Střípky snů 38

,,Víš já mám hrozný výčitky. Máš pravdu. Jenže myslel jsem si že se nic neděje.” Podívá se zase on na stůl.
,, Měli bychom jít.” Řeknu s těžkým srdcem. Bojím se že situaci přestanu zvládat.Samuel se usměje na číšníka. Číšník přijde a Sam zaplatí. Potom mi galantně podrží dveře a vyjde ven.
,,Co jsi ji vlastně řekl?” Optám se ho zpříma.
,,Nic. Má noční.” Uhne pohledem a ruce strčí do kapes.
,, Lhát jsem nechtěl. Vlastně ani jsem to nikdy neuměl.” Jakoby konstatuje a já mlčím.
,, Pojď vyprovodím tě. “ Hrcne do mě snad aby zlehčil situaci.
,,Zkončíme to dokud je čas.” Řeknu a rve mi to srdce. Už teď přemýšlím jak vyplním svoje prázdné dny bez něho. Tiše dojdeme na konec naší ulice a bublina trapného mlčení narůstá.
,,Rád jsem Tě poznal ale máš pravdu.” Řekne rozhodně.
,, Mrzí mě to.” Dodá ještě toto slovní spojení, které je malou náplastí.
,, Hm” Hlesnu rozklepaným hlasem a uvědomuji si že takhle hrozně mi ještě nebylo.
,, Když budeš někdy něco potřebovat víš kde mě najdeš.” Konstatuje.
,,Nevím.” Vyhrknu s určitou naléhavostí v hlase. Snažím se maskovat slzy. Bohužel mi jedna koutkem oka uklouzne.
,,Tak počkej.” Zašátrá v kapse a vytáhne propisku. Potom mě chytí za ruku a načmárá mi tam své číslo. Ruka se mi děsně klepe.
,, A neplač nemám to rád. Nechtěl jsem.” Řekne skoro šeptem.
,, Víš že si toho dnes namluvil víc než obvykle?” Pokusím se o úsměv.
,, Hele malá jseš zase drzá.” Usměje se.
,,Snad si nemyslíš že brečím.” Vyjeknu a oči se mi zalijou tak, že nic nevidím.
,, To já přeci vím. Jsi velká holka a ty přece nepláčou.” Pohladí mě po tváři.
,,Jdi už.” Pobídnu ho a hřbetem ruky si otřu uslzené oči. Pak jdu směrem domů a snažím se hlavu a mozek držet v usporném režimu. Hlavně na nic nemyslet. Ve sprše si pak přidám teplou vodu. Vzlykám a brečím. Proč jen jsem se do něj zamilovala. Tisíce otázek a žádné odpovědi. Ze sprchy vylezu a voda mi pro následující situaci vytvoří spolehlivé aliby.
,,Ty jsi brečela? Jsi celá flekatá.” Podivý se mamka.
,, Nebrečela. To je z vody.” Konstatuji chladně a jdu si lehnout. Nemůžu usnout. Tolik bych si přála vysvobození v podobě spánku. Dívám se do tmy a v hlavě mi leží myšlenka co budu dělat. Nechci bejt bez něj. Sam. Samuel. To jméno mám spojené s tím pěkným pohledem. S tím roztomilím olíznutím. Vzpomínám jak pevně a při tom jemně držel mou ruku. Jakoby mi doteky do kůže vypálil. Číslo mám pečlivě uložené v mobilu ale k čemu mi to je. Jaký by asi byl jeho polibek. Představuji si /snad jako už tisíckrát/ jak by se mě asi dotýkal. Jak bych zase svítila jak žárovka. Jo. Jen ti holka teď prasklo vlákno. Už nikdy ten pocit nezažiješ. Jak asi vypadá jeho žena. Určitě je krásná a inteligentní jako Samuel. Jistě má velké srdce a solidní postavení vee společnosti. Musí být jistě dokonalá jinak by s ní nebyl. Nemůžu usnout. Převaluji se a a slzy ne a ne zastavit. Tři dny pak bloumám bytem na prázdno. Nic mě nebaví. U ničeho nemůžu vydržet a jsem prostě na dně. Třetí den se vydám k parku. Zmateně procházím každičkou cestičku a dívám se do dálky. Pak ho uvidím. Nejradši bych zahodila berle a rozběhla se za ním. Docela už chápu proč se tomu říká fofr-klacky. Přijdeme k sobě blíž. Potom si vyměníme dlouhé pohledy.
,,Ahoj.” Řeknu. Má na sobě červenou košili s dlouhým rukávem a na ní vestičku. Černou jakoby svetr. V té kombinaci je absolutně k sežrání. Vždycky když ho vidím moje srdce jakoby se opíjelo jeho roztomilostí a láskou.
,,Čau. Co tak civíš malá?” Změří si mě pohledem.
,, Sluší ti to. Vypadáš jako maminčin mazánek.” Konstatuji jakoby se nic nedělo.
,,Tobě taky.” Vyprskne smíchy.
,, A co ty tu takhle?” Optá se mě.
,,Na procházce.” Řeknu a odhodím si vlasy z čela.
,,Já taky.” Řekne podivně nesvým hlasem.
,,Lhát ti fakt moc nejde.” Usměju se.
,,Máš pravdu. Kdybys tu nebyla nechodím sem.” Zvážní.
,,Nevím co na to říct.” Přiznám se nahlas.
,, Chyběla jsi mi.” Řekne a já tu jednu jedinou větu vnímám jako historický okamžik.
,,Ty jsi kecal.” Usměju se.
,,Musím domů. Zítra tudy půjdu na šestou.” Řekne podivně něžným hlasem. Potom se každý rozejdeme svým směrem. Courala jsem se a přemítala si různé jeho obličeje. Když si zouvám boty v předsíni vykoukne mamka.
,, No to je dost.” Řekne.
,,No jo.” Zahučím otráveně.
,,Nepřeháníte to stím Romanem? Proč nepřijdete k nám. Už se známe. Není důvod abyste se courali po venku za tmy.” Zatímco mi přednáší míchá těsto na bábovku.