PC school

Hudba: http://www.youtube.com/watch?v=1FAvWYv613I
____________________________
24) KONEC

Sledovala jsem jak se ti dva perou.
Sledovala jsem jak se perou a bylo mi nanic. Chtělo se mi zvracet. Na obyčejnou holku toho prostě bylo poslední měsíce příliš. Příliš nového, příliš neprozkoumaného, příliš složitého a příliš bolestného.
"Nechte toho." zašeptala jsem a hlas se mi třásl slzami.
"Prosím nechte toho." šeptala jsem.
Jenže oni mě neslyšeli. Nebo mě snad ani slyšet nechtěli. Dělali si co chtěli a vůbec je nezajímalo co jsem chtěla já.
Padali pěsti, kopance a všemožné změti paží a nohou dohromady. Vypadalo to otřesně a taky to otřesné bylo. S hlubokým nádechem, který mě maličko, malilinkato uklidnil jsem se zmohla k prudkému a hlasitému výkřiku:
"Nechte toho!!"
Zařvala jsem tak, že i kluci co pokřikovali vedle mě ztichli a překvapeně sebou trhli. Kdo by od té malé postavy s prsama čekal, že bude mít takovej hlas?
Nejspíš nikdo z nich. Já jo. Když jsem chtěla, uměla jsem řvát.

"Okamžitě toho nechte, pitomci jedni." zavrčela jsem na ně jen co se od sebe s nenávistnými pohledy odtrhli. Tušila jsem, že jakmile domluvím vrhnou se na sebe znovu.
"Anitto-" začal mě udýchaně přemlouvat Dan, ale já varovně zvedla ruku.
"Dost." mluvila jsem už celkem jistě, ale to že se mi netřásl hlas jako předtím nic neznamenalo. Třásla jsem se po celém těle.
"Vidíš, Daníku?" zazubil se na něj Alexandr. To jeho počínání jsem nikdy v životě neviděla. Bodalo mě a řezalo. Ale to ostatně vše co poslední dny udělal.
"Řekla jsem: DOST!" vstoupila jsem do prostoru mezi ně a opravdu výhružně se podívala na Alexandra. Teď byl čas, abych se rvala já. Klidně s oběma. Hleděla jsem z jednoho na druhého a oba se do mě vpíjeli pohledy. Ani jeden z nich nechtěl nechat toho druhého vyhrát. Jenže mě najednou přišlo, že jim vůbec nejde o mě.
"Běžte ven." vydechla jsem jakmile jsem se naučila znova dýchat beze vzteku.
Dan se nadechl k odpovědi, ale já ho znovu přerušila:
"Prosím."
Nevzhlédla jsem, když jsem v hrobovém tichu vycházela z místnosti. Koukala jsem se na dveře a nikoho nevnímala. Sáhla jsem si pro gumičku do kapsy a pevně si svázala vlasy za pochodu do culíku. Po cestě jsem si ještě vzala ve třídě bundu pověšenou na háčku a šla ven. Nešla jsem jen na chodbu a nebo před školu. Šla jsem mimo celý areál školy.
Ten krásný den se sněhem a radovánkami jakoby se rozplynul v neznámu.

Slyšela jsem jak jdou za mnou. Dva páry nohou křupaly ve sněhu. Sedla jsem si na lavičku, která byla před branou do areálu. Možná z toho nakonec budu mít problémy. Ale byla pauza dvouhodinová pauza. Hodina na oběd a volná hodina, protože nastydl učitel. Takže to snad projde.
Sedla jsem si a hleděla na boty.
"Proč?" začala jsem.
"Co proč?" ozvali naráz kluci a mohla jsem si jen domyslet jak se oba musí tvářit.
"Proč jste se poprali." dodala jsem a stále si hleděla na kozačky. Milovala jsem kozačky stejně tak jako všechno spojené s zimou.
"To je snad jasné, ne?" vyhrkl nevěřícně Danův hlas.
"Není." zakroutila jsem nešťastně hlavou. Proč? Proč mi musejí ubližovat? Proč musí ubližovat sobě? Co na mě k sakru vidí? Co na mě viděl Alexandr kromě podoby? Viděl vůbec něco?
Co na mě vidí Dan? Taky jen ucházející zevnějšek a schopnost psát rychle ve Wordu?
"Milujem tě." vypustil obláček srážejícího se dechu Alexandr.
"Nemilujete." zamítla jsem.
"Prosím?" nevěřícně mi nadzvedl prstem bradu Dan a díval se mi přesvědčivě do očí. Alexandr ho netrpělivě plácl přes ruku. Tentokrát jsem pohled nesklonila, ale nedívala se na ně. Místo toho na zasněžený strom a na celou tu velkou obludu zvanou škola co vypadala jako nějakej hrad pro boháče.
"Nemilujete mě. Ne skutečně." stále jsem hleděla na tu stavbu a z očí mi zase pomalu stékaly slzy. Bylo mi jedno, že je uvidí.
"Anittko..." zamručel nešťastně Alex.
"Nemilujete." trvala jsem si na svém.
"Ani." pohladil mě smutně po tváři Dan a setřel mi jednu slzu.
"Ty," podívala jsem se na Alexe: "ty miluješ ji. Ne mě. Ty to víš. Byl jsi se mnou jen kvůli vzhledu, kvůli podobnosti. Kvůli tomu, že ona si tě nepamatovala."
"A ty," pohlédla jsem naopak na Dana: "ty mě nemůžeš milovat. Tolikrát jsem tě odmítla. A ani o mě nic nevíš. Nevíš o mě zhola nic."
"Máš ráda filmy s Jackie Chanem, Iron Maiden, nesnášíš kung-pao, miluješ svíčkovou. Vydržíš se hodiny dívat na anime. Jsi ta největší poblázněná baba do mangy co znám. A vyznáš se v počítačích líp než polovička třídy. Jsi jedináček, svoje rodiče miluješ. A nesnášíš léto. Jsi hravá a nespoutaná. Jsi občas zakřiknutá a vypadá to jako by jsi měla vlastní svět. Miluju tě." vzdoroval mi Dan a já nemohla mluvit. Věděl toho o mě asi víc než jsem si myslela, ale přesto.
"Ne, nemiluješ. Jsi možná zamilovaný,ale nemiluješ." zakroutila jsem hlavou a snažila se rozehnat slzy.
"On možná ne, ale já ano, Anitto." vložil se do toho Alex. Asi jen čekal, aby to bylo ještě dramatičtější.
"Nelži mi takhle otevřeně, prosím tě." sykla jsem na něj a kapkou se vrátila má bojovnost.
"No, tak! Nelžu ti! Kurva kdybys mě poslouchala, ženská bláznivá! To co jsem byl se Sárou bylo. Existovalo. Ale už nejsem. Zemřelo to už dávno stejně tak dobře jako by skutečně zemřela! To, že si nás viděla jak se líbáme a jak jsem na ni vřelý, dobrá! Ale vždyť se vrátila po letech a myslela, že spolu stále chodíme. Byl to první den s ní, když jsi přišla. Co jsem jí asi měl říct? Bylo by toho na ní moc, k sakru. A i když to není má holka je to aspoň kamarádka takže jsem jí to nemohl udělat, chápeš?! Ale k sakru miluju tebe. A nejen kvůli vzhledu."
"Tak kvůli čemu?" sakra furt mi tečou slzy.
"Kvůli tomu jaká si." zavrčel na mě a asi ze zoufalosti mě políbil. Políbil mě. Hezky a dlouze. Bez lásky. Nebránila jsem se ani ho nepodporovala. Jen jsem seděla a tekly mi slzy. Když přestal zeptala jsem se ho:
"Rozešel ses ní?"
Mlčel. Mlčel a v očích měl váhání. Dan jen stál trochu roztřeseně jednu ruku sevřenou v pěst. Roztřeseně, buď mu bylo zima nebo měl vztek. Ta ruka napovídala o druhé možnosti.
"Rozešel?" opakovala jsem. Mlčky zakroutil hlavou.
"Rozejdeš?" zeptala jsem se na tu zásadní.
Zaváhal.
Ten kratičký momentík a bylo vše rozhodnuto. Zaváhal.
"Mě nemiluješ, Alexandře. Já byla jen náhrada." povzdechla jsem vyčerpaně a už neměla sílu cokoli dál dělat. Ani dál mluvit.
"Běž pryč, Alexi. Vážně. Nech mě žít. Vypadalo to jako láska, ale nebyla to láska. Nech mě dýchat. Běž, prosím." vydechla jsem naposledy a na tu lavičku se natáhla. Podložila jsem si hlavu rukou a koukala na nebe. Bez promluvení se otočil a odešel. Odešel do školy, ale také ode mě.
"Sbohem." zašeptala jsem tiše, skoro slyšitelně.

V tu chvíli má bolest byla nesnesitelná a zároveň žádná. Prostě jako něco s čím se musíte smířit, víte že se s tím smíříte ale nějaký čas to stejně potrvá.
"Ještě jsem tady já, princezno." zaclonil mi výhled na nebe Dan. Byl aspoň natolik ohleduplný, abys se neusmíval otevřeně. Jen v očích mu hrály vítězoslavné ohníčky a pobavené jiskry.
"Já vím." špitla jsem trochu stísněně. Byl moc blízko.
"Tak co se mnou?" zazubil se.
"Nevím." přiznala jsem.
"Nevíš?"
"Nevím."
"Jak to, že nevíš? Já myslel, že tě nemiluju?" dobíral si mne.
"Nemiluješ, ale i to se může časem stát." pokrčila jsem rameny a tak ho dokonale setřela. Jen se uculil.
"To zní jako rande." zašeptal.
"Iron Maiden." přikývla jsem.
"Vážně?" zahučel šťastně.
"Jo, ale nebudem si od toho nic slibovat jasný? Prostě nezávazná schůzka při skvělé hudbě."
"Jasně, princezno, jen jedna věc." zasmál se.
"Jaká?"
"Ukradnutí polibku." vyhrkl a než jsem stačila zareagovat přitiskl se obličejem na můj a stejně jako Alexandr mi ukradl polibek. Tenhle byl o něco vřelejší. S vrčením jsem ho lehce praštila po hlavě a donutila se ho odtáhnout.
"Dám ti čas se s vším smířit, ledová princezno." uculil se a zmizel stejnou branou jako A. Nakonec přeci jen to snad nebude tak zlé. Nemiluju ho. Ale líbí se mi. Povahově i vzhledově. Možná se z toho nic nevyklube. Možná si ho vezmu. Kdo ví.
"Královno." zabručela jsem. Nevím jak mě slyšel, ale slyšel. Zatímco jsem se dívala na mraky ozvěnou se ještě chvíli nesl jeho pobavený sytý smích.

KONEC