Smrt (7.)

Ještě než přišel uvaděč, který nás měl za úkol přivést k hostiteli a případně seznámit s pár hosty, (to proto, aby nevznikaly choulostivé momenty kdy se dámy pohybují v neznámé společnosti) jsem si sál pořádně prohlédla.
Stěny byly ověšeny zlatými a stříbrnými stužkami, mezi kterými byly čas od času květy různých rostlin nepřeberných barev. Vypadalo to opravdu moc hezky. Osvětlení samotné nebylo zas tak moc zářivé jak by se asi od takové slavnosti očekávalo. Podél zdí ve svícnech stály svíčky. Ty byly rozmístěny ještě dosti záludně po místnosti na kroucených svícnech připomínajících dva smotané proutky s plamínkem na konci. Hudebníci stáli na vyvýšeném avšak v koutě skrytém stupínku. Místnost tedy byla krásná v přítmém osvětlení s hudbou jež vyvolávala dojem, že vychází odnikud.
"Och, to je nádhera! Baronko, podívejte!" ječela mi nadšeně do ucha Anna. Pobaveně jsem si ji prohlédla. Ta drobná dívčina měla opravdu zvláštní povahu.
"Ano je to krása, má milá, ale křičet do ucha mi nemusíte." zasmála jsem se i když trochu chladně.
"A oslovujte mne prosím, Eleonoro. Pokud máte být dnešní večer má společnice nesmíte se ode mne vzdálit dokud na vás nekývnu a nesmíte vypadat, že jste má služka. Jsme přítelkyně, má milá." usmála jsem se na ni, ale byla si dost jasně vědoma hrozby v mých očích. Než stihla vykulenýma očkama říct odpověď sykla jsem na ni ještě:
"Jen pro dnešní večer, má drahá. Jen pro dnešní večer."
"Samozřejmě, ba-," povzdechla: "Eleonoro."
Při tom oslovení se na mě zazubila a pak stočila zrak opět do sálu. Chvíli jsme postávali a pak přišel uvaděč.

"Lorde," oslovil mého dřívějšího hostitele uvaděč v modrém, hedvábném rouchu, když nás k němu přes celý sál dovedl: "pane. Je zde lady de Garriguete a její společnice lady Anna."
Celá skupinka v níž ve středu stál lord Bram se na nás otočila. Uvaděč se uklonil a odešel, já si mírně poklekla a udělala purkle. Doufala jsem - snad mě Anna napodobuje. Naštěstí napodobovala sice trochu neohrabaně jen přeci. Takže jsem byla docela spokojená.
Tentokrát skutečně mile jsem se na Brama usmála:
"Lorde, je mi ctí Vás znovu vidět."
"A mne potěšením čelit Vaší ohromující přítomnosti, baronko." zasmál se stařík naproti mě a můj úsměv se ještě rozšířil.
"Vážení, toto je můj drahý host - lady de Garriguete. To při její náštěvě se můj nejmilejší syn uzdravil. Je to skutečný anděl." představil mě ještě jednou společnosti lord a já se musela srdečně zasmát. Jeho řeč ve mě nevyvolávala rozpaky. Bylo to od něj nesmírně velkorysé takto mě uvést. Nic neudrží hosty v takové umírněnosti než úcta hostitele. Dokonalý dárek.
"Och, děkuji lorde, ale jsem si jista, že si takové označení nezasloužím. Uzdravení Vašeho syna bylo zázrakem a ne mnou." zasmála jsem se a poprvé se skutečně podívala po skupince. Postávali tam tři postarší muži, kteří se na mě přívětivě culili. Jediné co mi vadilo bylo to, jak každý z nich projel pohledem po mém těle. A ne jen z obavy jestli jsem správně oblečena, jak by to udělaly dámy... Pak tam stála velmi krásná žena s plným živůtkem navrchu, úzkým v pase. A pokud byla tak krásná jak skutečně vypadala pravděpodobně se pod suknicí skrývaly ještě hezky zaoblené ne tlusté boky. Zlatovláska si mě trochu drze měřila jakoby odhadovala jak moc od ní ten večer odvedu pozornost hostů.
"Máte skutečně nádherné šaty, lady." uculila se na mě, ale v jejích chrpovitých očích nebyla žádná pochvala. Chladně jsem se na ni usmála a na tváři nechala ještě otevřeněji vyznat to co mi ona sdělila pouze pohledem těch dvou modrých teček.
"Děkuji, slečno." odvětila jsem jí a ani se nepokusila zmínit se o tom jak krásná je krajka v jejích vlasech nebo jak nádherný má náhrdelník nebo snad sumu jakou musela zaplatit za své krvavé šaty.
"Bohužel jsem Vám nebyla ještě představena," pohlédla na muže okolo sebe vyzívavě a naprosto falešně ve snaze nějak upoutat: "jmenuji se Georgiana O´del. Jsem dcerou generála O´dela."
To jak mi naoko odvážně řekla své jméno - ukazuje jak pohrdá společenskými postaveními a zvyky přesně tak jak se píše v hrdinských románech o nespoutaných kráskách - mě málem donutilo vybuchnout smíchy. Se zkousnutím rtu jsem se však udržela, když mi sdělila ČÍ je dcera myslela jsem na jedno: ten ret si prokousnu.
V těch pěti vteřinách kdy jsem zlatovlasou Georgianu v krvavých šatech poznala jsem si ji dovedla naprosto znechutit a dovést své mínění o ní k odporu.
Je dcerou GENERÁLA, ohó. S lehkou smutností jsem se na ní podívala. Ta malá dívenka přede mnou vůbec nevěděla o životě. Jednou jí někdo velmi hrubě ublíží nebo už ublížil, proto se tak chová, uvědomila jsem si. Bude ubližovat druhým. Jenže to dělají ti jenž je samým nejvíce ubližováno. Už to bylo velmi dlouho co jsem se s nějakou dívkou nepřela o přízeň. Nabudilo mě to slastným očekáváním o večeru. To vzrušení z hry jsem necítila už skutečně nekonečně dlouho. S posledním pousmátím jsem odhodila všechnu svou minulost, svůj úděl a svou povahu za hlavu a vrhla se do jednoho riskantního tanečku. Do prožití večera v těle pouhé osoby - Eleonory.
"Velmi ráda Vás poznávám, milady." pohlédla jsem na ni s výzvou v očích a lehce se uklonila.
"Jsem rád, že si mé dámy tak dobře rozumnějí." zazubil se na nás nevinně lord Bram a mi se na něj také součastně podívaly. Opravdu asi budeme celý večer soupeřit.

Obešla jsem snad všechny možné hosty, ke kterým mě lord Bram osobně doprovodil. Samozřejmě s mnou do levé strany zavěšená pohybovala Anna. Za pravou ruku jsem měla zavěšenou "lady O´del" což už byla méně lákavá skutečnost.
Postávaly jsme zrovna u kruhu postarších paniček laškovně hihňajících se zkusným vtipům lorda Brama, když se na nás otočil a začal se smát.
"Copak Vás tak rozveselilo, lorde?" usmála jsem se na něj a cítila jak stisk mé soupeřky na pravé paži zesílil. To se mě vážně snažila zastrašit stiskem ruky?!
"Jen malá náhoda, má drahá. Skutečně se potvrdilo, že vy ŽENY jste vědmy a vševědoucí čarodějky." zasmál se.
"Prosím?" zeptala jsem se trochu udiveně a mírně uraženě.
"Podívejte." napřáhl volně ruku směrem ke vchodu odkud jsme s Annou přišly.

Stál tam. V černých jezdeckých holínkách, černých kalhotách a v černočerné košily jenž na něm vypadala naprosto úchvatně. Vlasy měl stažené černou stuhou do culíku takže jeho tvář se rozjasnila a dala na odiv. Šedé oči se do mě vpalovaly a poprvé za celý ten den mi do tváře vhnaly červeň. Vypadal neuvěřitelně. Neuvěřitelně krásně. V tu chvíli jsem chtěla jen se k němu přitisknout nechat se ovinout pažemi a zůstat v jeho objetí navěky stejně tak jak se píše na konci knih, které končí dobře. Ten večer ta část mne, kterou jsem si dovolila odsunout varovala: tak to asi nebude. Já věděla, že to tak nebude a to mě bolelo. Bolelo avšak dívat se na něj jak ke mě kráčí - k nám, no bylo to jak by to dělal pro mne - mě utěšovalo.
"Stále, stále to nechápu." zakoktala jsem a odtrhla zrak od mladého lorda.
Lord Bram se zasmál.
"Ale lady, vždyť je to tak jasné! Podívejte se na sebe! Vždyť k mému synu dokonale ladíte!" zasmál se a ruku na mé paži málem rozdrtil stisk.
"Och. Ano. Máte pravdu." zakoktala jsem znovu a s mračením si uvědomila, že se mi to vůbec nepodobá. Něco ve mě bylo naprosto jiné. Vrátila se snad sedmnáctiletá neznalá dívenka?

"Dámy." uklonil se směrem k nám všem lord Bram mladší.
Postarší dámy se přehnaně klaněly a pohihňávaly v znaleckých posudcích. Georgiana mě pustila a uklonila se. Visela na něm pohledem a něco ve mě začínalo vřít.
Co to se mnou je? Co se to k děje?!
Anna mě také pustila, ale jen aby se uklonila a pak zadívala do sálu. Následovala jsem její pohled. Stál tam docela pěkný, urostlý důstojník.
"Baronko, rád Vás opět vidím." sklonil se ke mě lord Bram mladší.
"Pane. Já Vás také. Musím se Vám omluvit za svůj náhlý odjezd, který jsem před několika dny uskutečnila. Stejně tak Vašemu drahocennému otci." obrátila jsem se na ně na oba, protože jsem se bála pohlédnout pouze na syna.
Jeho přítomnost mě ten den tak vyváděla z míry. Ta slavnost. Ta normálnost. On. A nešlo mi přejít zpět do těla chladné baronky a smrtky.
"Neuskutečnili jsme naši vyjížďku, lady." stočil se ke mě vyčítavě syn lorda Brama.
"Já vím, pane. Je mi to líto. Snad si ji někdy vynahradíme." zamumlala jsem trochu rozpačitě.
"Doufám, že mi aspoň zamluvíte svůj první tanec, Eleanoro." donutil mě zvednout k němu pohled. Oslovil mě jménem přede všemi a některé postarší dámy zalapaly pohoršeně po dechu. Nevdaná...
Ten status mě už opravdu vyváděl z míry.
"Zamluvím, lorde. Omluvte mne, mám ještě nějaké společenské povinnosti." zamumlala jsem a táhla Annu za sebou. Prošli jsme sál a nakonec usedli do židlí podél východní zdi sálu. Poblíž byly otevřené dveře na terasu a zahradu. Mladý důstojník jež si vyhlédl Annu si u ní také brzo zamluvil tanec.
Seděly jsme. Mlčky a tiše vyčkávaly. První tanec se blížil.
Cítila jsem se jako před těmi lety. Před tím než všichni mí příbuzní zemřeli. Cítila jsem se jako Eleonora co se chtěla vdát za lorda Franka. Jako naivní, mladá a šťastná Eleonora.