Zloděj snů XIII.

Moje proroctví že Debila budu mít neustále za zadkem i ve škole bylo naštěstí úplně mimo. Z nějakého důvodu poutal pozornost a někdo vcelku normální a nevýrazný po jeho boku by mu přece kazil image. Díky téhle malé, z mého pohledu nesmyslné a paradoxní skutečnosti jsem měla klid, takže jsem za to vlastně byla ráda. Potřebovala jsem si pár věcí ujasnit, jenže místo toho se mi v hlavě vytvářel zmatek větší, než kdykoli jindy. Pomalu bych si řekla, že mám relativní pohodu – přece jen až na občasné hádky pominuly spory s Terezou, o Tomáši nemluvě. Naprosto jsme se ignorovali, což vyhovovalo oběma.
Jenže moje domněnka o tom, že se prakticky nic neděje, pravděpodobně patřila do skupiny s označením “naprosto mimo“. Víc jsem se seknout nemohla, nebo jsem aspoň nabyla toho dojmu, když jsem uviděla Tomáše na zemi se zakrytým obličejem a krví řinoucí se z jeho nosu. A za tím vším nebyl nikdo jiný než debil.
Zrovna jsme seděla v klidu ve třídě a pročítala si časopis. Většinu času jsem byla myšlenkami jinde. A asi by to dopadlo stejně, kdyby do třídy nevtrhla rozrušená Radka a nezačala vykřikovat, že se strhla bitka. Neměla jsem nejmenší zájem očumovat dva pitomce, co se rvou, dokud jsem nezaslechla Tomášovo a Willovo jméno. A tak jsem skončila tady, u místa jejich rvačky a stejně jako hlouček studentů jsem s otevřenou pusou přihlížela tomu, co se děje.
„Co se stalo?“ vyzvídal někdo nahlas a snažil se prodrat blíž, aby zjistil, co se děje.
„Já nevim,“ ozval se někdo další, evidentně dost rozhozený z tohohle divadla.
„Mam za to, že ho nějak urazil,“ odpověděl třetí a podobné rozhovory se odehrávaly všude v okolí.
Tomáš se zrovna zvedal, aby mu ránu vrátil, když jsem mezi ně vtrhla. Jeho ruka minula mojí hlavu o pár centimetrů a to jen proto, že mě Debil strhnul zpátky. Chytil jí místo mě. Čekala jsem, že na mě okamžitě zaječí, jak jsem pitomá, co tam dělá, co se do toho pletu, cokoliv, ale neřekl nic. Vrátil mu jí vší silou, a když viděl, že už je to konečně u konce, popadnul mě za loket a táhnul pryč.
Hlouček čumilů se mezitím rozprchnul a já se divila, že nedorazil žádný učitel. Problém z toho ale bude stejně, o tom se pochybovat nedalo.
„Si v pohodě?“ zeptal se mě v dostatečně vzdálenosti a já přikývla. Místo toho jsem se opatrně dotkla jeho oka. Kdybych se do toho nepletla, mohl se té ráně vyhnout, takhle bude mít monokla.
„To je dobrý,“ usmál se na mě a bylo to snad poprvé, co mi přišel naprosto upřímný. Musela jsem se usmát taky.
„Neměla ses do toho plíst, už sem myslel, že tě snad omráčí. Ani když mě chceš krejt,“ řekl zase tím svým lehce arogantním tónem a můj výraz ztuhnul. Chtěla jsem odpovědět, že to bylo kvůli tomu poprasku a ne abych ho kryla, ale nějak jsem se nepřinutila to říct. Skončila jsem u pouhého ale, víc jsem však nevyslovila. Došlo mi, že bych lhala. A to by mě samotnou zajímalo, na co krýt Idiota, když bych mu jí s chutí jednu vrazila sama.
„Přece jenom já sem tu kluk,“ zakřenil se a začal mi cuchat vlasy jako dítěti. To mi tenkrát dělal taky. S tou vzpomínkou bylo po mé rozpačité a lítostivé náladě. Litovat tohle individuum?
„Ty si idiot, fakt,“ zavolala jsem za ním, když odházel. Otočený zády jenom zvedl ruku a ukázal mi svůj prostředník, tím to haslo. Je to vážně Debil. Jak se v něm člověk má vůbec vyznat? V poslední době se toho dělo až podezřele moc a sotva se vyskytne jeden normální den, musí se to nějak zvrtnout. Tak by mě zajímalo, proč se to vždycky týká zrovna mě…