Fairytale gone bad - III. (2/2)

... Všiml si papíru, ležícího vedle fotky, jenž byl nadepsán oblým písmem Pan profesor Filip Daněk...

____________

„Pane profesore, zřejmě je Vám už teď jasné, kdo tento dopis píše. Vlastně nevím, jak bych měla začít. Tohle jsem nedělala už dlouho, abych své pocity svěřovala papíru. Mám pocit, jako kdyby můj život začínal teprve ve chvíli, kdy jsme se potkali. Od té doby počítám každou sekundu do doby, kdy Vás budu moct znovu spatřit. Každá vteřina je pro mě dlouhá jako rok mého života. Hrozně mne bolí to, že je to mezi námi takové, jaké to musí být. Ale asi mi není přáno. Asi není přáno nám oběma. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a přiznám se, že toho chvílemi lituji, protože když člověk miluje, většinou nejsou žádné hranice. Láska dělá divy, spojuje lidi, kteří jsou z odlišných vrstev, dává dohromady ty, kteří se zařekli, že už lásku nechtějí ani vidět, že se jí bojí, že se bojí zamilovat, ale spojuje k sobě i takové, kteří se prostě nesmí scházet. Ty, kterým se láska zakazuje. Něco mi to připomíná……
Lituji toho, že jste zrovna vy byl mou oporou, když jsem neodhadla stav své rovnováhy. Lituji toho pokaždé, když Vás vidím, protože vím, že to je to jediné, co můžu mít. Nemůžu mít vaše srdce, nemůžu mít vaši lásku, nemůžu mít nic. Je mi to osudem odepřeno. A to bolí. Hrozně moc to bolí. Mám pocit, že mi to rve srdce na miliardy malých kousíčků. Spaluje mne to zevnitř. Někde se říká: kdo ví, jak cenná je láska? Jen ten, kdo miluje a není milován. Souhlasím, ale cožpak není horší to, když někdo miluje a ví, že jeho lásku nikdy nepozná? Když tuší, že ani on tomu dotyčnému není lhostejný, ale jejich láska by byla proti řádu? Cožpak to není zavrženíhodné, že nás láska takto trápí?
Omlouvám se Vám, pane profesore, že jsem to byla zrovna já, kdo Vám zkřížil cestu a znepříjemnil pobyt na této škole. Je mi to moc líto, že to muselo dopadnout tak, jak to dopadlo.
Adriana Fischerová “ Během čtení se postavil a přešel k otevřenému oknu vedle jeho stolu. Přečetl si dopis snad pětkrát, když mu došlo, že je konec.
„To…to nemůže….to nemůže být pravda. Ondro, prosím, řekni, že je to jen blbej sen,“ podíval se na fotku s černovlasým chlapečkem a skousl si ret. Chvíli jen tak zíral z okna.
„Neeeeeeeeeeee, proč musí bejt všechno tak těžký????!!!!“ Zakřičel na celou školu a kopl do skříně stojící za ním………………