Já anděl 4

Zůstala jsem tu úplně sama, došlo mi. Příšerný pocit.
Když usedl prach, zjistila jsem, že stojím uprostřed pole, v jehož středu je černá díra. To jsem byla já. Anděl bez peří. Ale co já jsem to vlastně za anděla?
„Kdopak jsi?“ ozvalo se za mnou a já jsem sebou nevědomky škubla.
„Kdo se ptá?“ opáčila jsem drze ve snaze si na někom řádně vylít zlost.
Jenomže to se mi rozhodně nemělo povést.
„Ptal jsem se první.“ Odvětil studeně a tak jsem mu konečně věnovala pohled.
Krve by se ve mně nedořezal.
„Já vím kdo jsi.“
„To mě nepřekvapuje. To já o tobě vím taky. Ptal jsem se spíše na jméno. Anděly tu nepotkávám každý den.“
„Jsem Santin. Proč ale za mnou poslali Proroka?“
Pozdvihl obočí v údivu, vytáhl z krabičky cigaretu a zapálil si ji. Malý ztělesněný ďábel. Teda aspoň mi tak v tu chvíli připadal.
„Nikdo mě za tebou neposlal. Ani jsem nevěděl, že tu budeš. Chtěl jsem být chvíli sám. A co se nestane, když si sednu do čestvě posečeného obilí? Přiletí archanděl s hříšníkem, kterému spálí křídla a můj dlouho vyhledávaný klid je ten tam.“
„No tak to mi promiňtě, výsosti, že jsem vás vyrušila při vaší osamělé chvilce. Vědět, že tu budete, nechám si křídla spálit hodně daleko odsud.“
*Zmetek. Nevídané. Mně se stala životní tragédie a on neměl svou chvilku pro sebe. Fakt skvělý.*
„Milá Santin, nikdy jsem neřekl, že ti to vyčítám. Pro začátek našeho přátelství by bylo pěkné, kdybys přestala být vztahovačná.“
Přiznám se, že mi tím vyrazil dech. Taková drzost. O žádné přátelství s touhle kreaturou rozhodně v nejmenším nestojim.
„Hmm. Znepřátelit si Proroka není dobrý tah, Santin.“ Pronesl varovně a zdálo se mi, jako kdyby mi snad i četl myšlenky. Což jsem já jemu nedokázala. Tedy jsem přišla na další schopnost, kterou jsem měla oproti tomu, když jsem byla ještě andělem.
Povzdechla jsem si. *Jsem na tom prachbídně. Jen co je pravda*
„Spíše právě naopak, drahá. Myslím, že ti můžu hodně pomoct.“
„Pro začátek by mi pomohlo, kdyby ses mi nešťoural v hlavě.“
Nejlepší obranou mnohdy bývá útok.
„No ještě to promyslím.“
Naklonila jsem hlavu v nesouhlasu a jistém druhu pohrdání. Má vůbec cenu ztrácet tu čas s tímhle individuem? Asi těžko. Musím najít svého svěřence a to co nejdřív. A potom vymyslet, jakým způsobem Bohu dokázat, že si zaslouží žít. To bude běh na dlouhou trať. S Prorokem za zády zvlášť.
*No jistě. Už je mi jasno, proč tu je. Přeci mi někdo musí připomínat, že když to nedokážu, že mi hrozí Peklo. To mi tedy Bůh pramálo věří.*
„Nerouhej se, Pán to nemá rád.“ Podotkl a vyfoukl z úst nepříjemný oblak dýmu mým směrem.
Cítila jsem se účasně zbědovaně.
*Musím se vzchopit. Vstát a jít.* domlouvala jsem sama sobě i když mi připadalo, že na to nemám sil. Spíš to ale bylo mé duševní já, které to nezvládalo. Morálka na bodu mrazu. S tím se horko těžko něco podniká.
Dokouřil, hodil nedopalek na zem a podpatkem ho rozšlápl. Tento akt mě nechal úplně chladnou.
Vystřihl mi zajímavou úklonu.
„Jmenuji se Jerome. K vašim službám, milady.“
„K mým službám. Hm. Jak ty bys mi tak mohl pomoct?“
To byla spíše řečnická otázka než cokoli jiného.
„Tak předně by možná bylo vhodné sehnat Ti nějaké šatstvo, nemyslíš?“
Podívala jsem se na sebe a s hrůzou jsem zjistila, že na sobě nic nemám. Že mám jen holou kůži. Dříve jsem byla zakrytá peřím. Ale nyní jsem vypadala jako typická lidská žena.
„Ach Bože můj.“ Vyjekla jsem a snažila se zakrýt co jen se dalo. Bylo to tedy houby platné a akorát jsem tím Jeroma přivedla k hurónskému smíchu. Až se úplně rozkašlal.
„To mám z toho kouření.“ Podotkl, když se konečně pořádně rozdýchal.
„Nicméně je ti to zakrývání úplně k ničemu. Viděl jsem tě zcela nahou a věř mi, nejsi první a určitě ne ani poslední. Tak s tím laskavě přestaň.“
Otočila jsem se k němu zády.
„Jdi pryč.“ Prskla jsem.
Povzdechl si. To jsem zaslechla, i když to udělal téměř neslyšně. Takže první dobrá zpráva. Mám pořád svůj bystrý sluch. Donutilo mě to k drobnému úsměvu. Tak přece něco zůstalo. Snad toho bude víc.
Sundal si kabát a hodil mi ho přes ramena. Byl dost dlouhý, takže mi sahal až na kolena. Přijala jsem ho s určitými rozpaky.
„Díky.“
„Není zač. Časem by ti byla zima. To je pocit, který asi neznáš, ale můžu tě ubezpečit, že není právě z nejpříjemnějších.“
Když mě ovanul první vítr, tak jsem zřejmě ten pocit zažila. Dalo se to přežít, ale nedokázala jsem si představit, že by to bylo ještě horší. Kabát mi přišel skutečně vhod. Jen mě ještě značně studilo od nohou.
„Kdepak, botky pro tebe nemám.“
„Snad jsem ti říkala, ať už se mi nehrabeš v hlavě, ne?“
Pohlédnul na mě nechápavě.
„Drahá, na to jsem přišel prostou dedukcí.“
Čímž mě dokonale spražil.