Já anděl 3

„Pane, při vší úctě, Michael je zaujatý. Santin nikdy neměl rád.“
„V tom případě ty jsi zaujatý úplně stejně, protože jsi ji zase vždy rád měl.“ Podotkl Michael s naprostým klidem.
V ten moment se začal Gabriel o Santin doopravdy bát.
„Stačí.“ Zarazil je hlas Boha. Oba tím donutil k pokoře.
Chvíli bylo zvláštní dusivé ticho. Archandělé se neodvážili promluvit a Bůh si zjevně dával načas.
„Začni, Michaeli.“
„Pane,“ Michael vstal z pokleku a začal svou rétorickou řeč do prázdna. Boha totiž nebylo nikdy vidět. Byl všude a nikdy a jediné, co bylo možné vnímat, byl hlas.
„Jednáme tu o Santin. Byla andělem, se kterým byly vždy nějaké potíže. Odmítala se přizpůsobit řádu. Tedy přesněji řádu, který jsi stanovil Ty sám, Pane, dříve než byl stvořen kdokoli z nás včetně jí. A ačkoli poměrně dlouho plnila své povinnosti, pak přesto došlo k tomu, k čemu nevyhnutelně muselo. Totiž k porušení řádu. A to je nevyhnutelný fakt, Pane. Žádám tedy trest nejvyšší. Věčnost v pekelných ohních.“
Gabriel se nevědomky otřásl. Všechno v něm křičelo a trhalo ho to na kousky. Modlil se, i když to jako anděl vlastně nikdy dělat nemusel. Nemluvil, jen mlčel, ale hlavou se mu honily myšlenky na to nejhorší.
*Co když má přímluva nebude stačit?*
Ticho. Chvíli nemluvil nikdo.
„Skončil jsi?“ zazněl sálem hlas. Michael mírně uklonil hlavu.
„Ano, Pane.“ Po očku se podíval na Gabriela. Byl by přísahal, že je bledší než obvykle, i když to bylo zhola nemožné. Astrální těla nemají pevnější podobu a nemohou měnit barvu. Slouží jen k tomu, aby měla duše nějakou podobu.
Bylo mu Gabriela líto. V nebi nikdy nevládla nevraživost, zlost, vztek, závist ani pomstychtivost. Duše dokázaly prožívat emoce pouze kladné nebo neutrální. Tedy takové, které nemohou nikomu dalšímu ublížit. Smutek, stesk či strach.
Dalo by se říci, že byli svého druhu přáteli.
Chápal co ho trápí. Věděl, proč má Santin rád. Ale archandělé jsou odvěkými ochránci řádu. Je jejich povinností jej dodržovat, ctít a dbát o jeho naplňování. Tedy i trestat, pokud není dodržen. Oba věděli, že Gabriel je si toho vědom. Oč těžší jeho postavení muselo být. Nezáviděl mu to.
„Gabrieli?“ ozval se Pán a Gabriel povstal. Né už tak pružně, né už tak s elánem. Závisí na něm, co s ní bude. Příšerný pocit.
„Pane, až dosud Santin plnila své povinnosti do důsledku. A ano, Michael měl naprostou pravdu. Bránila se řádu. Pouze ale v jediném okamžiku, v jediném bodu existence každého jejího svěřence. Totiž když měla nastat smrt a duše opustit tělo. Pane, nemyslím si, že mohla za to, že cítila smutek a bolest z odchodu někoho, o koho tak dlouho pečovala. Oč jednodušší to mají lidé, kteří cítí stejný smutek, ale nemohou s tím nic udělat? Ona mohla a tisíce let přesto dodržovala řád. Až jednou už to nedokázala. Chápu, že spáchala nesmírně těžký zločin. A rozhodně to nepopírám. Ale udělala to z ušlechtilých důvodů. Chceš ji snad trestat pro soucit? Žádám mírné potrestání.“
Michael zůstal jako u vytržení. To není možné. Vždyť on obviňuje samotného Boha. Né přímo, to jistě ne, to by bylo trestuhodné, ale i tak byl drzý až příliš. Emoce ponechával duším sám Bůh dle uvážení a pokud ponechal Santin soucit a žal, pak ... .
„Gabrieli.“ Splynulo mu z úst zděšeně. Cítil tu nesmírnou bolest, která jím prostupovala, ale ani přesto neměl jediné právo vinit Boha z toho, co Santin provedla. Snad sám by měl být teďka potrestán.
Zahleděl se do prázdna. Nebylo totiž slyšet vůbec nic. Najednou jako kdyby všichni byli ve vzduchoprázdnu. Žádný zvuk.
Gabrielovi nejspíše došlo, co řekl. Ustoupil o krok a poklekl vedle Michaela.
„Odpusť.“ Zašeptal tiše. Nepochyboval, že Nejvyšší uslyší i sebemenší šelest.
Bůh se rozmýšlel nekonečně dlouho. Jak čas byl obyčejně archanděli zcela pomíjen, nyní vnímali oba každou uběhlou lidskou vteřinu. Každý nádech a každý výdech. Každý tep pomyslného srdce.
Pak promluvil a jeho hlas se sálem zvláštně dutě rozléhal.
„Santin bude potrestána jak zaslouží. Né nejhorším trestem, jak jsi žádal ty Michaeli, ale ani tím nejmírnějším, jak chtěl Gabriel. Rozhodl jsem, že Santin projde svým vlastním Očistcem.“
Oba archandělé se na sebe vzájemně podívali. Nechápal ani jeden.
„Stane se člověkem. Chci, aby nalezla svého svěřence a dokázala, že si zasloužil dar života, jaký mu dala. A pokud to nedokáže, potom mu musí vzít život, tak jak bylo předurčeno, aby se směla vrátit zpět mezi anděly. V opačném případě pozná žár pekelných ohňů více než by se jí mohlo líbit. Jelikož být člověkem je samo o sobě nesmírně těžké, zůstane jí schopnost čerpat energii z čistého universa. Nemusí tedy přijímat potravu a ani spát, aby přežila. Po dobu jednoho roku. Ale nesmrtelnosti ji zbavuji. Stejně jako schopnosti létat. Gabrieli, tvým trestem za drzost, kterou sis vůči mně dovolil, bude Santin spálit křídla.“
„Ale ...“ namítl Gabriel.
„Tím jsem skončil! Nechť je učiněno.“
*Bude mě nenávidět.* pomyslel si Gabriel.