PC school

18) PROBLÉM

"O čem jste se to dohadovaly, vy dva?" ptala se znovu a trochu důrazněji.
"Ale nic Ani, promiň, musím jít." vrhl na sestru vražedný, zmrazující výraz Alexandr a pak zmizel ve dveřích. Podívala jsem se na Lauru.
"No?"
"On ti to časem řekne sám. Tak co, jdem nakupovat?!" zasmála se, popadla tašku a peněženku z kuchyňské linky a bez dalšího slova mě táhla pryč.

"Tyhle ti seknou!" zalapala po dechu Laura, když jsem trochu neohrabaně vylezla z kabinky. Moc jistá jsem si jejím názorem tedy nebyla. Podobnou frázi řekla už nejmíň pětkrát.
"Hm, tak asi nic." zamumlala jsem a hodlala se zatáhnout závěs. Laura ho s trhnutím znovu odtáhla.
"Tyhle ti fakt sedí, vem si je." řekla mi ještě a pak znovu zatáhla. S povzdechem jsem se vysoukala z těch nejemnějších, ale taky nejdražších šatů v obchodě.
Šaty jsem měla vybrané, koupené vše ostatní na oslavu zařízené. A vlastně mi to bylo fuk. Prostě jsem měla plnou hlavu toho divného chování Laury i Alexandra.
"Nesednem ještě někam? Dnes mám čas, akorát lituju, že na tu tvoji oslavu nemůžu. No, co. Bratříček ti musí stačit." usmála se Laura, ale na jejím výrazu bylo něco hraného co jsem poznala i já. A to jak vyslovila tu poslední větu. Prostě se mi to nelíbilo.
"Co se děje?" zašeptala jsem a vzhlédla k ní.
"A nelži. Už toho mám dost. Něco se stalo, že?" naléhala jsem na ni. Tašky plné nákupů zachrastily jak se zastavila.
"O čem to mluvíš?" zvedla obočí a její hlas vyskakoval trošku moc do výšky.
"Tak asi o ničem. Ale já myslela, že jsme kamarádky." zalkla jsem se v předstírání. Možná jsem to trochu přeháněla. Jenže ten nepříjemný, tíživý pocit mi nedal. Rozešla jsem se a hrála na Lauřinu milou, přívětivou povahu. Nikdy by mě nenechala odejít s takovou.
"Počkej! Anitto! Počkej!" udýchaně mě doběhla. V duchu jsem se musela usmívat. Trochu škodolibě. Předčasně.
"Nemůžu ti to říct, promiň. Je to Alexandrova věc, věř mi, že bych to udělala strašně ráda. Jenže on by mi to nikdy neodpustil. Už jsem zkusila vše co jsem mohla. Vždyť si mě slyšela jak jsem se s ním hádala." kroutila hlavou Laura a já ji najednou začala litovat.
"Ok. Dobrá. Promiň, chovala jsem se hloupě. Tak kam zajdeme?" povzdechla jsem a nechala se jí zatáhnout do příjemně vypadající kavárny uprostřed nákupního centra.

Vybalila jsem si koupené věci i dárek od Laury, který jsem měla rozbalit až na narozeniny. Pak jsem si vzala mobil a lehla si na postel. Byla jsem tak utahaná. Ještě v rychlosti jsem vložila do přehrávače cédéčko a pak už se u pomalých, jemných ploužáků vydala spát.

Ve škole se rozjel nový projekt. Celý týden jsme měli strávit v různých odděleních jedné počítačové firmy v Praze a potom vypracovat takovou menší práci... Takže jsme se všichni připravovali na nastávající týden a učení probíhalo spíš v lehké formě.
Sedla jsem si vedle Alexe na další část promítání. Usmála jsem se na něj. Podíval se na mě, kývl, ale dál sledoval profesora.
"Ahoj?" zašeptala jsem trochu udivená.
"Ahoj." řekl celkem chladně.
Překvapená jsem strnula a sledovala ho. Nijak nereagoval.
"Promiň, potřebuju se na to líp podívat." zamumlal a odešel si sednout do prvních řad židlí. Bylo tam ještě pár míst, ale zůstala jsem ohromená sedět na svém místě úplně vzadu. Věděla jsem moc dobře jaká pitomost "potřebuju se líp podívat" to je.
Ztupěle jsem se dívala na plátno a vůbec nevnímala co se na něm odehrává.