete nahlas, zmačkáte, hodíte do koše a jiným to tolerujete?“ Vytasila na něj. Byla zvyklá se jen tak nevzdát. Já prozatím nevnímala, jak jsem psala, ale tohle mě dostatečně probralo. Otočil se tak, aby na mě viděl a zhluboka se nadechl.
„Adriano…“ nemusel to ani doříct a já už věděla, o co se snaží. Jenže já mu to nechtěla dávat. Měl natáhnutou ruku mám směrem, mohl stát tak dobrý metr ode mě a koukal na mě. Jenže jak má člověk někomu dát dopis, který je zatím nedopsaný, ale vlastně určený pro něj? I přes můj vnitřní souboj jsem mu ho na konec dala. Přelétl si jej očima a zřejmě mu úplně stačilo oslovení a pochopil, že je pro něj. Zmuchlal ho do kuličky a hodil si ho na stůl. Zřejmě proto, aby to nevypadalo, že je pro něj moc důležitý. Ale pravděpodobně byl.
A pokračoval dál ve výkladu. Ke konci hodiny se ale obrátil ke mně s prosbou, jestli bych nemohla zajít do jeho kabinetu pro mapu, kterou má opřenou v rohu. Dal mi klíče a já tedy poslušně šla. Byl sice pátek, ale naše třída měla nejdéle ze všech, tudíž jsme byli jediní na škole. Odemkla jsem si kabinet a jediná mapa, kterou jsem viděla, byla postavená za jeho stolem. Už jsem sahala, že jí vezmu a půjdu zpátky do třídy, ale na jeho stole jsem uviděla hromádku čistých bílých papírů. Ozvalo se mé svědomí, usedla jsem za stůl, vypůjčila jsem si propisku a začala jsem psát kopii dopisu, který mi sebral. A stihla jsem ho i dokončit. Když jsem hledala něco, o co bych mohla ten papír opřít, aby byl viditelnější, zaujala mne jedna fotka v rámečku. Byl na ní modrooký, tmavovlasý chlapeček, který se až nápadně podobal Filipovi. Měl jeho obličej. Seděl na písku a vypadalo to, jako by ho někdo vyrušil ze stavění báboviček, aby ho mohl vyfotit.
Ani jsem nevnímala čas, když jsem z chodby uslyšela hlasy svých spolužáků. Rychle jsem dala přeložený papír na stůl a měla jsem namířeno pryč z kabinetu. Jenže jen co jsem otevřela dveře, objevil se přede mnou samotný Filip Daněk. Ohlédl se, jestli nás někdo neuvidí a zavřel za námi.
„Tu mapu už asi potřebovat nebudeme,“ usoudil a já jí vrátila zpátky za stůl.
„Chtěl jsem se zeptat, jaký je pravý důvod toho, že nechceš na ty hory?“
„Však vy to moc dobře víte, pane učiteli. Omlouvám se, ale budu muset jít,“ odpověděla jsem a se sklopenou hlavou jsem chtěla odejít. Těsně přede dveřmi mě chytil za ruku a přešel ke mně. Já se mu ale vysmekla a se slzami v očích jsem opravdu vyběhla ven. Filip ještě nějakou dobu koukal na pootevřené dveře. Ale pak se vzpamatoval a sedl si za stůl, že si sklidí všechny potřebné věci, aby mohl jít domů. Všiml si papíru, ležícího vedle fotky, jenž byl nadepsán oblým písmem Pan profesor Filip Daněk....

_____
2.část: Fairytale gone bad III. (2/2)