Smrt (4.)

* Teplá, pohodlná postel. Příjemný zvuk praskajícího dřeva v ohni a jeho záře linoucí se po celém pokoji.

"Pak se nahnula a poprvé a naposledy ho políbila. Odstoupil přesně dva kroky a kočár odjel. V slzách slyšela jak ještě dlouhou chvíli běží za ní a volá po jejím návratu. Konec.

Vidíš Eleonoro, láska přeje jen některým z nás, zlatíčko. Milenci bývají často rozděleni. Proto je lepší si nedělat mylné naděje. Vdáš se a pak se teprve můžeš do svého muže zamilovat. Pokud budeš mít štěstí, bude to třeba dobrý muž. Lord Frank, ale vypadá za dobrou partii nejen z hlediska majetku, nemyslíš?" usmála se na mě trochu nešťastně, láskyplně a naprosto rozumně a moudře Marieta.

"Proč jsi smutná Marieto?" posunula jsem se trochu výš opřená o polštáře.
"Protože už spolu brzo nebudeme, dítě moje rozmilé." usmála se znovu má chůva. Byla mi dražší než má vlastní matka, ale měla jsem je ráda obě.
"Ale notak, Marieto, vždyť to je jen sňatek. A navíc lord Frank o mě vůbec nemusí mít zájem!" zasmála jsem se a pohladila svou chůvu po tváři. Seděla vedle mě a na klíně chovala zaklapnutou knihu, kterou si schovávala po celá léta svého života a vždy mi z ní četla. Znovu a znovu. Kdysi mi vyprávěla o muži, do kterého se zamilovala. Osud je však rozdělil. Chápala jsem její touhu vychovat mě tak, aby mě nikdy nic nemuselo bolet.

"Ale má o tebe zájem, zlatíčko, má. A jak by ne! Vždyť jsi taková krásná, milá a příjemná společnice a k tomu ještě zajištěná. Srdéčko o tebe bude stát ještě mnoho mužů, uvidíme, který nakonec uspěje. A teď spi, baronka by se jistě zlobila, kdyby věděla jak dlouho tě nechávám vzhůru. Zítra máš přece tolik povinností!" políbila mě na čelo chůva a pak odešla s tichým zavrzáním dveří. *

Celá zpocená jsem se vzbudila. Zavřela jsem oči a chvíli se snažila klidně dýchat. Ten tlak na mé srdce polevil. V puse mi však stále zůstávala hořká pachuť. Tu noc se odstartovali úmrtí v mé rodině. Otce, matky později sestry s její rodinou. Celou. Před očima se mi mihl obrázek čerstvě narozených Juliettiných dvojčátek. Za „zvláštních“ okolností ona, Richard i děti uhořeli v jejich sídle. Všechno služebnictvo přežilo - kromě Mariety, která je jela navštívit.
Bylo mi jasné čím to je. Na mé rodině vězelo to nejhorší prokletí ze všech. Nebo spíš leželo. Na mrtvých už nic neleží, krom hlíny. Teď už je jen na mě.


„Už jsme skoro na místě, baronko.“ zavolal hlas kočího a já si uvědomila, že ještě stále sedím v nepohodlném kočáru.
„Dobře. Zastavte jako obvykle dál, prosím.“ zašeptala jsem tiše, ale stejně věděla, že mě sluha uslyší. A i kdyby ne, dělal to už tolikrát, že by to pro něj měla činit samozřejmost. Zastavil v aleji kde náš kočár ukrývaly husté porosty křoví a stromů. Nasadila jsem si kožich, abych venku nezmrzla a vyšla potichoučku ven. Sluhové se dívali mimo. Nikdy jsem s nimi otevřeně nemluvila, ale vždy se ke mně chovali naprosto s loajalitou. Možná tušili co provádím jen o tom nechtěli nikde vyzvídat.

Vešla jsem do domu a ihned se usmála na další mé „hostitele“. Manželský pár asi okolo padesátky. Jejich dcera Olivie se dostala do velmi nemilé situace. Přepadli ji a pobodali spolu s její gardedámou, když si vyjely na výlet kamsi do nechvalné části Anglie. Zlobivým holčičkám se neodpouští.
„Dobrý den, jsem baronka de Garriguete. Můj kočí nedaleko musel nedaleko zastavit a dopřát mým koním oddych. Služka mi prozradila jak je na tom Vaše dcera. Nechtěla bych být nezdvořilá, ale nemohla bych prosím tu chudinku navštívit? To víte nemám s sebou žádnou důvěrnou přítelkyni a pokud bych nevyrušovala než můj kočí připraví koně, nemohla bych Vaší dceři dělat společnost? Samozřejmě, pokud to nepřitíží jejímu stavu!“ vymlouvala jsem se a hraně se na rodiče usmála. Byli to jistě milí však naivní lidé. Ještě jednou jsem na ně pohlédla a měla cestu volnou. V očích matky se zaleskla slza a mírný záblesk. Matky byly vždycky empatické. Aspoň ty cizí.
Olivie, jejíž jméno jsem se skutečně dozvěděla od služky umírala. Proč bych tu také jinak byla, že? Byla to velmi mladá dívka. Ze střední vrstvy. Obyčejná. Nevidoucí. A hlavně. Nevinná.
Usmála jsem se na ni. Ležela oblečená do červených šatů snad z rozmaru nějaké morbidní komorné, aby na šatech nebyla vidět krev. Ale přes bledé obvazy omotané okolo břicha krev prosakovala. A červená, tenká a velmi kvalitní látka se v krvi topila. Neřekla jsem na to nic. Prohlédla jsem si ji důkladně celou. Na tvář se jí lepili vlasy jako podobně všem umírajícím. Ty její byly blonďaté skoro zlatavé a kdyby v místnosti svítilo sluníčko jistě by v nich krásně hrála barva. Přivřené oči v deliriu pod víčky mohly mít každou barvu a přesto by byly krásné. Hnědé – teplé a bezpečné. Utěšující a laskající.
Modré – průzračné a inteligentní. Vábivé a tajemné.
Zelené – jasné a dětské. Hravé a poslušné.
Neřekla jsem nic, když jsem jí odebírala život.
Žádné: „Ahoj, Olivie.“
Ani: „Olivie, já jsem Ela, ráda tě poznávám!“
Či: „Olivie, zlatíčko. Neboj se, vše bude dobré.“
Prostě jsem jen přiložila svrbící ruce přesně na místo jejího srdce. I přes látku jsem cítila ten zvuk. Pomalý a vláčný. Zastavující se srdce.
A pak Oliviino srdíčko, to mladé třepotání plné hravosti a možná tajných lásek přestalo bít. V jedné chvíli ještě tlouklo posledními rytmy a v další – NIC.
Smutně jsem na svou práci pohlédla. Ano, Olivie byla pouze má práce. Kdysi by mohla být mou svěřenkou a já bych dělala ten post jejího garde, avšak dnes to byla pouhá rutina. Chladnoucí tělo v chladnoucí posteli.
Trochu zvědavě jsem zvedla prstem jedno její víčko. A musela se pousmát. Možná tak spíš sobě z výsměchu. Proč to dělám? Je stejně mrtvá a proč vědět co se skrývalo za tou srdcovitou tvářičkou s mírně špatnou pletí?
Hnědé.