Smrt (6.)

Věděla jsem to, proč jsem to udělala. Ano, věděla jsem to. Asi. Možná. Nejspíš.
S povzdechem jsem si znovu pročítala lístek, který mi doručil neznámý muž v tmavém plášti lemovaném kožešinou. Vypadal draze. Ale co, když si ho ten chlap může dovolit...
"Tak jakou odpověď mám doručit, madam?" zahučel na mě muž netrpělivě. V hlase však měl stále snahu se chovat co nejuctivěji. Nezapomínal kdo jsem.
"Mohou počítat s mou účastí." odvětila jsem tiše a přesto stále hleděla na papírek, který jsem žmoulala v ruce.
"Jistě. Když dovolíte, madam, odjedu. Musím zprávu rychle předat." uklonil se mi muž a bez váhání zmizel s cvakáním pobitých bot pryč.
Zamračeně jsem se dala znovu do čtení. Jako už asi po dvacáté.

"Anno." zavolala jsem hlasitě do chodby a zase zavřela dveře, aby z ložnice neunikalo teplo. Stanula jsem před zrcadlem a ze skříně vytáhla ty šaty, které jsem si objednávala pár dní předem. Byly krásné. Moc jsem si na módu nepotrpěla, ale tyhle. Tyhle šaty mi naprosto učarovaly.
"Baronko?" lehce se mi poklonila služebná a natočila hlavu na stranu. Vypadala tak docela roztomile. Nebyla zas tak typicky krásná avšak měla v sobě něco dívčího a milého. To jí dělalo rozkošnou.
"Pomoc mi do šatů, Anno." rozkázala jsem a ani se na ni nepodívala. Jenže jsem ji taky ostatně viděla docela dobře v zrcadle.
"Jistě, madam."
A pak začala práce. Anna mě nasoukala do té pevné jemné černé látky s vyšíváním. Janos mi nechtěl prozradit co je to za látku a já na něj nenaléhala. Krejčí také smí mít své pracovní tajemství. A pokud pracuje dobře, proč mu ho upírat?
Lidé by si asi mysleli, že si tělo na korzet časem zvykne. Že se vytvaruje dle jeho tvaru a nebude bolet při jeho stahování. U většiny dam asi ano. Ale já při každé propletené šňůrce trpěla. Sice jsem neřvala bolestí, ani neskučela, ani mi netekly slzy neb bolelo to. Mé tělo si na korzet nikdy nezvyklo. Nejsem tlustá. To ne. Však nemám vosí pas a nenechávám se operovat nedůvěryhodnými pobudy jako lady Damiová. Ne, to ne. Jen mi prostě tvarování toho mučícího nástroje pro ženy nesedí.
Hleděla jsem na sebe do zrcadla jako vždy, když mne oblékaly. Nevyžívala jsem se v tom koukat na svůj odraz. Jen jsem se prostě nepřítomně dívala a přemýšlela u toho.
"Madam, co chcete udělat s vlasy?" zašeptala z ničeho nic Marie, služebná, kterou si Anna zavolala na pomoc. Nevšimla jsem si, že mě posadily do křesla a už mne upravují.
"Nějak mi je spleťte." odpověděla jsem prostě a zavřela oči. Nechala jsem se hýčkat a myslela na louku plnou květin a vůní. To byla uklidňující představa.

"Madam? Máme to hotovo."
Otevřela jsem oči a udiveně se na sebe podívala. Vlasy jsem měla spletené v drdolu a do nich přidané stříbrné ozdoby, které dokonale ladily s vyšíváním. Já celá ladila. Rty mi dívky natřely růží, která jim dodala jemný nádech živosti.
"Sluší Vám to, baronko!" zazubila se na mě Marie a já se na ni jen lehce koukla.
"Děkuji. Můžete jít. Řekněte Aloisovi ať vám dá každé po zlatce." zašeptala jsem tiše a sama se šokovala nad svou náhlou vřelostí. Tohle nebývalo zvykem a ony si to uvědomovaly. S díky odešly s pokoje.

Podívala jsem se na sebe ještě jednou do zrcadla a pak vytáhla lístek z šuplíku kam jsem ho zastrčila než doběhla Anna.

Drahá baronko de Garriguete,
prosím přijměte pozvání na Večerní slavnost. Koná se v panství jež náleží lordu Bramovi a jeho synu. Uskuteční se 12. prosince.
S úctou Váš Artur Riley.

Ten podivný list donesl posel pozdě. Podle mne je den kdy se slavnost koná pozdě. Podle společnosti také. Nemám zajištěné garde a ani nejsem vdaná či zasnoubená.
Všechny tyto okolnosti nasvědčují k tomu, abych tam nešla.
Mě tam však něco táhlo. Táhla mě tam chuť. Chuť je znovu vidět. A hlavně jeho. Věděla jsem proč jsem utekla a věděla jsem, že pokud budeme spolu buď zemře on nebo já. Jenže i přesto se mi zjevoval ve snech a nic ve mě nezůstávalo klidné v pomyšlení na něj. Musela jsem jet. Pravděpodobně jsem tu pozvánku čekala tak jako tak. Proto jsem si nechala šít šaty? Podvědomě?
Nejspíš. Teď už je to jedno. Pojedu tam. Je to dálka, ale do večera tam budu.

Po hodnou chvíli později jsem už seděla v kočáře a můj oblíbený kočí uháněl koně přímo vražednou rychlostí. Nevěděla jsem jestli tam bude nějaká služebná, která bude mít čas mne ještě upravit než bude zahájena slavnost proto jsem s sebou vzala Annu.
Venku mrzlo a já nebyla zas takový necita, abych jí nechávala mrznout na stupínku pro kočího. I tomu jsem koupila dobrý velmi teplý kožich, který přijal s velkými díky. Málokdo se o své služebnictvo takto staral. Asi pro to u mě stále zůstávalo i přes záhady v mém životě.

Nevím proč, ale po tu cestu jsem si vzpomněla na jeden obraz v rodinné galerii. Byla a ní žena mě velmi podobná. Má pra pra pra babička. Věděla jsem, že to ona první v mém rodě získala tu "schopnost rozdávat smrt" jak se o tom zmínil kdysi otec. To, že se mě jako jedinné svým "darem" v rodině netajil bylo asi tím, že tušil kdo to po něm zdědí. Ta odporná věc je dědičná. Kdo by si to kdy pomyslel?

* "Jak se jí to stalo, otče?" ptala jsem se coby patnáctiletá, když mi poprvé ukazoval její portrét. Galerie byla čistě uklizená, umytá a na zelených zdech visely dřevěné zdobné rámy těch po kterých jsem dědila krev a život.

Otec byl oblečen do teple hnědé košile s typicky nabíraným krkem a krajkami, v kterých by muži mohli vypadat zženštile. Ale viděla jsem jich už mnoho a ani jeden mi tak nepřipadal. Uměli to nosit, vypadali dokonale. Tedy pokud na to měli postavu, tvář a chování.
Ke košili měl ještě béžové jezdecké kalhoty a holínky po kolena. Pohled na něj mě uklidňoval a novozoval pocit bezpečí. Jeho oči se na mě dívaly s láskou a otcovskou vřelostí a vrásky na obličeji se vždy ještě rozmnožily do radostných vějířků, když se smál. To on mi dával pocit domova. On a mnoho dalších co jsem milovala.

"Jak to začalo?" promnul si bradu a navodil ten výraz, který vždy měl když něco poutavě vyprávěl.
"Prosím, vyprávěj mi to." zaškemrala jsem a sepnula v prosbě ruce. Nahodila jsem ten nejvíce neodolatelný výraz co jsem uměla.
Otec na mě vykulil oči a pak se rozesmál:
"Holka, ty jednou nějakému chlapíkovi přivodíš tímhle tím mrtvici, drahá! Kdo tě to naučil? To neumí ani tvá rozkošná matka!"
Smál se a když jsem se na něj zamračila a nesouhlasně našpulila pusu s vybuchl dalším smíchem.
"Otče!" pobouřeně jsem ho okřikla.
Chytl se za břicho a pak se na mě uličnicky podíval.
"No dobrá, hned ti to povyprávím." a znovu propukl v smích. *

"Baronko? Jste v pořádku?" starostlivě se na mě ohlédla Anna. Byla zimořivě zachumlaná do kabátu a pár dek.
"Jistě, jsem. Nedělej si starosti, Anno." pošeptala jsem a pak se koukala z okna.
Kočár kodrcal bezmála ještě dvě hodiny než šlo pomalu vidět osvětlení panství Bramů.

"Aloisi, běž prosím tě do domu, uveď se jako můj lokaj a požádej lorda Brama STARŠÍHO jestli by mi nemohl prvně než mě spatří půjčit nějaký pokoj. Že se potřebuji připravit." rozkázala jsem kočímu, který zastavil před panstvím v řadě kočárů a mírně otevřel dveře jen, aby se zeptal co má dělat dál.
"Ano, madam." odporoučel se a nechal nás s Annou mrznout v kočáru.
"Madam co mám dělat až Vás upravím?" zašeptala mírně roztřeseně Anna. Poznala jsem v jejím hlase nedočkavost a očekávání.
"Smíš se připojit k ostatnímu služebnictvu případně se dívat z prostoru pro hudebníky. Kdyby něco, odkaž se na mne, ano?" usmála jsem se na ni. Usmála. To místo na mě působilo už z venčí. Služebná na mě vytřeštila oči a pak mi div nezlíbala boty radostí.
"Děkuji, madam. Opravdu děkuji. Já nevím co říct. Jsem vám moc vděčná, madam. Děkuji." šeptala stále dokola. Asi se opravdu chtěla podívat. Do uzavřené společnosti se většině lidé nepodaří nahlédnout ani za celý život. Musela o tom snít.
"Opravdu hodně po tom toužíš, být tam, Anno?" zašeptala jsem.
"Velmi, madam." přitakala mi zbožně. Tak se dívá mnich, když se před ním zjeví Boží znamení či sám Stvořitel.
"Dobrá, tak mi budeš dělat garde." odpověděla jsem jí prostě a prohlížela si dům. Dívala jsem se skrz škvíru v záclonkách v oknech kočáru.
Tentokrát jsem myslela, že Anna radostí umře.
"Madam?!" zavřeštěla šokovaně.
"Ticho! Nemusí o nás vědět!" napomenula jsem ji už trochu mrzutě a pokračovala:
"Nediv se, pro dámu mého postavení není dobré se ukázat ve společnosti bez doprovodu. A pokud nemám nikoho lepšího, budeš mi gardedámu dělat ty. Akorát ti musíme vypůjčit šaty. Zesnulá lady Bramová tam, ale má pár kusů co by ti mohlo být. Snad nám je půjčí."
Anna se na mě usmála jakoby prokoukla mé lži udržující si od ní odstup.
"Jistě, madam." zašeptala a pak už mlčela a jen se naoko nevinně uculovala. Pravda byla, že jsem jí měla skoro jako přítelkyni. Velmi skoro, ale přesto. A její společnost mi jako jedna z mála nevadila. Chtěla jsem jí udělat radost.

Alois nás zavedl dovnitř zadním vchodem. Sama jsem vlastně ani netušila proč tolik vyvádím, aby mě nikdo neviděl. Chtěla jsem asi prostě udělat dojem až se dole zjevím pečlivě upravená.
Lord Bram nás odkázal do ložnice lady Bramové, v které jsem už pobývala se vzkazem ať dlouho neotálím a připojím se k němu, aby se mohl těšit z mé okouzlující společnosti. Kdybych byla více stydlivá nejspíš bych se červenala.
Anna mě upravila a ani jí to nedělala zdá se žádnou práci. Byla tak radostná, že si dokonce pobrukovala nějakou baladu.
Pak se sama bez mé pomoci převlékla do také okouzlujících žlutých šatů trochu novější módy než jaké jsem předtím na sobě já nosila - ty červené.
Luisa nám je speciálně vytáhla. Řekla, že pokud mi má dělat Anna garde nesmí být o nic míň nádherná než já, aby mne nezahambovala.
Trochu jsem se šklebila, ale spíš z toho jak to ty dvě prožívaly než z toho, že by mi vadila stejně hezká gardedáma.
Anně to skutečně slušelo. Měla obyčejné hnědé vlasy, které však s žlutou dělali příjemný dojem.

A pak jsme sešly do nádherně vyzdobeného sálu pro tanec kde už postávali hloučky lidí, hrála hudba a kde šum místnosti netvořil dojem nepříjemné hlasitosti, ale koření živost.