Kapitán Husťák (25.)

„Já jsem dobitá.“ Vydechla jsem, když jsme si objednali a přitiskla jsem ledové nohy k radiátoru. Petr se jen nahnul a jemně mě pohladil po tváři.
„Jestli jsi tak strašně ospalá, můžeš klidně přespat u mě.“
„A to mi chceš namluvit, že se vyspím, jo?“ zeptala jsem se ho s podezřívavým úšklebkem.
„Zaručit ti to nemůžu, ale jsem si jistej, že bych našel způsob jak tě probrat.“
„Ty čuně, budit k smrti unavenou slečnu jakýmkoli vilným způsobem se rovná mírný nekrofilii.“
„Čím to je, že zní od tebe i ty nejoplzlejší věci jako rajská hudba?“ optal se jen tak mimochodem a podepřel si hlavu.
„Tomu se říká osobní kouzlo. Jestli chceš, můžu ti ho trochu věnovat. Stejně ho mám víc než dost a navíc v koncentrovaným množství.“
„Teda… ty jsi tak milosrdná.“ Pousmál se, ale vzápětí zvážněl. Zamyšleně zíral na skleničku s colou, po které sem a tam přejížděl prstem.
„Děje se něco?“
„Jak to uděláme v sobotu?“ vypálil bez odpovědi, čímž mě trochu zmátl.
„No, já budu krásná a tajemná slečna, a ty milý mladý muž v dobře padnoucím obleku. Já si potom trochu zakřepčím na pódiu, a pááák…“ s šibalským úsměvem jsem se odmlčela.
„To jsem nemyslel.“
„V tom případě ti nerozumím.“ Pokrčila jsem rameny a nechápavě jsem pozorovala, jak bez ustání čmárá po orosené skleničce prstem. Na úplně kraťoučký okamžik jsem musela odolávat nutkání překlopit mu pití do klína, aby si s ním konečně přestal hrát a podíval se na mě, ale nakonec jsem se ovládla.
----------------

Petr si pomalu začínal uvědomovat, že otázka ohledně sobotních peripetií nebyla pro dnešní večer to pravé. Prostě jen vyslovil otázku, kterou v posledních dnech nepřestával klást sám sobě. I když se zuby nehty snažil tvářit naprosto uvolněně, kroužily mu myšlenky na blížící se katastrofu hlavou a nenechávaly mu moc prostoru na vychutnávání klidu před bouří.
„Já jen… kdy a kde to je?“ zamumlal a za pochodu vymýšlel cestu, jak se vyvlíknout. Jenže jak to udělat a nenechat se pak nasupenou Ninou stáhnout z kůže?
Začíná to kolem sedmý, ale myslím, že před osmou se stejně nic dít nebude a je to v kulturáku.“
„Myslíš ve Slávii?“ zeptal se a sledoval, jak Nina unaveně přikývla. Petr měl chuť nacpat si pěst do pusy a skousnout. Naprosto jasně si uvědomoval, že mu zbývá jediná možnost. Ať už chtěl nebo ne, byl čas jít s pravdou ven.
-----------------

„Musím ti něco říct.“ Pronesl Husťák klasickou klišé hlášku z amerických dojáků a mimoděk se dotkl hřbetu mojí ruky.
„Ano, vezmu!“ vyhrkla jsem dřív, než vůbec stihl cokoli říct a se zadostiučiněním jsem se rozesmála nad jeho výrazem.
„Budu si to pamatovat, ale teď se s tebou snažím mluvit vážně.“ Oznámil mi s nejistým výrazem.
„Promiň, když ona v normálním životě vyzní věta: „Musím ti něco říct,“ strašně vtipně.“
„Tak jo, prostě jen poslouchej a pokus se mě nezabít, platí?“
„O co jde?“ zeptala jsem se a složila jsem si ruce v klíně, aby mě za ně nemohl v rozhodujícím okamžiku pravdy chytit.
„Víš, jak ségra chodí s tím jejím maníkem, že jo?“
„Jo, jasně, nedalo se to přeslechnout. Kretén, idiot, debil, blb, bastard… Na víc si teď asi nevzpomenu, ale myslím, že ohledně jeho maličkosti máme jasno.“
„No… on není zas až tak hroznej.“ Pousmál se Petr a ignoroval moje protočení očí.
„Na tohle jsi přišel jak? Ještě odpoledne jsi vyšiloval, když si ho ségra přivedla domů, neměl jsi pro něj lepší slovo než hajzlík, a najednou jsi změnil názor?“
„Ne, nerozumíš tomu…“
„Tak mě pouč!“ skočila jsem mu bez zaváhání do řeči. Jednou z věcí, které nesnesu je věta: „Tomu nerozumíš.“ Copak jsem blbeček? Jediná věc, které jsem momentálně nerozuměla, byla rychlost, jakou se znovu zvrtly vcelku bezchybné chvilky naprosté zamilovanosti v touhu zmizet v obláčku dýmu z dosahu všech neurotických chlapů na planetě.
„Já se ti jen snažím říct, že si uvědomuju, že jsem to asi trochu přeháněl.“
„Ale proč to říkáš mně? Tohle bys měl vykládat tomu… jak se vůbec jmenuje? Příčí se mi říkat mu „debil.““
„Jakub.“ Špitnul Petr a narovnal se, jako by očekával útok.
„Bezva, takže milýmu Jakubovi přednes svojí litanii o tom, jak jsi měl potřebu hrát si na drsňáka, a jak ses zázračně napravil, jakmile sis jednou nazul brusle. Jinej okamžik zvratu mě teď nenapadá…“ řekla jsem pořád ještě vcelku klidným hlasem, i když jsem cítila, jak se mi vztek dere z mozku na jazyk. Už jsem měla dost toho, jak se Petr neustále zaobíral vším, jen ne námi samotnými.
„Tak jo, kecy stranou!“ zavelel z nenadání a já byla tak trochu ráda, že to budu mít o to rychleji z krku. „Ten její Jakub je totiž…“
„Tobííík!“
„Cože?!“
„Je tu Tobiáš. Koukni ke dveřím.“
„Hej kámo!“ houkla jsem směrem k příchozímu a zběsile jsem zamávala, aby si mě všiml. Tobiáš trochu chladně kývnul na pozdrav, ale otočil se zpátky. Zaraženě jsem se podívala po Husťákovi. Tvářil se jako atentátník, kterému selhala zbraň.
----------------

„Je tu Nina s Husťákem.“ Zamumlal Tobiáš Mirce, když k ní napřáhl ruku, aby jí pomohl zdolat poslední dva schody dělící jí od tepla.
„No nazdar.“ Špitla Mirka. „Myslíš, že jí to řekl?“
„Pochybuju. Heteráci se homosexuálními zkušenostmi nechlubí tak často, jak by gey komunita uvítala. Zvlášť se s nimi nechlubí svým holkám, natož když nějaký čuňárny prováděli s kamarádama těch holek.“
„Já vám do toho nechci kecat, přece jen tomu asi nerozumim, ale tady venku je sakra zima, a pokud je tu někdo teplej, asi nefunguje, jak by měl, protože jestli nepřestanete krafat a nevlezete dovnitř, umrzne mi tu zadek!“ ozval se Čenda a přetáhnul Tobiáše přes kotník nově nabytou berlí.
„No dobře, dobře. Už se hejbem.“ Zavrčel Tobiáš. „Najděte nám stůl, jen Ninu pozdravim.“
---------------

Petr začínal spřádat plány na sebevraždu. Bylo tak hrozně těžké prokličkovat mezi palbou Nininých logických dedukcí, a když už se mu to konečně povedlo, nakráčí si sem Tobiáš a všechno zmrví. Petr si i na dálku všiml, že má Tobiáš přes bradu a skoro celou čelist slušnou modřinu. Bezděčně sevřel napuchlou fialovou ruku v pěst a automaticky jí schoval pod stolem dřív, než se Tobiáš stihl prodrat k jejich stolu.
„No ne, pan Anderson.“odtušila Nina s přemáháním vlídného úsměvu.
„Opět se setkáváme.“ Pronesl Tobiáš a na zlomek vteřiny se odhadujícím pohledem zastavil u Petrovy tváře. Okamžitě se ale zadíval znovu na Ninu a mírně se pousmál. Petrovi bylo jasné, že odhadoval, co všechno se Nina o jejich malém muchlovacím dobrodružství dozvěděla.
„Jak je? Kde ses flákal? A proč se neozýváš? A kdo je ten maník, co s váma přišel? Tyjo, ty ses poprááál?“ protáhla Nina poslední otázku a komediantsky se nadechla a vydechla, jako by za sebou měla maratón. „Ne fakt, kdo tě zbušil, že máš ksicht jako lívanečník?“
„Ále, připletl jsem se do malý bitky.“ Mávl Tobiáš rukou.
„Co ti hráblo, že ses cpal mezi boxery?“
„Chtěl jsem zapůsobit, je to trestný?“ rozhodil rukama Tobiáš a Petrovi v tu chvíli bylo absolutně jasné, na koho vlastně byla ta otázka mířená.
„No dobře, dobře. Hlavně se nečerti.“ Uklidňovala ho Nina a kývla směrem k Tobiášovým společníkům. „Co je ten maník zač?“
„Těžko říct. Zatím jsme se dostali jen do fáze: Babičko, proč máš tak velké oči.“
„Takže si nejsi jistej, ale vypadá to slibně?“
„Já nevim. Stejně to zase poseru, tak proč se snažit…“
„Teda, takhle maniodepresivního tě neznám.“
„Zvykej si. Ta tragická maska se mi dost zamlouvá.“ Zašklebil se Tobiáš. „No nic, nechám vás baštit nudle v tradičním podání Lady a Trampa, ale kdyby se vám romantika ve dvou nějak strašně příčila, klidně se přidejte k nám.“
---------------

„No nekecej, ten týpek je jako Matka Tereza.“ Zhodnotila situaci Mirka, když se vedle ní Tobiáš usadil. „Neříkej, že byl vážně zticha.“
„Očividně byl.“
„Tak jo, jestli se takhle klaďácky chová pořád, možná i chápu, že jsi z něj tak odvařenej.“
„Díky za pochopení, ale momentálně to neřeší můj problém.“
„Což je mi moc líto.“ Poplácala ho Mirka soucitně po zádech.
„To je tvůj amant?“ Zeptal se Čenda.
„Kdyby byl, myslíš, že by držel za pracku nějakou holku a blbě by se na ní culil?“ zavrčel Tobiáš a otevřel jídelní lístek.
„Tak ne no, kdybyste mi řekli, kdo to je, abych si nepřipadal jako idiot, nemusel bych blbě hádat.“
„Je to Tobiášova kámoška se svým přítelem, na kterýho ale Tobík něco zkoušel.“ Vysvětlila Mirka.
„Komický. Vyšlo to?“
„Vidíš mojí bradu?“ odpověděl mu Tobiáš otázkou.
„Takže nevyšlo. No, budou další. Jednou ti třeba někdo jednu nenatáhne.“
„Povzbudivý.“ Zhodnotil Tobiáš Čendův proslov a byl vcelku rád, že ho servírka vysvobodila z dalších ošemetných debat.
Když si objednali, už se k předchozímu rozhovoru nevrátili. Tobiášovi nevadilo, že se Mirka s Čendou znovu začali zaobírat společně prožitou bitvou. Měl čas sledovat Ninu a Husťáka. Uvědomoval si, že je přehnané šmíráctví trestné, ale utěšoval se tím, že by v base teoreticky neměl nouzi o přítulné přátele stejného pohlaví. Ta myšlenka stála za pozastavení. Zatímco Tobiáš provrtával Husťákův obličej pohledem, pral se s neskutečnou touhou vylepšit si vzduchovku, někde si na toho ranaře počíhat a zakopat ho na nějakém odlehlém palouku dva metry pod zem. Jenže by se tahle věc nejspíš Nině vysvětlovala dost ošemetně. Ostatně stejně jako prožité muchlování. Na druhou stranu, proč by vlastně měl něco vysvětlovat? Husťák nic neřekl, a podle všeho se k tomu ani nechystá, takže má Tobiáš zase své jisté a může se s klidem dál chovat, jako by nic. Jenže co když to nezvládne? Co kdyby náhodou řekl co a jak? Co kdyby si něco málo poupravil, aby z toho vlastně vyšel jako charakterní zdrcená bukvice s mírně přehnanými reakcemi? Fakta byla vlastně neuvěřitelně pružná surovina. Dala se pootočit. Nastavit do správného úhlu tak, aby konečná rána dopadla jinam. Co třeba na Husťáka? Malý a nesmírně hladový červík se usadil v Tobiášově mozku a s bryndáčkem kolem krku se pustil do hlodání.
---------------

„Teda, člověk ho chvíli nehlídá, a on se nechá zmasit a najde si potencionálního chlapa.“ Zavrtěla jsem hlavou a zamnula jsem si ruce nad kouřícím talířem, který přede mě servírka postavila.
„Jo, kluk se spoustou překvapení.“ Zamumlal Petr a natáhl se pro příbor.
„O čem jsme se bavili, než přišel?“
„To nebylo důležitý.“
„Tak fajn. Důležitý rozhovory vyžadujou aspoň minimální mozkovou aktivitu, jenže já jsem tak urvaná, že ode mě můžeš čekat maximálně tak permanentní slintání a mrknutí při souhlasu.“ Petr se jen pousmál a začal se nimrat v kopičce rýže.
Podle všeho jsme neměli potřebu udržovat nějakou konverzaci. Obvykle mi dělalo problém spíš mlčet, ale dneska večer jsem neměla náladu na dohadování. Nejspíš jsem si to trochu vsugerovala, ale měla jsem pocit, že kdykoli se s Petrem pustím do rozhovoru, skončí to pekelným sebeovládáním a snahou neseřvat ho za všechno, co vypustí z pusy.
„Díky.“ Usmála jsem se na servírku a posunula jsem prázdný talíř blíž k okraji stolu. Spolu s teplou večeří se mi do těla znovu vkradla neuvěřitelná únava. Tupě jsem zírala na malou vázičku s nějakou umělou kytkou a snažila jsem se nesemknout víčka. Byla to pekelná dřina.
„V autě mám malej polštářek.“ Řekl Petr a zasmál se, když jsem se rychle narovnala a hyperaktivně jsem párkrát nadskočila na důkaz absolutní použitelnosti mojí osoby.
„Ještě řekni, že tam máš i deku pro všechny případy, a začnu se nenápadně posunovat ke dveřím.“
„I ty čuně, na co hned nemyslíš?“ zaškaredil se na mě, „Ten polštářek si dává babička pod zadek, když si půjčuje auto.“
„Mně se nezdála tak malá. Snažíš se ty polštářový sprosťárny nějak zakecat, že jo?!“
Ani náhodou! Nemůžu za to, že mi babička krade auto a navíc je miniaturní.“
„Kolik měří?!“ vypálila jsem otázku s podezřívavým výrazem.
„Nó… znáš Gremlins?“
„Ten filmík?“ zvedla jsem překvapeně obočí a vyprskla jsem smíchy, když mi došlo, co bude následovat.
„Tak si představ toho strašně roztomilýho malýho gremlina, přidej mu deset centimetrů a štrikovací dýchánky a posaď ho za volant.“
„Bože,“ vydechla jsem, „je tvoje babička taky tak nebezpečná?“
„Jen když si vezme zuby.“
Nechtěla jsem na to myslet, ale Husťákova babička, zlověstně klapající protézou, mi kroužila v hlavě a nutila mě k mírně hysterickému smíchu. Ta představa byla pitomá a vůči té staré dámě taky dost nefér, ale zkuste se zbavit obrázku štrikujícího gremlina.
Když se mi konečně povedlo nasadit vážnou tvář a dostatečně uklidnit bránici, byla jsem „usmátá“ k smrti.Vyplivaně jsem se opřela a na chvilku jsem zavřela oči. Z rádia nad barem začal hrát podezřele známý song.
„Hustě!“ ozval se Husťák a strčil mi do ruky, abych se probrala. „Tenhle song je …“
„Martini od Incubus.“ Dořekla jsem za něj.
„Vyšel na …“
„Cdéčku Monuments and melodies a je naprosto dokonalej, takže zmlkni a poslouchej.“ Zazubila jsem se na něj a začala jsem křepčit v nedefinovatelných kreacích.
„Don't be a fly in my martini baby. Come on down.“ Zabroukali jsme s Petrem současně, když song konečně vyvrcholil. Jenom se zaraženě pousmál.
„Co je?“ Zeptala jsem se ho, když dál nezpíval.
„Ale… jen mě udivuje, že když se nějakýmu páru líbí stejná písnička, taková ta, při který si pak vybaví jeden druhýho, bývá ten song o lásce. Jen my máme písničku s chlastem.“ Zavrtěl tragicky hlavou, ale nakonec se přidal, když jsem se rozesmála.
„Takže se teď plácáme v takovým tom rádoby romantickým okamžiku, kdy jsme našli „náš song“?
„Jo… Martini.“ Kývnul odhodlaně a obřadně zvednul skleničku s colou.
„Na Martini?“ zvedla jsem obočí.
„Na Martini!“
Spolu s cinknutím se ozval i Petrův mobil. Na okamžik zašvidral na displej a zaváhal.
„Co je?“
„Gremlini útočí.“ Povzdechl si a zmáčkl zelené sluchátko.
Po dvou minutách přitakávání se Petr začal tvářit mírně nervózně, a když po další minutě hovor pořád nekončil, zařval: „Promiň babi, mám tu špatnej signál! Co? Jo! Za deset minut!“ a zavěsil.
„Měj se.“ Zamávala jsem na něj přes stůl, když mobil zase schoval.
„Ujela jí městská.“ Protočil oči. „Teď večer jí jede každou půlhodinu, ale ne, nemůže počkat. Někdo by jí třeba přepadnul, nebo něco hůř.“ Zparodoval si hlasem, který se ještě před chvilkou linul z mobilu.
„V sedmdesáti je život dámy stejně nebezpečnej jako v sedmnácti.“
„Ale fuj… nad tim nechci přemejšlet.“
„No dobře, tak by třeba mohla nastydnout. Lepší?“
„Ne o moc, ale trochu jo.“ Uznal. „Odvezu jí domů, a pak se vrátim.“
„Platí.“ Mrkla jsem na něj a sledovala jsem, jak vstává a souká se do kabátu. V rychlosti mě ještě letmo políbil, naposledy se otočil, když procházel kolem baru, a byl pryč.
------------------

„Můžu k vám? Zdrhla mi gardedáma.“ Zeptala se Nina, čímž přerušila Mirčin a Eiblův rozhovor. Tobiáš se nezapojoval. Měl plnou hlavu vnitřního sporu mezi bezúhonností nejlepšího přítele a hajzlovstvím citového loudila.
„Jasně, vítej v panoptiku hrůzy.“ Zamával na ní Čenda berlí a odsunul prázdnou židli od stolu.
„Díky.“ Zamumlala a dřív než si sedla, natáhla k Čendovi ruku. „Jsem Nina.“
„Čenda. Jo, je to jméno pro měkkejše, ale nesměj se mu.“
„Budu se snažit.“ Usmála se „Tak, co se probírá?“
„Násilný činy.“ Odpověděla Mirka.
„Plánujete vraždu těch maníků, co zmasili Tobíka?“
„To ani ne.“ Ozval se Tobiáš. „Dejme tomu, že si tady každej vedeme svojí vlastní válku.“
„To nechápu.“
„Tihle dva mají vlastní zlo, takže jsem v tom sám.“
„A víš, kdo to byl?“
„Jo, vim, ale kdybych se mu to snažil vrátit, spoustu lidí by to naštvalo, a to nechci.“ Zamumlal Tobiáš a odkašlal si, když ho Mirka pod stolem kopla.
„Tak kdo to byl? Jsem napnutá jak kšandy a ty děláš, že nejsi drbna. No ták, vyklop to!“
„Myslím, že zrovna tebe by to naštvalo.“
„Proč by mě to mělo naštvat? Jsem pohodář, klid, to je moje.“ Zazubila se na něj Nina, ale ten úsměv byl trochu moc křečovitý.
„Tak už mi řekneš, kdo to byl, abych mohla začít plánovat krutou a nelítostnou pomstu?“
„Slib, že si to necháš vysvětlit a nebudeš mi dávat vinu.“ Tobiášovi bylo jasné, že jestli teď řekne svojí verzi pravdy, rozpadne se Ninin vztah na prach rychleji než upír při focení s bleskem. Cítil na tváři Mirčin nesouhlasný pohled, ale ignoroval ho.
„Začínáš mě trochu děsit, ale slibuju.“ Přikývla Nina. „A teď vyklop to jméno.“
„Fajn. Byl to Husťák.“