PC school

17) NAROZENINY

Po nepříjemné nemoci ani známky, po bolesti srdce ze zklamání ani známky, po problémech na obzoru ani známky. Jednoduše hezký čas.
A co víc - za dva dny narozeniny!
Vždycky jsem tyhle věci ráda slavila. Možná proto, že jsem byla ráda čas od času středem pozornosti a všeho toho hýčkání. Možná proto, že jsem vždy byla s těmi, které mám ráda.

"Takže co chceš na narozky, Anittko?" zvedl pobaveně obočí Tomáš zatímco jsem seděla obklopená hloučkem mých kamarádů. Ne kamarádek jak jsem bývala zvyklá. Nevadilo mi to.
"Noooo. Nad jakou peněžní hranici nemůžu stoupnout?" zkusila jsem to a přemáhala se, abych nechichotala.
"Pět korun." okřikla mě současně dvojčata. Zasmály se nad mým téměř vrahounským, vyčítavým pohledem.
"Tak co chceš?" vyzvídal dál Adam.
"Nevím, nechám se překvapit! Ale jestli mi dáte žvýkačky tak budu fakticky naštvaná a už s váma v životě nepromluvím." usmála jsem se a pak na ně výhružně koukla pohledem sebevědomého kotěte.
"A kdy jsme vlastně zváni na oslavu?"
"Vy jste zváni?" zvedla jsem obočí. Dan do mě mírně pobouřeně žduchl.
"Dobrá, dobrá, dobrá. Možná najdem místečko." zasmála jsem se. Do třídy vešel Alexandr kupodivu po dlouhé době přišel později než já. Jakmile si sedl do naší lavice, začala jsem se zvedat.
"Omluvte mě pánové." zahuhlala jsem.
"No, jo, lepší společnost je lepší společnost." mávl nade mnou Erik a kluci se beze všeho začali bavit o fotbalovém zápase mezi naším městem a vesničkou pár kilometrů kdesi v čudu. Jenže ta vesnička nás rozdrtila.

"Ahoj." sedla jsem si do lavice vedle Alexe. Zářivě se na mě usmál a jeho normálně chladný výraz dostal měkkčí nádech. Místo pozdravu se natáhl a lehce mě políbil na rty. Kolem nás pár kluků zapískalo. Hold chodím do třídy s ...
"Dojela Laura už z toho zájezdu?"
"Yup. A chce s tebou o víkendu někam ven, oslavovat."
"Myslela jsem, že dojde na tu oslavu u nás."
"To zrovna bohužel nemůže."
Smutně jsem hleděla na kružítkem vyškrábaný vzor na lavici, tam kde měla být panáčkova hlava jsem měla položený počítač.
"Já ti nestačím?" zašeptal mírně zklamaně Alexandr. Vzhlédla jsem, abych se podívala jestli to hraje. Jo, hraje.
"No, upřímně..." zakoulela jsem očima a on vytřeštil oči v naprosto nevinném a šokovaném výrazu. Smála jsem se jak pominutá.
"Anitto ztište se a sledujte prosím zadání!" zakřičela na mě proseforka Nováková a já si teprve pak všimla, že už je ve třídě naprosté ticho a na tabuli se promítá zadání nového projektu.
"Ano, paní profesorko." zaskučela jsem a dupla Alexandrovi na nohu, protože se nemístně culil. Dál už jsem se pokoušela sledovat akorát tabuli.

Odpoledne jsem zavolala Lauře, domluvili jsme se ještě s Míšou, jednou její kamarádkou, že půjdeme nakupovat. Nutně jsem potřebovala nějaké úžasné šaty.
Chtěla jsem zazvonit, ale měli doma otevřeno. Po chvilce váhání jsem tedy vešla.
V kuchyni se dohadovali Alex a Laura, nechtěla jsem jim do toho zasahovat. Zastavila jsem se na chodbě. Nechtěla jsem být vlezlá nebo tak.
"To nemyslíš vážně! To nemůžeš udělat!" řvala na Alexe Laura.
"Nech toho, prostě mi to ujelo." zamručel Alex a zjevně byl dost nesvůj.
"Alexandre vždyť je to naprostá pitomost, neuvědomuješ si to?! To přece nejde zatajit!"
"Je to má věc! Ne tvá, tak se do toho nepleť!"
"Já ji to řeknu, Alexi. Pokud to neuděláš ty, já jí to řeknu."
"Neopovaž se Anittě cokoli říct." zavrčel Alexandr a já vešla do pokoje. Třeštila jsem na ně oči.
"O co jde, Alexi?" hlesla jsem a vzhlédla k těm dvoum. Šokovaně a vyděšeně na mě hleděli.
"Anittko?" zašeptal něžným, hedvábným hlasem Alexandr. Zvedla jsem obočí a udiveně na něj pohlédla, pokračoval:
"Anittko. Co všechno si slyšela, lásko?"
V tu chvíli jsem věděla, že mám problém.