Já anděl 7

„Jednou z mála výhod, které ti Nejvyšší ponechal, je schopnost získávat energii z vesmíru. Nepochybuju, že přijdeš na to, jak to udělat. Nemusíš jíst, nemusíš spát a nemusí ti být taková zima, jako je ti teď. Za kopcem vlevo začínají nejbližší zahrady. V jedné z nich je strašák do zelí. Jsou na něm kalhoty a halena.“
Nadechovala jsem se, že něco řeknu, ale došlo mi, že nic nevyslovím a tak jsem to vzdala.
„Ber nebo nech být. Nevypadá to tak zle. Pro začátek aspoň něco, nemyslíš?“
Přikývla jsem. Těžko může být hůř. Po tváři mi stekla zase slza.
„Jerome žije v opuštěné továrně na konci města. Najdi ho. Když na něj budeš milá, pomůže ti.“ Povzbudivě se usmál a utřel mi slzu.
„Neplakej. Zatím ještě na to nejsi sama.“
Vstal, mávnul prudce křídly a zmizel mi z dohledu.
„Posečkej.“ Zavolala jsem za ním. „Hleďme, zase mluvím.“ První pozitivní zpráva dnešního dne.
Vyčerpaně jsem se posadila na ztrouchnivělou lavičku posedu. Nutno podotknout, že povážlivě zaskřípěla. Jsem si jaksi neuvědomila, že už nemám astrální tělo, ale skutečné. A to něco málo váží. Skromným odhadem dobrých 60 kilo.
Vlastně až teprve teď mě napadlo se pořádně prohlédnout. Prozatím ale nebylo moc co pozorovat. Spíše to byl pohled lehce neutěšený.
Chodidla rozdrásaná do krve a špinavá od bahna. Né velká a ani né malá. Člověk by asi řekl, že mám tak velikost 5. Popelčí čtyřicítka. Skleněný střevíček by na ni asi vyfukovali dlouho.
Stehna a lýtka byla dle mého soudu tak akorát. Pokud jsem to mohla aspoň trochu porovnat. Byla jsem člověkem fakt jenom chvilku. Ve srovnání s některými svými svěřenkyněmi jsem ale asi nebyla úplně nejhorší. V pase spíše hubenější, ačkoli malé špíčky na bocích se rozhodně nedaly přehlédnout.
Hm a ta ňadra. Né vélká a určitě né malá. Kdejakej chlípnej chlap by nejspíš řekl, že jsou do ruky. Hebká a relativně pevná.
*Nu což, aspoň je mě za co vzít a do čeho kopnout.* Pomyslela jsem si vesele. Docela dobrej základ.
Jen tak vědět, jak vypadám v obličeji. Ale to si ještě chvíli počkám, než se uvidím. Zrcadla se v Nebi nikdy nevedla a v těch na Zemi ani astrální těla nejsou vidět. Takže vlastně vůbec netušim, jak vypadám.
Osahala jsem si hlavu. Vlasy mám zhruba po ramena. Né příliš dlouhé. Barva? Netušim. Na to už je vážně krapet tma. No nevadí, na to bude čas později.
Teď je ale nejlepší doba, abych přišla na to, jak dodat mému tělu energii. Kdysi dávno jsem měla na starosti čínského mnicha. Neustále se modlil a meditoval. Pokud si vzpomenu na jeho auru, byla neobyčejně silná. Jedl střídmě, spal málo a veškerá energie jeho bytí byla v pomoci bližním. Byl pravděpodobně nejhodnějším člověkem, kterého jsem kdy ochraňovala. U něho mi ale kupodivu nevadilo, že zemřel. Jeho víra v reinkarnaci byla úžasně skálopevná, takže ani nelpěl na životě. Proč ho tedy v něm držet?
Sedla jsem si do tureckého sedu přesně tak, jak jsem to viděla u něho. Spojila palec a prostředníček obou rukou a položila si je na kolena. Seděla jsem rovně jako kdybych spolkla pravítko, bradu zdviženou. Zavřela jsem oči.
Uvědomovala jsem si, že musím být trpělivá. Že to pochopitelně nepůjde okamžitě, když jsem to nedělala nikdy před tím. Ale moc času k trénování jednoduše nemám. Pokud se to nezdaří teď, tak mám zrhuba 1 den. Potom zemřu na vyčerpání. A můžu hádat jenom jednou, kam asi moje duše půjde. Vyhlídka nic moc.
Otřásla jsem se. Když budu přemýšlet takhle, tak se nejspíš jen tak neuvolním.
Hluboký nádech.
„OOOOOOOooooooooooommmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm.“
Rozvibroval mě zvuk naprosto celičkou. Sledovala jsem svůj dech. Zvedla se mi hruď i bříško. Při dlouhém ooooooooooooo pomalu kleslo bříško, při zvuku mmmmmmm celý hrudník. Neuvěřitelně rezonující pocit.
Postačilo to dvakrát a byla jsem klidná. Při každém nádechu jsem vnímala, jak se mi plní plíce chladným vzduchem příjemně vonícím po jehličí a smůle.
Pokud se mi nepodaří dostat energii z vesmíru takhle, tak i bez toho to bylo úžasně příjemné a rozhodla jsem se to dělat každý den už jenom pro to, jak prima mi potom bylo po těle.
Popravdě – vlastně jsem netušila, co mám čekat. Zda zářivé světlo, které mě zahalí, náhlý příval tepla nebo totální výbuch emocí, jaký připisují lidé orgasmu.
Každopádně to, co přišlo, jsem vskutku nečekala. Totiž přišlo vpodstatě všechno najednou. Začalo to vibracemi v rukou, které postupovaly dál přes ramena a krk do hlavy a zase zpátky přes záda do celého těla. Bylo to jako mravenčení. S každým záchvěvem se mi do těla nalévala energie. Jako kdyby po malých doušcích, ale těch doušků bylo bezpočet. Když jsem otevřela oči, došlo mi, že se vznáším nepatrně nad posedem. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost.
Zaplavila mě radost, že to funguje. Že nezemřu. Teď už jsem to věděla docela jistě.
Ruce mě začaly hřát. Pomalu ale jistě se zbavovaly své zkřehlosti a nožky taky, ačkoli byly skrčené. S údivem jsem sledovala, že se mi rána na noze zacelila.
*Díky ti Bože.* poděkovala jsem myšlenkou s vědomím, že moje zpráva k adresátovi neomylně dojde. Vždyť přeci Bůh slyší všechny modlitby. Tak proč by pro jednou nevyslyšel dík?