Smrt (8.)

Zalezla jsem do postele a podala Anně svůj vyšívaný kapesník. Vlastnila ho matka, ale bylo mi to najednou jedno. Chtěla jsem ji utěšit.
Lehla jsem si, ona se vysmrkala a přitulila se bokem ke mě. Zachumlala jsem ji do peřiny a ucítila skoro bolestný stisk jejích paží okolo mého pasu. Hlavu si mi položila na rameno a útrpně mi slzami máčela spodní prádlo.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že ten večer skončí tak strašně. Chladně a nenávistně jsem se podívala do zdi a po chvilce vyplýtvání vzteku na barvu pokoje jsem se něžně obrátila na Annu a hladila ji po vlasech.
"Stejně nestál za to. Neplač. Pššš." pokoušela jsem se marně. Uplakaná služka se na mě podívala, mírně se odtáhla a zavzlykala:
"Od-odpusťte mi, ma-madam. Už se to ne-ne-nestane."
S povzdechem jsem si ji přitáhla k sobě a obejmula ji.
"Nemáš se za co omlouvat, Anno. A pro tebe už jsem navždycky Eleonora."
"Ma-madam?"
"Jsi má přítelkyně. Nezáleží z jakého stavu pocházíš. Prostě jsi. Je mi líto jak to skončilo. Ale to se stává. Už spi."
Nebyla tak přímo má přítelkyně, ale udělala bych cokoli, abych ji uklidnila. A pomohlo to. Vděčně se ke mě přitiskla skoro mě udusila a za chvíli už spala.
Zavřela jsem oči. Já neusnula. Mě se hlavou honil celý ten večer.


Dívala jsem se po lidech a cítila se velmi dobře. Ani ne tak moc tělesně, protože šaty nebyly zrovna nejpohodlnější, ale uvnitř sama sebe jsem byla neuvěřitelně klidná a radostná.
Anna se mě co chvíli vyptávala na věci, které by mohla potřebovat. Měla štěstí, že součástí plesu nebylo hodování jen lehké občerstvení. Neuměla jsem si představit neznalou služku u stolu.
Asi uprostřed sálu jsem zahlédla červený záblesk šatů a tak jsem se tím směrem obrátila. Georgiana jiskřila po boku černě oděného muže a já si uvědomovala kdo to je i na dál. Stála po JEHO boku a mě to vadilo. Uvědomovala jsem si, že tím se něco bortí.
Bortí se zeď, kterou jsem tak pracně roky stavěla a padá v prach. Pokud mi tak vadila přítomnost jisté dámy v jeho přítomnosti, miluji ho?
Zarputile jsem pohodila hlavou a snažila se myslet na příjemnější věci než byl ten divný pocit bezejména.

O chvíli později se už Henryho silueta blížila ke mě až jsem dokázala rozpoznat sebemenší detail jeho tváře a sebemenší záhyb jeho oblečení.
Beze slov se na mě usmál a nabídl mi ruku. Jemně jsem se ho chytla a nechala se odvést pryč. Koutkem oka jsem zahlédla, že i Annu odvedl neznámý důstojník. Henry mě vedl ještě chvíli než jsme se dostali přímo do prostřed sálu. Lord Bram starší cosi říkal, nejspíš nějaký projev, ale já nebyla schopná vnímat ani slovo. Stála jsem tam asi metr od Henryho a kolem nás se rozestavěli další tanečníci.
Začala hrát jemná, líbezná hudba a já si ani neuvědomovala co vlastně tančíme za tanec. Mé tělo se samovolně pohybovalo jakoby znalo každý krok a naposledy netančilo před šesti lety.
Hudba hrála a já Henrymu hleděla do šedých skoro průzračných očí. Fascinoval mě jejich výraz. Ten nepopsatelný akcent jejich barvy.
"Jste půvabná, baronko." zamumlal když jsme se k sobě na pár sekund přiblížili a on se svou tváří otřel o mé ucho.
Cítila jsem lehkou horkost, ne zas tak strašnou jako předtím a jistěji jsem odpověděla:
"Děkuji. Dobře tančíte, lorde."
Jakmile jsem mu složila tu poklonu začal se hlasitě smát. Pár tanečníků se po nás ohlédlo, někteří s chápavým výrazem jiní s trochu hrubějším.
"Co je Vám k smíchu, pane?"
"Myslím, že ten poznatek, na který jsem došel se pro dámu Vašeho postavení nehodí, milady." uculil se na mě uličnicky a já ho musela pobaveně provrtávat pohledem. Skutečnost, že mi to nechce říct mě neuvěřitelně provokovala.
Tančilo se dál a my dva jsme už nemluvily jen se na sebe dívaly. Při letmých dotecích rukou, tváří mnou projíždělo chvění a mrazení. Odpoutat se pak od něj bylo neuvěřitelně těžké. Mé tělo proti tomu protestovalo, má duše protestovala a především má mysl protestovala.
Už jsem to dál nemohla vydržet a tak jsem se snažila aspoň dívat mimo. Koukala jsem na ostatní páry. Asi dva jsem mohla označit jako okouzlující tanečníky. Jinak jsem v tom neviděla zas takovou krásu jak se o ní píše. Rozhodně to byl hezký způsob zkracování volného času jen se to muselo umět. Jeden z vojenských důstojníků, který byl na oslavu pozván se střídavě díval na své nohy a střídavě na živůtek jeho tanečnice, které z toho byla dosti rozhořčená a mrzutý pohled upírala kamsi do zdi. Hledela jsem Annu a našla ji až na samém konci řady. Neustále se chichotala a uculovala což se považovalo za velmi nevhodné. Zamračila jsem se jejím směrem a nevrle povzdechla. Když jsme se zase ocitli s Henrym těsně vedle sebe a měli si sevřit ruce asi v úrovni hlavy, málem mě rozdrtil v stisku. Překvapeně a šokovaně jsem se na něj otočila a vykulila oči. Zamračeně a lehce uraženě se mě propaloval pohledem.
"To bolí." postěžovala jsem si. Pokrčil rameny a odvětil:
"Pokud to pomůže, aby jste mě vnímala."
Zkoumavě jsem si ho prohlížela a najednou mi bylo jasné proč to udělal. Musela jsem se smát. Ještě uraženěji avšak i zvědavě se zeptal:
"Prosím?"
"Promiňte mi. Nechtěla jsem Vás nějak urazit či zesměšnit, pane. Jen jsem hledala svou společnici, která také tančí první tanec. Je to ta nevhodně se smějící hnědovláska v žlutých šatech na konci řady s mladým důstojníkem."
Pohlédl tím směrem a pak stisk mírně jen mírně povolil. Najednou to však nebyl ten bolestný tlak, ale jen pevnost sevření. Takové sevření jenž vás drží a nechce pustit ani když padáte nebo se topíte. Láskyplné sevření. Zkusmě jsem se na něj mile usmála.