Já anděl 6

Chtěla jsem se mu vrhnout kolem krku, ale ustoupil. Trochu mě to zchladilo. Měla bych si uvědomit, že takovéhle přítelíčkování mezi námi nebylo zvykem nikdy. Zvlášť když jsem teď napůl člověk a ještě kompletně nahá.
„Dobře víš, že Bůh vyslyší všechny modlitby.“ Pronesl. Znělo to tak studeně, že mi začala být snad ještě větší zima.
„Vím.“ Zašeptala jsem.
Nastalo takové divné ticho, při kterém se Gabriel kdovíproč zvláštně ošil. Kdybych nevěděla, že je nejvyšším z andělů, řekla bych si, že i jeho současným pocitem bude nejspíš stud. Ale nahých lidí musel vidět už miliardy. Nemohla jsem ho tedy ničím překvapit. Přesto jsem měla neodbytný dojem, že je nervózní.
„Santin, zlobíš se na mě?“ zeptal se a sklopil zrak.
Mě tím ale dokonale rozhodil.
„Měla bych?“
„Přeci za ta spálená křídla.“ Upřesnil a chytil mě za ruce. „Je mi to líto ale já musel. Byl to můj trest od Nejvyššího.“
Vypadal jako hromádka neštěstí. Ale já přeci nabyla naštvaná. Stiskla jsem jeho dlaně, přiblížila je k ústům a políbila je.
„Ne, nezlobím se. Myslím, že ti za mnoho vděčím. Nehledě na to, že za to, co jsem spáchala, nemůžeš. Bez viny není trest. Jsem ráda, že jsi mi je spálil právě ty. Od kohokoli jiného by to bylo strašně ponižující. Od tebe to bylo snesitelné.“
Kuriozní na tom byl fakt, že mě jeho přítomnost vlastně uklidnila. Byl živoucím důkazem toho, že ani na mě Bůh nezapomněl a přidělil mi anděla strážného. Toho nejvzácnějšího ze všech.
Usmála jsem se.
Našpulil ústa a zamyšleně na mě hleděl.
„Nejsem tu, abych ti pomohl. To ani nesmím.“ Promluvil konečně a vzal mi tím vítr z plachet.
Kapička naděje, která vždy umírá poslední, se právě zdekovala k ústupu.
„Tak proč tu jsi?“ zeptala jsem se zklamaně. A dost možná taky podrážděně.
Ano, chápala jsem, že mám být potrestána, ale ani v mých nejhorších fantaziích by mě nenapadlo, že zůstanu uprostřed pole nahá a bez prostředků. Že nedostanu ani nic do začátku. Že mě hodí do vody uprostřed moře a plav. Přeci jenom všeho moc škodí.
„Abych ti dal pár rad. Pokud budeš trošku chytrá, budeš se jimi řídit. Pokud ne ... . Hm. Pomáhej ti Bůh by znělo asi jako klišé.“ Řekl poněkud sarkasticky.
„A tohle znělo zase jako posměch.“
Bylo mi do breku. Začínala jsem být docela vyčerpaná. Jak jsem dříve nemusela v žádném ohledu sledovat pochody slunce, abych si uvědomila, jak ubíhá čas, tak tentokráte jsem je začala pociťovat značně.
Když jsme dorazili s Gabrielem doprostřed pole, bylo sotva ráno. Slunko se zrovna zvedalo z obzoru a když mi pálil křídla, bylo přímo nad mou hlavou. Docela dobře jsem si v tu chvíli dokázala představit nekonečno. Když se mnou skončil, dělalo nám slunko dlouhý šikmý stín a nyní už se smrákalo a padala rosa. Po slunku ani památky, bodejť by mi nebyla zima.
Každopádně někdy touhle dobou chodívají lidé obvykle spát. Jenomže pokud jsem se rozhlédla kolem sebe, tak na posedu se opravdu nijak ležet nedalo. Tak maximálně sedět. A že by to byl nějaký bezpečný příbytek o tom nemohlo být ani řeči.
Vzpomněla jsem si samovolně na jednoho muže, jehož jsem byla kdysi strážným andělem. Býval jednatelem a společníkem docela pěkně prosperující firmy. Fešák. O zahřívání své postele se nemusel nijak bát. Ženy si u něj podávaly kliku. On jim nikdy nic nesliboval ani nenabízel. Bral a dával jako každý. Byl čestný a v jádru dobrý člověk. Tedy zhruba do chvíle, než ho ovládlo kasino.
Nejprve prohrál měsíční výplatu. Nepřišlo mu to nijak významné. Pořád věřil, že se mu to může vrátit zpátky. Myšlenka na to, že sází na červenou čtyřku, ho sváděla i ve spaní. Pak už se na nic nedokázal soustředit. Vyprchala z něho veškerá cílevědomost. Položil firmu, úspory a nakonec si exekutoři přišli i pro jeho byt a porche 911 carera GTS, za který dal svého času roční plat.
Sledovala jsem ho a v noci nad ním bděla, když se tiskl k popelnici, ve které hořel oheň, aby mu bylo alespoň trochu teplo. Byl příliš hrdým člověkem než aby požádal o pomoc a příliš zatvrzelým než aby se modlil. Byla to jedna z nejkrutějších zim za poslední dobu a mráz byl nemilosrdný. Nejdřív se dlouho třásl. Ani se nesnažil dýchat si na ruce, protože to teplo k nim už nedošlo. Jeho dech se měnil v drobné krůpějky, které s neslyšitelným cinkotem dopadaly na zem.
Bylo mi ho tolik líto. Tedy jsem se jej dotkla a mráz dokončil svou práci nesmírně rychle. Zavřel oči a usnul. Jenom tak, jak byl. Že už nežije se dalo poznat podle toho, že se přestal třást.
„Odpočívej v pokoji.“ Řekla jsem tenkrát a doufala, že svatý Petr bude mimořádně milosrdný. To bylo snad jedinkrát, kdy jsem smrt považovala za vysvobození. Také to ale bylo naposled.
A teď jsem tu stála a třásla se zimou. Přede mnou stál archanděl Gabriel, který mi nemohl pomoci, ale mohl mi jen poradit. To nezahřeje ani nezasytí.
„Jako posměch? Santin, nebuď přehnaně hrdá nebo si nabiješ ještě víc než se ti to povedlo už za jediný den!“
„To nechápu?“
„Jerome. Myslíš si snad, že tu byl na houbách nebo co? Zamysli se! Měl ti pro začátek pomoct. Ale když urážíš někoho, kdo ti pomáhá, tak se taky může klidně sebrat a odejít. Totiž naprosto přesně tak, jak to udělal. On k tobě nemá žádné povinnosti, to si uvědom. Je tvoje jediná naděje. Takže se ho snaž najít a omluvit se mu. V opačném případě dlouho nevydržíš.“
„Snažil se mi dostat do hlavy.“ Pokusila jsem se bránit. Ovšem chabě.
„A co jsi čekala? S Prorokem jsi se nepotkala poprvé. Mají tuhle schopnost. A taky spousty jiných. Běžně je používají. Tak o co ti sakra šlo?“
„Přeci nemůžeš očekávat, že „člověku“, kterého vidím prvně v životě, budu důvěřovat natolik, aby o mně všechno věděl a já o něm nic?“ namítla jsem.
„Jemu věřit můžeš.“
„Dobře, ale to mi říkáš až teď. Pamatuješ na Chrise? Proroka za doby Marie Terezie? Sloužil peklu a dostal tam spoustu čistých duší jenom tím, že pokoušel a intrikoval!“
Gabriel mlčel. Trochu zlověstně, ale to mi zase drobátko nedošlo.
„A co Jidáš? Hm? To je rozkošný příklad Proroka. Ten to dotáhl dokonce tak daleko, že málem ...“
„Stačí.“ Přerušil mě zjevně znechuceně. „Pro jednou mlč.“
Mávl rukou a z hrdla se mi nevydral už ani hlásek.