Slečna Audition 770

Kapitola první

Už když jsem vstala, byla jsem si jista tím, že to je ten D. Ano, dneska a nikdy jindy. Vidím v tom i dnes po té dlouhé době jakousi cestu, směr. Už několik dní jsem si pohrávala s tou myšlenkou zavolat tam. Ale nebyla na to odvaha. Bála jsem se té změny v mém životě, co mi to vše přinese, už nebudu čistá. Budu zkažená a zlá, přesně taková, jak se o tom všude píše. Budu zneuctěná.
Ale pro mě to bylo v tu situaci východisko. Rychlé, levné a laciné. A překvapivě jednoduché, vždyť stačil pouze jeden telefonát.
Byla jsem v situaci, kdy jsem nevěděla pořádně co a jak. Jak naložit se svým životem. Nic se mi v ten čas nezdálo pozitivní, sklenička byla vždy poloprázdná, nikdy poloplná. A tohle pro mě byla jediná šance, jak rychle přijít k penězům. Jo jasně, že teď vím, bylo spoustu jiných možností, ale jak říkám, bylo to jednoduché a navíc mě na tom cosi lákalo. Lákala mě ta chuť zakázaného ovoce.
Cesta do školy mi připadala delší než obvykle. Najednou spoje na sebe nenavazovaly a já musela na zastávce stát i 5 minut, což je na Prahu v pracovní den dosti nezvyklé. Nejdelší interval je něco kolem 3 minut. Ani vlastně nevím, moc jsem to nevnímala, připadala jsem si tak trochu v tranzu a myšlenkama jsem byla stále na tom cáru nicotného papíru, co mi nedal spát.
Den ve škole proběhl stejně jako každý den, jen já byla jiná a nervoznější.

„Kubo ?“
„Hm? Noviny?“ otočil se z přední lavice k mojí a šátral do batohu nacvičeným pohybem.
„Chytej“ Metro mi přistálo na lavici v jogurtu a jogurt samozřejmně na mojí nohavici.
„Kůbooo! Fakt díky.“
„Sorry.“ otočil se zpátky dopředu a cosik si to ťukal na mobilu. Divný to byl kluk. Nikdo se s ním nikdy nebavil a vždycky tam seděl sám. Všichni ho zneužívali, jen když něco chtěli, stejně jako já, nejsem jiná. Jsem jako oni. Zlá.

Rychle jsem nalistovala tu stranu, kvůli které jsem několik nocí probděla. Stále jsem si v duchu říkala, že když tam dneska nebude, budu to brát jako znamení, že to nemám dělat. Ale on tam byl, vždyť jsem si byla jista tím, že tam bude. Byl tam totiž pokaždé. Tam mezi těmi ostatními inzeráty na inzertní stránce Metra. Krčil se mezi prácí v úklidu a prácí u mobilního operátora se zaručeným výdělkem 20ti tisíc.
Srdce se mi rozbušilo na nejvyšší možnou mez. Tak a je to tu! Rozhlédla jsem se po třídě, jestli se nikdo nekouká a inzerát vytrhla. Vložila si ho do peněženky a tu dala do kalhot. Celý zbytek den mě hřál v kapse a já byla - dalo by se říci, spokojená?Nebo spíš klidná?

Nyní jsem už o hodně let starší. Mnoho mých snů se mi splnilo a mnoho také ne a na některých snech stále pracuji. A lidé se mě často ptají, jestli bych něco změnila ocitnout se znovu v té stejné situaci? Já sama nenacházím odpověd. Ikdyž mi bliká v hlavě slovo NE! Vím, že nemá cenu se k tomu vracet. Minulost je minulostí, navždy jí zůstane. Tak proč litovat chyb, které nás posunuly o kousek dál? Ikdyž dejme tomu špatným směrem? Vždyt osud si člověk vybírá sám, život je jedno velké rozhodování. Já se v minulosti rozhodla. Rozhodla jsem se tak jako při mém poprvé. Bezmyšlenkovitě a s najivní představou o světě a chlapech. Možná proto mé poprvé nebylo někde v krásném přítmí a pomalou hudbou jako v romantických filmech, ale bylo v červené Škodě 120 v zimě a s mužem starším o dvacet let. Paradox na tom všem celém byl, že jeho žena byla mou učitelkou na základní škole. On si pro svoje potěšení ani nevšiml, že jsem ještě panna. Proč si to stále pamatuju, když bych na to měla se snažit co nejdříve zapomenout? Měla jsem ten den jmeniny. Krásná pofidérnost.

Na intr jsem se vydala pěšky. Autobusem se ke škole jelo hodinu, pěšky to bylo pouze 15 minut. Bylo to zpocených patnáct minut kopcem. Bohužel nikdy jsem nebyla trpělivá a v tu chvíli čekat na autobus bylo utrpení. Cesta mi trvala minut 10 a na vrátnici výtah opět nejezdil. Pomalu jsme postupovala patry vzhůru. Začalo mi docházet, co hodlám udělat. Zvláštní bylo na tom to, že já se stávala stále klidnější a klidnější. Najednou jsem si byla jista a totálně vyrovnaná. Zavřela jsem se v pokoji, vytáhla peněženku. Obřadně položila před sebe na stůl mobil a inzerát.
Ještě jednou jsem si přečetla inzerát, ikdyž jsem ho znala nazpamět.

Hledáme atraktivní a komunikativní dívky od 18- 35 let, zábavná práce na internetu, vysoké měsíční výdělky. Za směnu možno i získat 4000 Kč. Tel. 732598745

Číslo jsem naťukala snadno, horší bylo zmáčknout to kouzelné tlačítko, co zahájí můj hovor. „Ale no tak!“ okřikla jsem sama sebe a zmáčkla ho. Na druhé straně se ozývalo vyzvánění.

„Květa, prosím?“ ozval se z druhé strany aparátu celkem příjemný dámský hlas.
„Dobrý den, tady Lucie, volám Vám ohledně toho inzerátu, co byl v Metru, pokud to stále platí?“ sluchátkem zněl šum a tramvaj ohlašovala jakousi zastávku, které nebylo rozumět.
„Dobrý, dobrý, jasněže platí, zavolám ti tak o 30 minut později? Jedu teď domů a nebudeme to řešit takhle po telefonu venku.“
„Jasně, chápu. Budu teda čekat. Zatím naschledanou.“
„Naschle“ a osoba na druhé straně zavěsila. Pokud jsem před tím neměla v krku nic kromě mandlí, tak teď jsem tam měla snad celý horký brambor. Až teprve teď mi došlo, že jsem to opravdu udělala. Po zádech mi projela vlna mrazení.

Došla jsem si pro jídlo do kantýny a shltla ho v pokoji. Stále jsem nedočkavě prohlížela displey. Ta půl hodina se ni zdála nekonečná. Uběhla hodina a stále nic. Přišli už dokonce i spolubydlící z praxe. Nějak jsem se s něma nedokázala bavit a smát se hloupým vtipům, které tak často a ráda vyprávěla Míša. Teda jedna ze spolubydlících.

Konečně! Mobil začal zvonit. Na displey blikalo neznámé číslo a pokojem vyhrával Soundtrack z filmu Šeptej. Popadla jsem mobil, že mi málem vypadl z ruky a rychlostí blesku vyběhla ven z pokoje. Přibouchla jsem dveře, očíhla okolí a jak se zdálo, vzduch byl čistý.
„Prosím? Tady Lucie.“
„Omlouvám se za opoždění, byly velké fronty v obchodě. Tedy podívej se, nebudem chodit kolem horké kaše. Jde o erotiku, to jsi asi pochopila, že?“
„Jo, jo..“
„Tak pokud i nadále chceš, můžeme si domluvit schůzku a probraly by jsme to osobně. Mohla by si zítra třeba kolem 10?“
„No víte, to já jsem ještě ve škole, šlo by to třeba později? Nějak kolem 15?“
„Počkej, podívím se do diáře.“ chvíle ticha a šumění papíru, „no, kolem půl čtvrté by to šlo, vyhovuje ti to?“
„Jo, jasně. Ještě bych potřebovala adresu?“
„Piš si, Železniční 59, Praha- Žižkov, víš, kde to je?“
„Nevím, ale já se podívám na mapy. Tak děkuju moc.“
„Není za co, těším se teda zítra a kdybys ses ztratila, volej.“
„Dobře, snad nebude potřeba. Tak přeji příjemný večer a děkuji.“
„Není za co, naschle.“
„Naschledanou.“