PC school

22) ROZDRCENÉ

"Sáro..." zašeptal Alexandr a díval se do svého hrnečku. Při vyslovení TOHO jména jsem celá ztuhla. Něco v mém se pomalinku hýbalo. A já v tu chvíli ještě netušila co.
"Sáro, tohle je Anitta." pokračoval. Dívka vedle něj se na mě zářivě usmála.
"Ahoj, Lauřina kamarádka má kamarádka." zasmála se zvonivě a kývla mi celkem přátelsky. Já se o to ani nepokusila, ale já taky věděla kdo je a co se stane, ona chudinka asi neměla potuchy kdo jsem já.
"Sáro." povzdechl Alexandr. Už to bylo trochu dlouho. Trochu moc to prodlužoval a mě se nechtělo čekat na popravu z jeho úst tak MOC dlouho. Snažila jsem se tomu úplně vyhnout. Nešlo to - tak aspoň rychle.
"Pokračuj." pobídla jsem ho a usrkla teplého čaje. Pan Tommy se na mě soucitně podíval. Trochu jsem ho nechápala. Přišlo mi, že by měl nadržovat spíš svému synovi nebo se aspoň nějak moc neangažovat. To přece rodiče dělají, ne? Že vás podporují i když jste v... Nebo aspoň u mě to tak vždycky bylo. Hold štěstí. Každopádně jsem se na pana Tommyho vděčně usmála a pak znovu pohlédla na Alexandra. Koukal na mě.
"Anitto. Nebyla to pravda." špitl tak tiše, že jsem mlěa problém ho vůbec slyšet.
"Ale copak?" usmála jsem se na něj. Dobrá, podle některých by to možná bylo nefér jak si s ním hraju. Jenže podle mě a dalších jsem na to měla zatracený právo.
"Sára MĚLA nehodu. Ale nezemřela. Ztratila paměť. Byla v senatoriu. Až doteď. Vrátila se jí paměť." huhlal a Sára na něj nechápavě koukala. Viděla jsem, že v tváři má mírný ruměnec. Bylo jí to trapné?
"Zázrak." pronesla jsem těžce hořce a zhluboka se napila.
"Sáro, Anitta není Lauřina kamarádka," začal znovu a po Lauřiném obviňujícím pohledu se opravil: "ne, je to Lauřina kamarádka, ale také... Jednoduše, když jsi dlouho nic nevěděla začal jsem s ní chodit. Je to má druhá pžítelkyně."
"Bývalá." opravila jsem ho. Sára se na mě dívala šokovaně a konečně jakoby si uvědomila mou přítomnost.
Alexandr se na mě díval naopak zmučeně.
"Bývalá." zopakovala Sára důrazně a podívala se s otázkou na Alexandra. On se však dále díval na mě. Možná jsem neměla, ale usnadnila jsem mu to.
"Ano, bývalá. Nemusíš se bát. Já byla vždycky jen náhrada. Prostě jen náhrada. Vzbudila ses, skončilo to, vyklízím pole." odpověděla jsem jí tvrdě dutým hlasem. Oproti jejímu vysokému zvonitému to byl dost rozdíl.
Alexandr se na mě jen dál díval a nic neřekl. NIC. To asi o všem vypovídá.
"Alexandře, to snad-" mručela Laura, ale já se zahleděla a zavrtěla hlavou.
"Ne, Lauro. To už nemá cenu. Je konec. Vážně." promluvila jsem k ní, aby to neslyšel nikdo jiný. Byla tak blízko, že to bylo jednoduché.
"No, nic lidi. Musim domů." řekla jsem. Už jsem se neusmívala ani nebrečela, protože už mé oči prostě nedokázaly ronit slzy a mou pusu už bolelo pokoušet se o úsměv.
"Sáro!" zavolal Alexandr, když jsem odkládala hrnek na pult u kuchyně a odcházela. Otočila jsem a podívala se na Sáru. Ta se jen nechápavě a lehce pobouřeně koukala na něj.
"Aha." zabručela jsem. "I teď si nás pleteš."
Vytřeštěně na mě hleděl asi chtěl něco říct jenže já se otočila na pana Tommyho a Lauru.
"Díky za čaj, pane. Byl opravdu výborný." usmála jsem se na něj, tohle mou pusu nebolelo. To jsem myslela upřímně.
"Lauro." znova jsem kývla a nakonec skutečně odešla.


Venku jsem se zachumlala ještě víc zachumlala do dvou svetrů, které jsem na sobě měla nabalené a do šály.
Mrzlo.
Mrzlo tak moc.
Mrzlo tak DĚSNĚ moc.
Mrzlo tak jak ještě nikdy.
Mrzlo tak šíleně hrozně moc. Ale ne venku.
Nebo jsem aspoň tušila, že ne venku jen někde uvnitř mě. Ano, asi ve mě. To co mi hnulo srdcem jsem poznávala. Pukalo. Hýbalo se mi v těle a pomalu pukalo. Jo, jo, vím, že je to blbost. Naivní láska. Prostě to přejde a pomine.
Ale ta chvíle. Vždycky je tu ta chvíle. Ta chvíle bolesti kdy už myslíte, že už to nikdy nebude lepší. Nic se nespraví, nic dalšího nepřijde. Zbyde jen dlouhá pustina uvnitř sama sebe.

Možná je to mírně zvrácený. Bůh to kdysi vážně přehnal s pitím. Musel, protože by tak stupidní věc jako lásku a zamilovanost nevymyslel bez flašky tvrdýho chlastu. Jo, tak to bude.
Povzdechla jsem si. Dobrá, takhle budou mluvit všichni co právě přišli o iluze. Iluze dokonalosti. Po tváři mi stekla poslední osamnělá slza jakoby jen tu mé oko dokázalo vyprodukovat.
Počkala jsem až mi dotekla až k bradě a pak si celý obličej otřela rukávem. Šla jsem pěšky někam pryč ani nevnímala tak cestu. Až před dveřmi jsem si uvědomila, že je to vlastně náš byt. Domov.
Odemkla jsem a klíčky pověsila nad botárkou. Vyzula se, vysvlékla z teplých svetrů, abych se v zatopeném bytě neupekla. Máma zase žehlila. Sedla jsem si na sedačku a vzhlédla k ní. Táta se vynořil z ložnice a láskyplně ji objal okolo pasu zezadu.
Utrápeně jsem se na ně podívala.
"Copak je, dcero moje?" vzhlédl táta od máminého ramene, na které ji líbnul.
"Jen rozdrcené srdce."