Mé dětství druhá kapitola

MÉ DĚTSTVÍ PROŽITÉ NA CHLUPĚ

KAPITOLA 2




Dalších pár dnů dost pršelo, že se vůbec nedalo jít ven. Babička zpracovávala maliny a borůvky na džem, zavařovala houby a dělala povidla. Já vydatně pomáhala hlavně chutnat, jestli je to dobré a ono bylo! Při tomhle psím počasí, jak mu říkala mamka jsem dost svého času trávila s dědou v kůlně, kde řezal dříví na úhledná polínka do kamen aby nám bylo teplo.
„Hele vnouče,, řekl po chvíli mého pobytu v kůlně děda“mám pro Tebe práci budeš tyhle piliny balit do novin to budou takové brikety, které udrží déle teplo a nemusí se tak často přikládat.,,
Protože máme pro Tebe velké překvapení, musíš ale ještě chvíli počkat, než to tady dodělám,, dodal děda s úsměvem.
Moje netrpělivost byla v tu chvíli strašně velká, děda byl však neoblomný to byla jeho specialita když pro někoho něco chystal, vůbec nic s ním nehnulo ba ani moje smutné oči.
Začala jsem teda balit brikety vší svou silou, v domnění, že čím rychleji budu balit tím dříve to velké překvapení dozvím. Ale z tohoto mínění mě děda brzy vyvedl.
„Dědo prosím, jenom mě naznač co chystáš“ ale kdepak děda neřekl vůbec nic.
,,Však se dočkáš, nic se neboj“ dodal s úsměvem a hleděl si své práce.
Naštěstí mě tato práce velmi bavila, že jsem po chvíli zapomněla i na překvapení, práce mně bavila hlavně pro svou vůni dřeva. Vlastně to byly piliny jak se řezalo dříví. K tomu se přimísila vůně jehličí jenž zbylo na větvích Najednou se ozval babiččin hlas zvoucí k obědu. Odcházela jsem z kůlny a běžela rovnou ke kuchyni.
..Dědo poběž honem k obědu“
,,Já vím už jdu, to máš takový hlad, nebo jsi zvědavá na to překvapení, že mám pravdu?“
Samo sebou, že ji mě na prodřeném stole krásně voněl oběd, který mě ale v tu chvíli vůbec nezajímal moje zvědavost byla upnutá jen na to jedno co pro mě vlastně chystají. Jídlo mne ani moc nechutnalo, a abych řekla pravdu moc jsem nevěděla, co jím, snědeno jsem měla ovšem jako první, ale musela jsem čekat až dojí i poslední člen. Konečně to bylo tady – poslední člen rodiny dojedl..
,,Tak jaké máte pro mě to překvapení“ zazněl můj dotaz
,,Moment, ještě musím sklidit ze stolu, a mám pro Tebe tvůj oblíbený moučník, horké maliny, borůvky s domácí šlehačkou to máš přece moc ráda, ne“??
Moje hlavička měla velké přemítání co dělat:? Když ho sním rychle, tak si nepochutnám, a ještě mi můře být špatně Co tedy dělat?
,,Dědo prosím, řekni mi to, nemohu zvědavostí ani polknout“
,,Tedy dobrá“ podebral si děda vousy , postavil se u stolu a začal::
,,Víš děvenko ,my se dohodli, že když už půjdeš po prázdninách do té školy a budeš moci být na chaloupce jen dva měsíce a to ještě jenom v létě tak prostě a jednoduše se letos do Prahy nejede budeme tady trávit vánoce i silvestra, co ty na to?“
Dech se mi zatajil do očí mi vyhrkly slzy radosti a štěstím.
,,Huráááááááá, dědo, babi mami to bude prima moc děkuji. Zima tady musí být opravdu krásná, skvělá, všude bílo a klid. Moc se těším ani nevím, jak bych vám poděkovala“ běhala jsem kolem stolu od jednoho k druhému a rozdávala pusy. Moje radost byla na mě zjevně vidět, oči mi svítily, tváře hořely
,,Počkej, počkej nic není za darmo a i ty budeš muset přidat ruku k dílu“
Posadil si mě děda na klín a spustil:
,,Budeme muset nadělat zásoby na zimu, tak jako to dělají zvířátka Jako první, až přestane pršet půjdete s mamkou do sadu natrhat jablka, z kterých naděláme křížaly na čaj, Potom nějaké ty bylinky proti nachlazení a do kuchyně místo koření,“ dodala babička ,, A nesmíme zapomenout na lipový květ je také dobrý na kašel, Také se budou muset nakoupit trvanlivé potraviny, na to je zatím ještě čas. Bude to sice hodně práce ale když přidáme všichni ruku k dílu tak se to zvládne“,
,,Já pomohu, co mě mé dětské ruce stačí, třeba si ani nebudu hrát, jen aby se všechno stihlo“ vyhrkla jsem.
,, Ale dítě, nic nesmíš přehánět, seš přece jen ještě malá nám bude stačit, když budeš hodná“ pohladila mě mamka po vlasech.,
,No jasně že nebudu nikomu překážet to slibuji“!¨
Další den nás konečně po týdnu hustého deště probudilo slunce, které mě šimralo do nosu a tím mě probudilo.
,Mami už konečně neprší“! volala jsem z postýlky na mamku, která ještě spala,,,Půjdeme na jablka nebo na bylinka“?
,,Ty tedy vůbec neztrácíš čas, ale dobrá půjdeme do sadu natrhat pár jablek aby se sušily jim to déle trvá“.
Hned po snídani jsme vyrazily do sadu s pořádně velkým košíkem, a s úmyslem ho naplnit. Sluníčko sice krásně hřálo, ale ve vzduchu již byl cítit podzim, tráva byla ještě dosti mokrá,a ta mi mamka vnutila holinky (nemám je dodnes moc ráda) ale co se dalo dělat. Měla bych mokré tepláčky a ještě bych onemocněla brrrr…………to raději vydržím ty holinky. Pomalu se oteplovalo a jak slunce svítilo na kapky deště na trávě – neznám hezčí pohled. Tráva vypadala jak posetá perlami- Stromy, jakoby znaly situaci rozvěsily na sebe to nejkrásnější ovoce aby zvířátka ani lidi v tuhé zimě nestrádali, a mohli si nadělat zásoby. A tak nebyl problém, naplnit oba košíky.
,,Ty jsou ale krásné, jak malované,“!! básní mamka a pokračuje ,, ty nepoškozené a velké dáme do sklípku, ostatní nakájíme do sklenic a na sušení ty vmáčklé do sklenic na koláče a do buchet“ rozhodla mamka.
Kráčely jsme po stráni dolů když mě oči uvízly na jílovém plácku kam jsem si chodila po dešti hrát, stavět rybníčky a hráze (ale pak na mne oblečení stálo) a museli mě hned umýt ale na tohle nyní nebyl čas, jelikož bylo moc práce. Proto jsem se neodvážila poprosit mamku abych si mohla chvíli pohrát ale mamka to ale na mě poznala
,,Leni ty by sis chtěla dělat chvíli rybníčky, že mám pravdu“? podívala se na mě mamka tázavě.
Toužebně jsem se otočila k plácku plného bahna a mamka hned věděla kolik uhodilo.
,,Tak tedy půjdeme, jen na malou chvilku, dobře víš, že bábinka čeká na jablka, a zkus se laskavě neumazat!“dodala tiše
A tak jsme se vydaly k bahnitému jílovému plácku. Po pár krocích se nám pěkně začaly bořit nohy do bahnité půdy Milovala jsem ten bublající zvuk hlíny, když se udělá první krok druhý a tak dál. Můj úmysl neumazat se byl dobrý, však bohužel dlouho nevydržel a skutek vypadal úplně jinak! Jakmile jsem vstoupila na onen plácek, ujela mi noha, pak hned druhá a já se válela v blátě.
,,Rychle vstávej, jen se koukni, jak vypadáš! To je hrůza cos mi slíbila!?“ vyčítala mě mamka. Jenže na všechny výčitky bylo již pozdě! Já už byla od hlavy po paty samé bláto a rybníčky a přehrady jsem stavěla dál.
..Maminko, to je ale krása jen se podívej, jak to krásně teče a bublá!“
Mamka jen stála nad de mnou a kroutila nevěřícně hlavou, jak se to dítě dokáže zmazat, ale nemohla nic moc dělat, když viděla jak jsem spokojená
,,Nechám tě ti asi půl hodiny a musíme jít domů, nebo to schytáme obě“
Po půl hodině mého libého bahnění jsme se opravdu vydaly cestou k domovu. Já vypadala strašně, oblečení i já bylo plné bláta a jak to usychalo začalo mě všechno stahovat,, svědit být v tomhle oděvu se mi jevilo jako kdybych byla v sádrovém krunýři, ale postěžovat mě připadalo hloupé, jelikož jsem si tuto hru vyprosila. Naštěstí domov nebyl daleko, po pár metrech už byl vidět štít baši chalupy.Mamka mě posadila na lavičku u domu a říká“:
,Hezky tady na mě počkej odnesu domů jablka, přinesu čisté oblečení a půjdeš pod pumpu!“
V tom okamžiku se ve dveřích objevila bábinka, jakmile mě spatřila spráskla ruce:
,,Dítě ty ale vypadáš, že tys byla zase v tom jílovitém bahně? Tak rychle umýt, a do práce jablka nepočkají!dodala s úsměvem.
Hlavou jsem přikývla, na znamení souhlasu, jelikož ostatní části mého těla byly pod blátivým krunýřem nehybné jako v sádře, A už přichází mamka nesouc potřebné věci na mé umytí.
,,Nejdřív tě odrhnu na sucho a pak půjdeš pod tu pumpu!“
Raději jsem nic nenamítala aby nebylo hůř. Nejdřív nána svlékl tvrdé šaty, z kterých padaly kusy bláta dala je na stranu a povídá“
,,Ty vypereme zítra dnes tě rychle umyji a půjdeme na ty křížaly“
Vzala to opravdu ráz na ráz a za chvíli jsme byly nastoupeny v kuchyni, kde bábinka již krájela jablka.
,,Hlásíme nástup do práce ! zazněl náš pozdrav
,,No to je dost, že jste konečně dorazily už jsem si myslela, že na tu kupu jablek budu sama“
,,Ale kdepak já jen umýt tu naši Šmudlinu, co ti budu povídat, vidělas ji sama! Usmála se máma a sedla si vedle bábinky
Obě krájely jablka na tenké plátky a já je navlékala na nitě, které se pověsily nad kamna, aby lépe uschly, V naši kuchyni to příštích pár dní vypadalo jako v nějakém bylinkářství s nádhernou vůní. Naštěstí tyto dny nepršelo, tak že vše dobře uschlo Nejenom bylinky, ale i tráva v sadu po předchozích vydatných deštích pořádně vyrostla. Tudíž si ji pan Dejdar musel přijít ještě jednou posekat měl tak dostatek sena pro koně. Měla jsem ráda když se u nás sekalo a sušilo seno, ta krásná vůně, která vždy provoněla celý dům.
,,Zdravíčko, sousede tak mě tu máte letos již po třetí“ pozdravil a pokračoval ,,tady posílá žena holčičce čerstvé máslo a mléko aby měla princeznička růžová líčka“ dodal byl to jeho oblíbený pozdrav,
Toto jeho oslovení mě nebylo moc příjemné a musela jsem se ohradit!:
,,Já nejsem žádná princezna, jsem obyčejná holka, která pomáhá babičce s jablky a tobě pomohu obracet seno, když budeš chtít“!
Když se pan Dejdar pustil do sekání dalo se do deště, který byl naštěstí jen mírný tak že se mohlo při něm pracovat. Ráno už bylo zase jak vymalované, přesto že byl již podzim, slunce pěkně hřálo, a já věděla, že nás čeká nějaká práce.
,,Tak co budeme dnes dělat_?“ zeptala jsem se hned u snídaně.
,,No ty máš po ránu ale elán¨, ale je dobře, že k tomu přistupuješ velmi vážně“ pochválila mě mamka ,,Dnes bychom mohly natrhat nějaké bylinky, budou se dobře sušit, je pro to dobrý vzduch, a ty můžeš obrátit plátky jablek, aby uschly stejnoměrně“!
Nezbývalo mi nic než poslechnout a jít obracet. Hezky jeden po druhém, některé skončilo v mé puse, ale s tím se počítá musela jsem testovat jejich kvalitu. Za mého dětství ještě nebyly sušičky ovoce a hub, jako jsou nyní. Ale můj šikovný děda nám takovou jednoduchou jednoduše a kvalitně vyrobil. Sice nebyla na proud, a potraviny, které měly být usušené musely se obracet ručně, nikomu to však nevadilo Vyrobené to bylo velice prostě, z několika latěk děda ztloukl rámeček, do kterého natáhl pletivo potažené bílým plátnem jednotlivé kusy se naskládaly na sebe aby nepřekážely a mohlo se to přenášet kam bylo třeba. Bylo tady vůně až běda lipový květ jablka a čerstvě pokosená louka.
,,Podívejte holky, co nesu“ objevil se u nás najednou děda s celou velkou větví plnou krásných švestek
,,Jé co to máš,a copak s tím budeme dělat“? kulila jsem udiveně oči.
,,Tuto celou větev ponoříme do rybníku voda je v něm dost studená, o vánocích ji vytáhnu a švestky budou jak čerstvé uvidíte jaká to bude pochoutka!“
Tohle se prý dělávalo když já byl tak velký jako dnes ty a jde to udělat i s hroznovým vínem“ dodal.
Nepřestávala jsem se divit! Ale když to říká děda, musí to být pravda.
Následujících pár dnů bylo dosti horkých, ani jako na podzim. Jeden den bylo dokonce takové horko, že se dalo jít k naší tůni.
,,Mamko nepůjdeme na chvíli k tůni?“ zaznělo mé přání směrem k mámě, která pomáhala obracet seno.
,,Tedy dobrá, půjdeme na chvíli k vodě, asi je to letos naposled víš kolik máme práce
Nato odešla do kuchyně, aby připravila malou svačinu, mezitím děda vytáhl z garáže náš kočár pro případ,že by mě bolely nohy a také aby naše cesta byla ve fůrkách na plachtách do které mě vždy na tu fůrku posadil a já jela jak na saních. Chodilo se od kupky ke kupce naložilo, a hurá z kopce dolů! Dole pod strání stály koně s valníkem, na který se naložilo seno, mě vysadili až na horu a už se jelo, uklidit vše do suché stodoly aby bylo v zimě čím podestýlat. Seno krásně vonělo, ale mě to vůbec nevadilo, protože mě babička, která s tím již počítala oblékla tepláky a bylo vyhráno. Do jejich hospodářství to nebylo daleko jelo se tedy pomalu, abych s té jízdy měla požitek. Na dvoře nás přivítalo domácí zvířectvo,které mělo radost že přijel pán domu. Než se seno složilo mohla jsem si vybrat z kurníku vajíčka, mezi tím ještě selka podojila kravku, dala nám plnou bandasku mléka a čerstvé máslo. Cestou domů jsme ještě našli pár hub, jenž vyrostly přímo u cesty.
Následující dny se již naplno hlásil podzim, stromy shazovali své krásné barevné listí, po ránu byla pěkná zima a též dny byly o poznání kratší.
,,Mami nemohly bychom dnes jít pouštět draka, když je dnes tak krásně a máme ho již vyrobený, ráda bych viděla jestli létá“ pokusila jsem se jednoho krásného podzimního dne poprosit
Mamina se po mě koukla po očku ale svolila. Pro jistotu mě dala holinka a vyšláply jsme až na vrchol kopce. Pod nohama nám šustilo listí, nebe bez mráčků slunce svítilo, ale už foukal studený vítr, no prostě se hlásil podzim se vším,co k němu náleží.
,,Mami, tady je ale krásně“ povídám a rozmotávám draka.
,,Měla si pravdu dítě“ pokyvuje mamka hlavou, pouštíce se také do rozmotávání draka. Když se nám to konečně povedlo rozběhla jsem se ze stráně dolů .
,,Koukni jak krásně letí!“ volám a přidávám do běhu.
,,Vidím, vidím jen dávej pozor aby si nespadla letíš jako blázen“ slyším mámino varování.
,,Nic se neboj mám vše pod kontrolou“ odpovídám
Ale ouha, jen co dořeknu poslední slabiku bum, a ležím na zemi, po zjištění, že mě nic nebolí, zvednu hlavu a co nevidím! Přímo u mého nosu trůní praví hříbek, můj letošní pravděpodobně poslední úlovek. To bylo radosti!
,,Koukni mami co se mi povedlo, přímo u mého nosu je ten nejkrásnější hříbek jaký jsme letos našli“ křičím radostí
Mamka je v mžiku u mě, jestli se mi nic nestalo, když ale vidí, že se směju na celé kolo, začne se smát též. Když záchvat smíchu trochu odezněl, mamka opatrně odkrojila hříbek, tak aby tam zůstalo podhoubí na příští rok. Doma se pak hřib slavnostně nakrájel do polévky, na které si všichni velice pochutnali,