Bonjour, Dita!

V sobotu odpoledne jsem všechny kromě Simona nahnala před televizi a pustila dvd druhého dílu Shreka. Dvojčata unaveně dřímala a Rowan jako vždy hleděl fascinovaně na svou oblíbenou pohádkovou postavu, takže jsem si sedla do kuchyně s notebookem.
E-mailová schránka byla až na pár spamů z aukra prázdná. Pocítila jsem lehký osten zklamání. Doufala jsem, že blížící se Vánoce konečně ty doma trochu obměkčí, ale evidentně jsem se spletla. Bylo mi to trochu líto, ale znovu jsem se utvrdila v tom, že nebudu ten první, kdo nabídne ruku ke smíru. A zatímco Fiona se Shrekem navštívili Fioniny rodiče, přihlásila jsem se na Facebook a projela pár příspěvků úplně nahoře. Připadala jsem si mimo, jako by ten účet ani nepatřil mně, nebo já patřila k jiné realitě, což snad byla i pravda. Kousek pod fotkami z kolejpárty bylo oznámení vztahu Kuby a Máji, přesně tak, jak jsem to neměla ráda. Najela jsem myší na Kubovu profilovou fotku a nechala si ji zobrazit ve větším. Kde byly ty časy, co jsem do něj byla až po uši zamilovaná, schopna přehlížet i Kubovu až příliš velkou toleranci alkoholu nebo dlaždičův slovník. Modré oči to všechno zamítly a když jsem se do nich podívala teď, virtuálně, po tehdejším citu nezbyla ani trocha.
Vypnula jsem notebook a tiše vešla do obývacího pokoje. Shrek se právě probudil ve stodole coby sexy přitažlivý mládenec. Lítostivě jsem nakrčila čelo a svalila se do křesla poblíž dvojčat.

S nemocnými dětmi a chybějící Madeilene byl dům tichý. Nikdo neběhal po schodech, nikdo netřískal dveřmi, nikdo nenechával za sebou špinavé boty a prádlo.
,,Kdy už přijedou?‘‘ dožadovala se odpovědi Éve.
,,Jak to mám vědět?‘‘ pousmála jsem se.
,,Ty víš všechno,‘‘ obvinila mě Estelle a namáhavě zkusila polknout prášek, aby ho o dvě vteřiny později divoce rozkousala čelistmi.
,,Už by ses to měla naučit,‘‘ domlouvala jsem jí. ,,I Rowan polyká prášky jako profík. A cože se vám tak stýská? Většinou spolu ani nemluvíte.‘‘
,,Je tady nuda,‘‘ odvětila Éve prostě. ,,Nemáme koho popichovat.‘‘
,,Máš sestru?‘‘ překvapila mě Estelle otázkou.
V klidu jsem zasunula plato pilulek zpátky do krabičky. ,,Ne. Jsem jedináček.‘‘
,,To bych nechtěla,‘‘ okamžitě vypálila s názorem Éve. ,,To musí být nuda.‘‘
Vlastně jsem si teď ani nemohla vzpomenout, jaké to je.
,,Ty jsi nikdy nechtěla mít sestru nebo bráchu?‘‘
,,Už jste psaly Ježíškovi?‘‘ přerušila jsem je a dvojčata na mě nechápavě zazírala.
,,Kdo je Ježíšek?‘‘
Epic fail.
,,Tak mi říkáme Pere Noëlovi,‘‘ pospíšila jsem si s vysvětlením. ,,U nás nenosí dárky Pere Noël, ale Ježíšek.‘‘
,,A jak vypadá?‘‘
,,No, většinou se zobrazuje jako dítě, batole.‘‘
,,Jako Rowan?‘‘ napadlo Estelle a Éve se rozesmála.
,,Rowan přece není batole,‘‘ opravila jsem ji s úsměvem.
,,A jak ty dárky nosí, když to je batole?‘‘
Odmlčela jsem se. Jak Ježíšek nosí dárky? V očích dvojčat jsem viděla jasné odsouzení nelogických českých Vánoc.
,,To zjistím,‘‘ snažila jsem se zachránit situaci. ,,Co kdybyste už popřemýšleli nad tím, co byste od Pere Noëla chtěly?‘‘
Bouchly dveře.
,,To je určitě jen táta,‘‘ snažila jsem se zmírnit oživení dvojčat, ale ta už hledala pod postelí bačkory a navlékala na sebe župany.
,,Madeilene!‘‘
Simon tu doopravdy byl, ovšem s nejstarší dcerou po boku. Ta se tvářila poněkud udiveně, a co víc- nedržela u sebe žádné ocenění, jak bývalo jejím zvykem po příjezdu ze závodů.
,,Tak co?‘‘ dychtily holky.
,,To jsem vám až tak chyběla?‘‘ podivovala se Madeilene, v koutku duše ji to však určitě hřálo.
,,Kdo tady komu chyběl?‘‘ objevil se Etien a oprašoval si sníh z ramen.
,,Jdi s tím někam ven,‘‘ usměrnila jsem ho, jak z něj sníh padal na zem a okamžitě se rozpouštěl v loužičkách.
,,Už je mi jasný, komu jsem chyběl,‘‘ zašklebil se, ale poslechl a sníh setřásl přede dveřmi.
,,Domýšlivej, jako vždycky.‘‘ Ale přes tu jedovatost tónu jsem snad byla i ráda, že ho vidím.
,,Lepší titul bych od tebe nečekal. Jak ses mi starala o Rossa?‘‘
Ryzák. Provinile jsem se kousla do rtu a Etien pochopil. ,,Ty jsi za ním ani jednou nebyla?‘‘
,,Nic jsi předtím neřekl,‘‘ bránila jsem se, ,,a mimo to, děti jsou nemocné. A ve stáji jsou přece stájníci a Simon, Francois, všichni.‘‘
Ač jsem se vyhýbala kontaktu s jeho očima, nemohla jsem se utéct té vlně zklamání, která z něj proudila.
,,Etiene? Proč tady stojíš?‘‘
,,Už jdu,‘‘ zareagoval na Madeilene a zamířil do kuchyně.
Ačkoliv Madeilene nebodovala, zážitků si podle všechno odnesla dost a dost. S hrnkem v ruce jsem ji poslouchala. Snad v každé její větě titulovala ona, druhou velmi frekventovanou osobou byl Etien, který seděl naproti mně a Madeilene poslouchal jen zběžně a celkem brzy se rozloučil, čímž zklamal všechny Madeilenina posluchače včetně ní samotné. Protože jsem toho měla také dost, umyla jsem svůj hrnek a šla do svého pokoje. Najednou jsem neměla co dělat. Neměla jsem co číst, nechtělo se mi hrát hry na notebooku, nechtělo se mi zabíjet čas na Internetu. Nebyla jsem zvyklá mít volný čas.
,,Ty jsi za ním ani jednou nebyla…‘‘
Neměla jsem žádnou chuť ve stáji potkat Etiena, ten však jel domů. Rychle jsem se převlékla do kalhot a jiné mikiny a tiše jako myška kolem kuchyně vyšla verandou ven. Nenapadlo mě však, že tam tudy nikdo v zimě moc nechodí, takže než jsem došla na nádvoří před stájí, nohavice jsem měla obalené sněhem do půlky lýtek.
,,Bonjour, Dita!‘‘ usmál se na mě zářivě Francois. ,,Dlouho jsme se neviděli.‘‘
,,To je pravda,‘‘ proklouzla jsem kolem něj a s jasným cílem kráčela k Rossovu boxu.
Prázdnému boxu.
,,Kde je Rosso?‘‘ obrátila jsem se na Francoise.
,,A co za to, když ti to povím?‘‘
Jednu mezi oči?
Přemohla jsem se, co nejhezčeji se usmála a řekla prosím. Francois neodolal. ,,Na jízdárně. A co pořád děláš?‘‘
,,Jsem au-pair!‘‘ zavolala jsem přes rameno a rychle spěchala ze spárů dotěrného Francouze Francoise ven na sníh. Naštěstí měl tolik rozumu, aby za mnou nešel.
V jízdárně se opravdu svítilo. Předpokládala jsem, že některý ze stájníků vzal ryzáka na lonž a tedy bez zaváhání zamířila dovnitř, bylo zcela normální, že na lekce nebo výcviky občas zašel někdo podívat.
Rosso Relativo na volné otěži lehce cválal napříč jízdárnou a v jeho sedle neseděl nikdo jiný, než Etien. Na okamžik jsem se zarazila mezi dveřmi, teď mi však přišlo hloupé couvnout zpátky. Tak jsem za sebou zavřela a šla se posadit do druhé řady hned zkraje.
Etien si sebral koně a překlusal řadu kavalet, které někdo neuklidil. Rossovy štíhlé nohy jen tančily ve vysokém kroku a uši natáčel pozorně dopředu, Etien ho však nenavedl na dvojskok a dvakrát obcválali obvod jízdárny. Při třetím kole Etien ryzáka přede mnou zpomalil. ,,Dito? Mohla bys snížit tu první z dvojskoku o dva? Zvládneš to?‘‘
Dotaz na moji šikovnost mě málem urazil. Beze slova jsem přeskočila první řadu tribuny a lehkým klusem překonala vzdálenost ke dvojskoku na opačné straně. Barevná břevna byla těžká, nedala jsem to však na sobě znát a snížila první skok tak, jak Etien chtěl. Pak jsem rychle přeběhla zpátky k tribuně, aby mi neušel Rossův skok. Ryzák opět ladně překonal kavalety, Etien ho pobídl a Rosso třemi cvalovými skoky zvládl vzdálenost od kavalet k dvojskoku, kde se se vzorně složenýma nohama pod tělem vznesl do vzduchu a obě překážky zvládl s rezervou. To udělal ještě třikrát, než Etien zahodil otěž a nechal ho volně klusat podél jízdárny. Pak ho Etien přede mnou zpomalil podruhé.
,,Svezu tě.‘‘
Na rtech už navyklou formu odmítnutí, před očima však stále obraz ryzáka létajícího nad dvojskokem. Rosso se zahryznul do udidla a zakoulel očima v jasné pobídce nebudu tady stát věčně, a v Etienových očích začínalo být něco jako výsměch mému strachu, což mě popudilo.
Vstala jsem a Etien naopak seskočil z koně. Až se sedlem na hřbetě jsem si uvědomila, jak je ryzák vysoký.
,,Pomůžu ti,‘‘ nabídl se Etien a hrnul se blíž.
,,Ne, já to zvládnu,‘‘ odmítla jsem rychle jeho snahu. Natočila jsem si třmen k sobě, vložila so něj špičku a pomocí rozsoch jsem se vyhoupla nahoru. Nebylo to už tak elegantní jako kdysi, jakožto nováček před Etienem jsem se však za to nemusela vůbec stydět.
Rosso přešlápl a já se rychle chytila přední rozsochy.
,,Na tu vůbec nešahej,‘‘ opravil tu největší začátečnickou chybu Etien.
,,Já vím,‘‘ zavrčela jsem vztekle, ovšem tak, aby mě neslyšel. Rosso s Etienem vykročili. Ryzák měl na svoji výšku celkem prostorný chod, pohodlný a já nechala svoji ostražitost spokojeně ukolébat. Tak jsme opsali půlku jízdárny, než Etien zastavil.
,,Takhle z toho nic nemáš,‘‘ řekl rozhodně a než jsem stihla jakkoliv zaprotestovat, přehodil otěže ryzákovi na krk a vyšvihl se nahoru za mnou. Posunul mě v sedle dopředu a provlékl ruce kolem mých boků, aby si srovnal otěže v ruce. Moje mysl se okamžitě vzbouřila proti aktivnějšímu sebranému chodu ryzáka a Etienově blízkosti.
Etien koně neznatelně pobídl a ryzák se rozklusal. Se změnou tempa jsem vylétla dopředu a nesedět Etien za mnou, měl mě Rosso už někde za ušima.
,,Klid!‘‘ napomenul mě Etien se smíchem a v rohu jízdárny vykroužil kruh, nebylo tedy pochyb o tom, kdo se baví více. S konstantním tempem jsem se přesvědčovala, že na tom nic není, že se Rosso nesplaší a i kdyby, Etien mě podrží. Přesto jsem se už nedokázala uvolnit jako prve.
Ryzák vycválal. Povylétla jsem z Etienova sevření a poplašeně se chytla rozsochy, což mě při dalším skoku vyneslo dopředu.
,,Já chci dolů! Dolů, dolů, hned, prosím!‘‘
Etien nechal ryzáka udělat ještě pár skoků, než ho zastavil. ,,Pusť mě, chci dolů,‘‘ hrubě jsem ho odstrčila, rychle přehodila nohu koni přes krku a sklouzla na pevnou zem. Až dva kroky od ryzáka jsem si uvědomila tu iracionalitu svého strachu, po celém těle se mi však ještě rozléval ledový pot. Rosso se na mě díval pohledem říkajícím to ty jsi ta hysterka? a díval se na mě i Etien.
Seskočil dolů a přetáhl ryzákovi otěže. Čekala jsem, až se mi začne smát, až do mě začne rýpat, vtipkovat na můj účet. Etien to neudělal.
,,On ti neublíží,‘‘ řekl a natáhl ruku. Se zaváháním jsem mu do ní vložila tu svoji, malou a studenou. Musela jsem přijít blíž, abychom oba pohladili ryzáka po nose, tak jako jsme ho kdysi oba krmili cukrem. ,,Neublíží ti.‘‘
,,Jsem hloupá,‘‘ hlesla jsem a najednou mi to celé přišlo líto.
,,Ne, to teda nejsi. Jsi statečná, že jsi to zkusila.‘‘
Zvedla jsem k němu uslzené oči.
On to ví!
,,Proč jsi to neřekla rovnou?‘‘
,,A je to k chlubení? Spadla jsem z koně, bojím se na něj vylézt?‘‘
,,Není žádná ostuda to přiznat.‘‘
,,Ne, to není pravda. Pro mě to je ostuda přiznat.‘‘
Rosso přivíral oči pod krouživým pohybem hlazení a jeho uši nás pozorně poslouchaly.
,,Vidíš? Má tě rád.‘‘
Hřbetem druhé ruky jsem si osušila oči. ,,Má rád taky tebe.‘‘
,,Tak v tom případě musí být rád, že nás má oba u sebe,‘‘ sjednotil to Etien s úsměvem. ,,Už v pořádku?‘‘
Chtěla jsem přestat koně hladit, ale Etien moji ruku nepustil a propletl svoje prsty s mými.
,,Snad.‘‘ Vytrhla jsem mu ruku ze sevření a bez ohlédnutí vyšla ven.