Překroč svůj stín - 54.část

Probouzejícím domem se náhle rozezněl zvonek u hlavních dveří. Avinash dopil poslední zbytek ranní kávy a vypnul notebook. Ve firmě jej dnes čekalo důležité obchodní jednání s konkurenčním, ale malým hudebním vydavatelstvím, žádajícím o jejich vzájemné spojení. Vikram nebyl proti, Avi ale dosud ke svému údivu nezaslechl varovný šeptající hlas, který tolik očekával, považoval tedy i on sám tento krok za správný. Rychle si sbalil věci, seběhl dolů po schodech a zamířil k hlavním dveřím. V tom se ale objevila Annu.
„To je v pořádku, tati, jdu otevřít, to je poštovní doručovatel.“ Zašvitořila vesele.
Udiveně se na ni zadíval a zeptal se.
„Překvapuješ mne, jak tohle tak bezpečně víš?“ Ohlédla se na něj a ze záře jejího pohledu pochopil, že se tentokrát opět ptal zbytečně. Tajemně se usmála a špitla.
„Ani sama netuším, prostě vím, že je to on a taky, co mi přinesl…“
Její sebejistá odpověď jen prohloubila vrásku na jeho čele a snažil se zaplašit nepříjemné myšlenky, vkrádající se do jeho mysli. V příštím okamžiku se jen utvrdil v tom, že měla pravdu.
„Namaste, misa Annu, jsem rád, že vás opět vidím, hned bude pro mne dnešní den mnohem hezčí, máte tady nějaké úřední psaní…“ rozzářil se starý pošťák, který k nim chodil již spoustu let. Radostně poděkovala a odměnila se mu svěžím úsměvem.
Avi je pobaveně sledoval a v duchu se musel usmát nad tím, jak ten starý muž zareagoval na jiskru jejího mládí. Samozřejmě, že se mu ihned vybavily jeho vlastní pocity, když se před čtrnácti dny poprvé zadíval do očí Neetě...
„Copak ti to přišlo?“ zeptal se zvědavě, když si bral z věšáku klíče od svého vozu. Annu dopis právě otevřela a nadšeně vypískla, až se polekal.
„Mám to, tati! Jsem tak šťastná! Vzali mně!“ Udiveně zvedl obočí ve snaze vzpomenout si, co mu neodpustitelně uniklo a zase se musel přísně pokárat…vidíš, to máš z toho, že se v poslední době zajímáš jen o samé nesmysly…a hlavou mu navzdory všemu opět probleskla hřejivá vzpomínka na Neetu.
„Kam tě vzali? Je tu snad něco, o čem nevím a měl bych vědět?“
„No přece do školy modelingu, kterou letos poprvé otevírají u nás v Bombaji! Tati, vždyť jsem ti o tom před týdnem říkala!“ odpověděla mu dotčeně. Mírně se zastyděl a odvětil.
„Ehm, aha, moc se ti omlouvám, že jsem na to zapomněl, ale mám v poslední době dost…ehm…starostí. Tak to jsem opravdu velmi rád, že se ti splnil tvůj sen, a kdyby žila maminka. určitě by z toho také měla obrovskou radost,“ dodal smutně a láskyplně ji na okamžik objal.
„A tati, chtěla jsem tě ještě o něco požádat…“ šeptla s úsměvem a prosebně naklonila hlavu na stranu, tak jako to dělával on, když byl malý.
„A co by to mělo být? Ale rychle, protože spěchám do práce.“
„Víš, Neeta má pozítří narozeniny a na mé oslavě se jí hrozně moc líbilo. Tak mne napadlo, že by je třeba mohla oslavit u nás, když je tady tak úplně sama. Pozveme také strýčka…a Kumara…možná i její mámu…co říkáš?“
Lehce jej zamrazilo, ale pokusil se nedat najevo, jak jej to vlastně potěšilo a trošku křečovitě se na ni usmál.
„No...ehm...to je…dobrý nápad, nejsem proti. Zařiď vše potřebné, ale já už opravdu musím jít, mám tě rád, uvidíme se večer…“ odvětil nervózním hlasem, lehce ji políbil na tvář a spěšně odešel ke svému vozu, snažíc se zakrýt vzrušující pocit, který se rozlil jeho nitrem při pomyšlení, že ji opět uvidí. Annu se za ním s tajemným úsměvem zadívala a v očích se jí mírně zablesklo, ale to už Avi neviděl. Vlastně ani netušil, že uhlídat před ní své myšlenky nebude vůbec snadné…tiše pak za ním zamknula, spokojeně se usmála a na chvilku zavřela oči. Opět to ucítila, ten zvláštní jemný dotek na své tváři… opřela se čelem a dveře a šeptla spíše jen pro sebe.
„Promiň, mami, ale mám tátu hrozně moc ráda, jako jsi měla ty, a nemůžu už se dívat na to, jak je pořád smutný a sám. Snad můj záměr vyjde…vím, že ty to určitě pochopíš…“ Odpovědí jí bylo lehoučké zašumění, jako když vítr prohání po zemi podzimní listí…

O tři dny později se již jejich dům rozzářil blikajícími ozdobami a provoněla ho spousta květin a dobrot. Avi stál na terase opřený o kamenný sloupek a pomaličku usrkával lahodné víno. Dost jej mrzelo, že Neetina matka nepřijala jeho pozvání, od něhož si sliboval jakési rodinné usmíření a při telefonickém hovoru na něj byla dosti hrubá. Nechtěl se od ní nechat urážet a raději zavěsil. Zpovzdálí nyní pozoroval, jak se všichni skvěle baví a navzdory všemu i její dcera. Sám s nimi pobyl jen krátký čas, necítil se dnes jako dobrý společník. V práci měl těžký den a vrátil se dnes dosti pozdě. Mimo to přemýšlel, kde se na Shantině obrázku vzala ta malá prasklina, připomínající jemnou pavučinu a které si všiml dnes ráno, než odešel. Do jeho pokoje přece nikdo nechodí a sám si nevzpomínal, že by mu obrázek někdy upadl… Po chvilce k němu přistoupil Madhav Sanu a přerušil tak jeho podivné myšlenky.

„Jsem ti za tohle všechno nesmírně vděčný, Neeta je velmi šťastná, a to rád vidím. Víš, neměla vůbec lehké dětství…
Má sestra po jejím narození utrpěla těžkou duševní poruchu, díky níž jsme se přestali stýkat. Neustále mne s výčitkami napadala kvůli mému bohatství a slávě, ale kolik za tím stálo dřiny a starostí, to bohužel neviděla. Pro svou dceru neměla nikdy vlídné slovo, nedovolila jí stýkat se s rodinou, s přáteli, ani studovat a i Jack se od ní raději vrátil zpět do rodné Anglie, což mu neodpustím, protože Neetu opustil a nechal ji takto napospas Gitiným schizofrenním náladám.
Dalo se očekávat, že se obě brzy nepohodnou, a já jsem svým způsobem rád, že to takhle dopadlo. Mám teď Neetu nablízku, tak jako naši milovanou Annu, nemohu si přát více. Je to hodná, citlivá a chytrá dívka, však to sám brzy poznáš.“
Avinash se zamyšleně zadíval do dálky a nic mu na to neodpověděl. Nechtěl se mu svěřovat, že už měl tu čest jeho sestru bohužel poznat, i když jen slovně, a to mu stačilo. Také si provinile pomyslel, jak by asi Madhav zareagoval kdyby tušil, jakým způsobem navzdory sebeovládání na Neetu myslí…

„Nu, sejdu na chvíli mezi ty mladé, ještě jí musím popřát k narozeninám a předat dárek,“ ukončil Madhav jejich zvláštní rozhovor a poté se rozloučili.
Když Avinash dopil, nalil si ještě jednu skleničku, převlékl se do krátké modré tuniky a lehkých bílých plátěných kalhot a sešel z terasy dozadu k bazénu. Usadil se pohodlně v proutěném křesle a zamyšleně sledoval paprsky měsíce, odrážející se třpytivě na hladině. Najednou za sebou uslyšel tichounké kroky, opatrně se plížící trávou. Ohlédl se a ztěžka polknul poslední doušek vína.
Jako by viděl přicházet…otřásl se a na okamžik zavřel oči, ale pak je znovu otevřel…kdepak…tohle byla Neeta...