Smrt (5.)

Víčko položila jsem zpět na své místo a tiše jsem se vydala zpět ke kočáru. Matka a otec Olivie nám dopřáli prostor pro naši dívčí sešlost. Avšak netušili co na ně se hrne. Vyšla jsem rychle z jejich domu zatímco služebnictvo za mnou udiveně spěchalo.
"Můj kočí už musí být hotov. Běžte prosím do domu za slečnou Olivií. Když jsem tam byla, vypadala jako by se jí přitížilo. Prosím, spěchejte!" špitla jsem k jednomu lokaji co mě nejdřív dobíhal s udiveným pokřikem. Musel jí mít v oblibě, protože je strnulé tělo a vyděšené oči se rychle obrátily a utekly pryč do domu. Možná on byl skrytá láska jejího srdce či něco jiného.
Prodrala jsem se zpět houštím ke kočáru. Tomas jakmile mě uviděl ihned otevřel dveře a pomohl mi dovnitř. Pak na nic nečekal a vracel se k mému sídlu.
Cesta byla dlouhá. Tak dlouhá až mě unavovala. Normálně jsem za prací jezdila kratší vzdálenosti. Ale možná se mi to jen zdála díky cestě od lorda Brama.
Drkotání kočáru po lesní pěšině mi natřásalo celé tělo. Moje kosti protestovaly a zvedal se mi žaludek. Moc jsem to, ale nebrala na vědomí. Vracela jsem se ve vzpomínkách k panství Bramových a k jeho obyvatelům. Věděla jsem, že všechno se ještě zhoršilo. To divné místo kde se mi z části utrpení ulevilo... Odjezd mne bolel. Ale zároveň jsem se děsila smrti. Snad proto, že jsem ji rozsévala - nechtěla jsem umřít tak jako otec. Chtěla jsem umřít stářím, klidně a přirozeně. Avšak nebyla jsem si už tak docela jistá. Jedna má část chtěla být opatrná. Chtěla držet se dál a neutíkat.
Druhá se tam chtěla vrátit. Vrátit se a udělat něco bláznivého, naivního a pošetilého. Vrátit se tam a začít aspoň z části nějak žít.
Nechápala jsem proč se tím stále zaobírám. Proč?!
S povzdechem jsem zase zavřela oči jako před tím. Tentokrát jsem neusnula.

Moje sídlo bylo pro mne příliš velké. Chladné, rozlehlé a opuštěné. Sloupy podpírající balkon přímo na čelní stěně, dvě křídla napojená mírně v pozadí hlavního středu domu. Okolní park lemovaný lesem.
Ten pohled mě trochu děsil.
Dřívě jsem to sídlo milovala. Milovala jsem záhony růží lemující schody vedoucí do domu. Milovala jsem barvy květin, které když se na ně podívalo z vrchních oken tvořili přenádherné barevní obrazce oproti zeleni.
Milovala jsem ten temný a tajuplný les, kterým mě často Marieta strašila v dětství.
Ano, malá. I přes postavení se ženy v mé době vdávaly brzo. Brzo pro ně. Šestnáct, sedmnáct bylo považováno za absolutně normální věk pro vdavky. A nebylo vyjímkou najít čtrnáctiletou dívku s břichem jako balón a dalším dítětem v kočárku. Avšak i od toho se naštěstí pomalu upouštělo v některých částech světa. Nepsanně, ale přeci.
Muži to nikdy neměli takové. Jim se dopřávala volnost a prostor k radovánkám mladistvého života. Mohli si užívat klidně do úplného konce svého života a až rok dva před smrtí si vzít mladičkou dívenku. Trochu mě to pobuřovalo. Trochu. Ale více jsem to chápala. Já v tom byla vychovaná. Nemusela jsem v tom mít zalíbení, ale musela jsem to chápat a respektovat. Tak to prostě je. Nezměníš to - první co vás jako dívku naučí.
Před tím než jsem poznala Brama, pár dní před tím mi věk stoupl na dvaadvacet. Pro mnohé jsem už byla stará. Stará na vdávání. V očích už jsem neměla hravost ani rozpaky, když se na mě muž podíval. Bylo mi to líto. Litovala jsem, že jsem ztratila to všechno dřív než jsem to mohla pořádně poznat. Že jsem ztratila možnost najít si druhou rodinu. Avšak i bez toho věkového rozdílu jsem byla pro lidi odporná zrůda. Takže ti, kteří by mě i přes to chtěli by mne zavrhli pro to.
Nechápu proč, ale to všechno mi mé sídlo připomnělo. Bylo to v něm vepsáno a přesto písmo nešlo vidět. Snad skryté za glazurou domu?
Možná mi to dům připomněl naschvál. Nemysli na něj. Nemysli na něj. Je to zbytečný čas. Smiř se s tím co jseš.
Uvědomila jsem si, že už to začínám přehánět. Potřásla jsem hlavou, abych ty dotěrné myšlenky setřásla.

Seřazené služebnictvo v hale se mi uklonilo. Kývla jsem jim a pohybem ruky je rozpustila.
"Chcete napustit koupel, baronko?" zašeptala mi Anna moje oblíbená služebná. Dostala se ke mě blíž než ostatní služebnictvo a fungovala pro mé potřeby.
"Ano. A dej vědět kuchařce ať mi připraví jídlo." zašeptala jsem jí naoplátku, když mi pomohla vysvléct kabát.
"Co Vám má připravit?"
"Ovoce a nějaký sýr."
"Chcete to do lázně, madam?"
"Ne. Ať to připraví na stůl do mého pokoje."
"Jistě. Ještě něco, baronko?"
"Ne."
V pokoji mě jiná služebná pomohla dostat z šatů a zavedla mě do lázně.
Konečně jsem se uvolnila a umyla. Teplá voda mě příjemně hladila po těle a já se chtěla už jen najíst a odejít spát.
V mém pokoji - menší kruhovitá místnost s měkkou, širokou pohovkou, stolíkem, křeslem, krbem a určitým výběrem knih a věcí jsem si dala večeři a nakonec usnula na pohovce.
Často jsem ji používala místo postele takže mě služebná ani nepřišla zkontrolovat a naposledy se zeptat jestli něco nepotřebuji a jestli může jít spát. Nějaká dobrá duše mi tam nachystala polštář a přikrývku, což vypovídalo o tom jak dobře mě mé okolí ze zámku zná.

"Dobré ráno, baronko." zašveholila Anna a otevřela menší okno v pokoji. Trošku nevrle jsem se na ni podívala a posadila se na mém dočasném lůžku.
Okamžitě jsem se natáhla pro podnos, který ležel na stole a vzala si z něj čerstvý chleba s medem. Anna mi k tomu nalila čaj. Mírně jsem uskrla a popálila si jazyk takže jsem ho nechala ještě chladnout.
Nepozdravila jsem Annu na zpátek. A ani se to ode mne neočekávalo. Jsem baronka. Ta nezdraví služebnictvo. Zamyslela jsem se. Asi to zní divně. Francouzké jméno a titul baronka. Můj otec byl bohatý francouzský šlechtic, ale po matce jsem sdělila titul baronky. Většinou jsem si tedy nechávala říkat pouze baronka. U dvora svým plným titulem: baronka a markýza. Divná kombinace a prakticky na stejné hodnosti, ale u krále nejspíš důležitá. Kdo ví. V králi se nikdo nevyzná a v královně už vůbec ne. Zavrtěla jsem se a uskousla trochu z chleba. Při žvýkání jsem uvažovala dál. Kdybych se - teoreticky - vdala, jaký bych měla titul? Dej mě tomu, že si vezmu lorda... Budu pouze lady nebo lady baronka... nebo lady baronka markýza...
Uvědomila jsem si, že bych nejspíš byla jen urozená lady a titul baronky a markýzy by zdědila má dcera nebo jiný potomek. Radši jsem toho nechala. Stejně se nikdy nevdám.
Mé úvahy přerušila Anna:
"Co budete dnes dělat, baronko?"
"Nejspíš pojedu ke krejčímu."
"Chcete, aby lokaj připravil koně?"
"Ano, ale až později. Pojedu až po obědě."
"Jistě."
Anna se na mě usmála a v tichosti opustila místnost. Posnídala jsem a vytáhla svoji oblíbenou knihu. Tu, z které mi četla román Marieta. Láskyplně jsem ji otevřela a začetla se až do oběda.

Později během dne jsem naplnila své plány. Odjela jsem bričkou do města ke svému krejčímu. Mistr Janos byl znamenitým krejčím.
Chtěla jsem si nechat ušít nějaké krásné šaty. Neřešila jsem proč jsem po tom tolik zatoužila, ale prostě jsem si je nechala ušít. Krejčí zkušeně vzal mé míry, i když si je pamatoval nazpamnět. Projistotu. Co kdybych přibrala. Nebo zhubla? Jistota je jistota.
"Tak, míry mám. Teď, jakého stylu si baronka šaty bude přát?" usmál se na mě starý krejčí skoro v bezzubém úsměvu.
"Chtěla bych hranatý výstřih do čtverce, korzet a bohatší suknici." nadiktovala jsem mu a v duchu se taky skoro usmívala.
"Jistě. A z jaké látky madam?"
"Chci černý samet a stříbrné vyšívání živůtku, které bude pokračovat do poloviny suknice, v některých místech krátší vyšívání, v jiných delší a lem šatů taky vyšít, ale jen jemně."
"Omlouvám se madam, ale to bude problém." zamračil se nešťastně krejčí.
"Proč?"
"Samet se bude vyšíváním trhat, madam."
"Ach, tak. Dobrá, vyberte látku sám. Něco jemného a černého."
"Jistě, madam. Budete to mít."
"Za jak dlouho to může být?"
"Za tři dny madam, pokud chcete platit jako vždy..." usmál se úlisně krejčí.
"Je vám to málo?" výhružně jsem se na něj podívala.
Lekl se a vytřeštil oči.
"Ne, to, ne, madam! Ale to víte, mojí dceři se narodil druhej harant a já ji musím podporovat!" zaskučel hranně útrpně muž.
"Tvojí dceři se narodilo dítě?" zeptala jsem se tiše.
"Ano, madam. Holka."
"Holčička?" zašeptala jsem znovu a trochu steskně se na něj podívala. Uvědomila jsem si, že to je další věc, která mi chybí. Já nikdy nebudu mít děti. Vzpomněla jsem si jak se Juliett narodili dvojčátka. Chlapeček a holčička. Byli tak roztomilí a maličcí. Ráda jsem je chovala a rozmazlovala je. Ztráta rodiny byla o jejich smrt o to horší. Vrátila jsem se zpět ke krejčímu.
"Dobrá. Dám ti víc. A tohle je pro dítě. Běda, jestli jsi mi lhal a nedáš to dítěti." zavrčela jsem na něj a podala mu sáček s pěnezi. Vykuleně se na mě podíval, ale když chtěl něco říct zavrtěla jsem hlavou a zvedla ruku.
"Chci to to za dva dny. Ne, za tři." zašeptala jsem a odešla. Prošla jsem se ještě parkem, ale to mě nebavilo a lidé se na mě pohoršeně dívaly. Neprovdaná bez gardedámy, to je opravdu nestydaté. Místo procházky jsem se tedy dostala ke kočáru a doma se zavřela v galerii. Procházela jsem se okolo obrazů mých předků a rodiny. Vzpomínky mě pálily jako výheň.