Kapitán Husťák (26.)

Zírala jsem na Tobiáše v němém překvapení, i když mi už v tu chvíli docházelo, že s tím stavem nemá ohromení novou informací nic společného. Prostě jsem jen čekala, než se mi všechna krev z těla nalije do mozku a se zákeřným chechtotem škodolibé krysy hodí sirku do šuplíku, kde si schovávám vztek. Netrvalo to dlouho.
„Blbost! Tomu prostě nevěřím. Proč by to Petr asi tak dělal?“
„A proč by to nedělal?“ vrátil mi Tobiáš otázku s nakrčeným čelem.
„Protože takovej není. Takhle se nechová. Napřed by si to sakra rozmyslel a je mi jasný, že by to prostě neudělal. Navíc nemá důvod tě mlátit! Nebo sis snad nějakej dokonalej vymyslel?!“ Samotnou mě udivilo, jak moje myšlenky hájí někoho, koho znám pár měsíců, místo aby se zaobíraly pomláceným kamarádem z dětství.
„Vymyslel?“ zamrkal Tobiáš a natočil hlavu, abych viděla modřinu, která hrála všemi barvami. Se vztekle založenýma rukama jsem odolala touze přišít mu jednu i z druhé strany. „Řekla jsi, že si to necháš vysvětlit.“ Připomněl mi, ale to už do něj Mirka strčila loktem a s dost nesouhlasným výrazem mu začala něco šeptat.
„… chovat jako bastard… v plánu… zabije tě… nemůžeš říct… za všech okolností… pravdu… Tak se sakra prober a sklapni!“ Útržky jejich rozhovoru si ke mně našly cestu i přes zběsilé hučení, které se mi prohánělo hlavou. Vždycky mi přišla trochu scestná metafora „vidět rudě“, ale teď mi to připadalo jako ta nejvýstižnější činnost, jakou mohla nakrknutá osoba provozovat.
„Můžeme přejít ke slibovaný fázi vysvětlování?!“ zavrčela jsem.
„Fajn.“ Otočil se ten bídák ke mně a ignoroval poslední poznámku o hajzlovství, kterou na něj Mirka zasyčela. „Tobě asi přes veškerou zamilovanost nedošlo, jak se Husťák dívá na tvoje kamarády, co?!“
„Chceš říct, že jsi dostal přes držku, protože jsi můj kamarád?!“ zeptala jsem se s ironickým úšklebkem.
„Ne, dostal jsem přes držku, protože jsem to, co jsem.“
„Nemá to snad bejt narážka na orientaci, že ne?“
„Co myslíš?“ Zeptal se ublíženě a bez mrknutí mi zíral do tváře. Až teď mi došlo, o co se vlastně snaží. Nebylo možné, aby se Husťák kvůli takové prkotině přestal ovládat. Možná byl trochu předpojatý, ale ne nijak extrémně. Určitě ne tak, aby se snažil někoho změnit manuálně.
„Tak hele, koukej přestat s touhle debilní hádankovou hrou a řekni mi, co se stalo!“ řekla jsem a zvednutou rukou jsem umlčela Mirku, která se chtěla ozvat.
„Pamatuješ, jak jsme se sešli v Jerichu?“ Zeptal se Tobiáš, a když jsem přikývla, zavřel oči a dramaticky si stiskl kořen nosu, jakoby se snažil zabránit kýchnutí. „tak ty jsi pak odešla s nějakým tím maníkem dozadu a Husťák…“
„Odpusť si tyhle teatrální odmlky!“
„Prostě jsem řekl, že je ten maník docela frajer a Husťák se do mě začal navážet. Chvilku jsme se dohadovali, a on se najednou zvednul, zařval, že se s žádnou blbou bukvicí nebude mazat a jednu mi natáhnul. Konec pohádky.“
„Byla jsi u toho?“ Zeptala jsem se Mirky a tiše jsem zadoufala, že mi nabídne trochu snesitelnější alternativu téhle boxerské zkazky, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Přišla jsem, až když ležel Tobiáš na zemi, pak jsme hned vypadli.“
„Takže ty po mně chceš, abych uvěřila tomu, že se Husťák na jeden okamžik proměnil v maniaka, aby zredukoval počet bukvic ve městě?“ ujistila jsem se s pohledem znovu upřeným na Tobiáše.
„Jo, přesně to chci.“ Přikývl, „copak tobě nepřišlo divný, že má pěst celou fialovou?“
„Jak o tomhle víš? Vždyť jsi ho od toho večera nepotkal.“ Zamumlala jsem a snažila jsem se zahnat to absolutní rozuzlení, které se mi třepotalo nad hlavou jako hejno netopýrů.
„Začala mu natékat ještě dřív, než jsme odešli. Podle toho jak vypadá moje brada myslím, že má klouby v dost nehezkých odstínech. On ti neřekl, jak k tomu přišel?“
„Právě že jo, ale jeho verze byla… nenásilná. Nezdálo se mi, že by se mohl přizabít tak moc.“
„Takže mi věříš?“
„Ty fakt nekecáš, co?“ zašeptala jsem a ruce mi ze zatvrzelé polohy neškodně sklouzly do klína.
„Pokusit se kecat tobě? To bych po zbytek života spal s rozsvíceným světlem.“
Bylo mi, jako by mi někdo skákal po hlavě a úspěšně se mě snažil zadupat pod zem. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli mě víc štve, že mi Husťák rasí kamarády, nebo mi lže. Když jsem se nad tím zamyslela, byly chvíle, kdy jsem Tobiášovi sama chtěla třísknout hlavou o zeď, takže bod jedna asi nebyl tím, co mě tak pálilo. Mnohem horší bylo, že mi Petr lhal. Zachoval se stejně jako všichni ti bastardi před ním. Až do teď jsem neměla potřebu porovnávat bývalé vztahy s tím současným, ale teď se ukázalo, že znova balancuju na okraji stejné žumpy. Někde za očima se mi usadilo přesvědčení, že stejně jako dřív, skočím i tentokrát do těch sraček po hlavě.
-----------------

Tobiáš sledoval, jak se Nina prokousává vyloženými kartami a byl sám se sebou tak sprostě spokojený, až mu to samotnému přišlo zvrácené. Ale co? Husťák si o to řekl. Až se mu všechno rozpadne, bude za Tobiášovu přízeň ještě rád.
Zatímco se jeho temnější stránka oddávala vítěznému tanečku, jeho obvyklé já se krčilo někde v pozadí a snažilo se zbavit pout, která mu tenhle nový a bezohledný Tobiáš nasadil.
Podle Ninina výrazu všechno zapadlo, kam mělo. Teď už jen stačí, aby se Husťák choval podle scénáře, který si Tobiáš vysnil, a Nina už se o zbytek postará. Problém by byl, kdyby Husťák vyklopil pravdu. Tobiáš spoléhal na to, že se Petr za žádnou cenu nebude chtít Nině svěřovat se vším, co se v Jerichu stalo. Ale co když se v něm mýlil? Ne, na to nechtěl myslet. Všechno zatím vycházelo podle jeho „instantního plánu pro chvilky pohody,“ takže nebylo nijak závratně nutné zabývat se alternativním vesmírem, ve kterém bude Tobiáš zase tím, kdo v boji o Husťáka prohrál.
I když mu hlavou poletoval pocit absolutního vítězství, pořád mu v uších brouzdal malý našeptávač a sliboval, že mu jeho vlastní svědomí podřízne krk, jakmile ho pustí z řetězu.
--------------------

Petr pojal odvezení babičky jako bleskovou akci. I když mu nadávala, že „jede jako čuně,“ chtěl být co nejrychleji zpátky. S trochou pobavení si uvědomil, že Nině, jakožto příslušnici něžného pohlaví, v Tobiášově přítomnosti nic nehrozí, ale vzápětí tu myšlenku zahnal a přidal plyn. Podle Husťáka byl Tobiáš podrazák, což dokazovalo už to, že se na něj bez jakýchkoli výčitek svědomí vrhnul. Petr nevěděl, jak to mezi homosexuály chodí, ale byl si skoro jistý, že partneři kamarádek jsou tabu.
Zpátky do číny dorazil po necelé půlhodině smrtonosné jízdy.
„Jak je?“ optal se, když přišel ke stolu a políbil Ninu do vlasů. „Vypadáš smutně, stejskalo se ti?“ Zašeptal jí do ucha.
„Jsem jen pekelně ospalá.“ Pousmála se a odsunula židli od stolu, aby mohla vstát. Všechny pohledy se na ní upnuly s jakousi prazvláštní němou otázkou, kterou Petr nechápal.
„Tak se mějte.“ Houkla a na okamžik se nechala Tobiášem stisknout v objetí. Petrovi se zdálo, že jí něco pošeptal, ale slovům nerozuměl.
„Tak jdeme?“ zeptal se, a podržel jí kabát, aby se do něj mohla nasoukat. Na baru zaplatil útratu a s Ninou v patách vyšel na potemnělé náměstí.
-----------------

Nemluvili jsme. Byla jsem trochu moc … zklamaná? Naštvaná? Znechucená? Sama jsem nevěděla. Byl to ten prapodivný stav, který vyznavači emo stylu řeší nakreslením slziček na tvář. Jenže mně i přes veškeré trpké pocity pořád zbývala hrdost. Sebelítost a nános tužky na oči je kombinace pro sraby.
Pořád ještě někde v koutku blikala naděje, že si Tobiáš všechno vymyslel, i když jsem nedokázala přijít na důvod, proč by to dělal. S každou další minutou mlčení jsem si uvědomovala, že se dřív nebo později Petra zeptám na pravdu. Strašně se mi do toho nechtělo. Se sevřenými čelistmi jsem se zoufale bránila obviňujícímu proslovu, i když jsem dobře věděla, že je nevyhnutelný.
Vhodná příležitost se mi nabídla hned po pár krocích. Bylo to, jako by vás v době, kdy nejvíc potřebujete něčí náklonnost, oslovila děvka, a vy jí neodmítli s myšlenkou, že je chabá záplata přece jen lepší než zející díra. Aniž bych nad tím nějak víc přemýšlela, automaticky jsem ledovými prsty vklouzla Petrovi do dlaně. Když jsem mu ruku mírně stiskla, syknul a s omluvným úsměvem se rychle vymanil z mého sevření. „Nechceš jít radši z druhý strany?“ Zeptal se a bez čekání na odpověď mě obešel a natáhnul ke mně levačku.
„Jak…“ musela jsem si odkašlat, abych dokázala znít jako vždycky. „Jak že se ti to stalo? Vím, žes mi to říkal, ale asi jsem moc nevnímala.“ Zamumlala jsem s pohledem upřeným na jeho pěst. Pokus vyloudit a udržet si úsměv se rovnal snaze přežít ve výběhu týdny hladovějícího mravenečníka jen s krabičkou sirek a převlekem Ferdy mravence.
„Prásknul jsem sebou v tom parku, zatímco sis hrála na žaludovýho ostřelovače.“
„Musim trénovat pro případ, že by CIA potřebovala doplnit řady o výkonnýho zabijáka.“
„Pak bys měla vědět, že jsem se rozmáznul bez tvého ctěného přičinění.“
„A to ses fakt praštil takhle hrozně?“ zeptala jsem se s naprosto zřetelnou nadějí v hlase a natáhla jsem se, abych se znovu podívala na tu nechutnou modřinu.
„Jo, jak jsem se snažil rychle napěchovat za ten strom, zakopnul jsem o jeden kořen a prásknul jsem sebou o druhej.“
„Aha“ bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Lhal. Ani nezaváhal. Ani se nepodíval jinam. Lhal. Byla jsem si jistá. Všechno zapadlo. Proto ten večer Tobiáš vypadnul bez rozloučení. Proto se nám vyhýbal. I kdybych byla pořád ještě na pochybách, zbývala Mirka. Neměla důvod ušít na Husťáka boudu. Byla jsem přesvědčená o tom, že Tobiáš mluvil pravdu.
-----------------

Petr si nemyslel, že ho Nina neposlouchala, když jí o „úrazu z nešikovnosti“ říkal poprvé. Na druhou stranu pochyboval, že jí Tobiáš všechno vyklopil. Podle všeho se Nina jen ujišťovala, jestli mezi Petrovou pěstí a Tobiášovou čelistí nedošlo k bližšímu setkání, když jsou obě části jejich těl ve stejném odstínu.
Nina už se k jeho ruce nevracela. Cestou domů zírala z okýnka s čelem přitisknutým na sklo a jen občas vrhla znechucený pohled na rádio, když se ozval nějaký extra rozjásaný song. Když se jí Petr na něco zeptal, jen něco zahučela, ale vzápětí zase zaujala odtažité mlčení.
Zastavil před domem, kde bydlela, a vypnul motor. Bylo to vůbec poprvé, co si uvědomil, že rád uvidí, jak od něj odchází. Neochotně si odepnula pás a vzala za kličku dveří. Otočila se zpátky k němu, jako by mu chtěla něco říct, ale nakonec s prapodivným nuceným úsměvem otevřela a vystoupila. Petr udělal totéž.
„Co se děje?“ zeptal se jí přes střechu auta a ignoroval její protočení očí. „ To jsi naštvaná., že jsem tě tam nechal samotnou?“
„Neřeš to.“
„Fajn.“ Zavrčel stejným tónem jako ona. „Dobrou noc.“
„Jo, to bude…“
„Co tím chceš říct?“
„Radši nic, musela bych bejt sprostá. Dobrou.“ Zamumlala a zamířila k domu. Díval se za ní a nedokázal vnímat nic, než úlevu, že mizí. Začal o Tobiášově mlčenlivosti slušně pochybovat. Ještě pořád stál opřený o auto a zíral na vrata, která se za Ninou zavřela, když se klika znovu pohnula a na ulici rázným krokem vyšla tmavá silueta.
----------------

„Tak ty chceš vědět, co mě žere?!“ zeptala jsem se a musela jsem se hodně hlídat, aby decibely mého hlasu nepřekročily přiměřenou mez. Přece jen, stáli jsme pod okny našeho bytu. I přes rolety jsem viděla, že se u rodičů v ložnici svítí. O jejich diváckou podporu jsem nestála. Petr zdráhavě přikývl.
„Když se zeptáš jakýkoli holky, co očekává od svýho maníka, co myslíš, že ti odpoví?!“
„Sex trvající víc jak sedm minut?“
„Ne, ty idiote! Upřímnost!“
„Nino... já ti to můžu vysvětlit...“
„Takže víš, o co jde.“ Zkonstatovala jsem tiše. To s jakou rychlostí popohnal celou situaci k vrcholu, jsem brala jako doznání. „Tak mluv.“ Povzdechla jsem si.
„No… co chceš slyšet?“
„Co myslíš? Kasal ses, že to můžeš vysvětlit. Chci vidět, jak sis to natrénoval. Určitě jsi před zrcadlem cvičil tenhle zkroušenej výraz, co?!“
„Nechtěl jsem ti lhát.“ Zamumlal.
„Jo… nechtěl, ale lhal. Ještě řekni, že jsi ho nechtěl praštit a já ti padnu kolem krku a budu se ti strašně omlouvat za to, jak jsi vztahem semnou nucenej dělat něco, co se ti příčí!“
„Fajn, nechtěl jsem ho praštit. Můžeme teď přejít k tomu vrhání se kolem krku?!“
„To nepoznáš ironii, ty kryple ušatá?!“ zavrčela jsem na něj první slušnější nadávku, která mě napadla a popošla jsem o dva kroky blíž k němu, aby byl na dostřel, kdyby dál pokračoval tímhle lehkým konverzačním tónem, kvůli kterému túroval můj vztek do neuvěřitelných otáček. Připadalo mi, že jestli se naštvu ještě o trochu víc, začne se mi mozek v lebce prohánět, jako by ho někdo hodil do mixéru.
„Hele, já vím, že jsem udělal blbost, když jsem mu jednu natáhnul, ale upřímně, tebe neštve, jak ze sebe pořád dělá ubohou mrňavou bukvici, který nikdo nerozumí?!“
„Ty si snad děláš srandu.“
„Co jsem řekl špatně tentokrát?!“
„Ta mrňavá bukvice je můj jedinej kamarád. K němu jsem v srpnu jela z tý literárky, kde jsi mě tak neuvěřitelně dobil. S ním jsem probírala všechny hnusný kecy, co jsi mi na začátku říkal. Klidnil mě, abych ti nerozmáčkla hlavu jako přezrálej meloun, když jsi mi první den nutil svoje chlapský ideály o feministkách! “
„Takže já jsem ten špatnej? On si může dovolit absolutně všechno?!“
„Jemu dlužím přinejmenším čtyři roky přátelství. Tobě nedlužím nic! Ledaže bys toužil po tom, abych ti zalhala. Jednu hnusnou lež přece jen u mě v zástavě máš!“
„Hele,“ zvednul ruce, jako by se bál, že se na něj za ten stupidně uklidňující tón vrhnu, „já chápu, že je to tvůj kamarád, ale i přesto, že je gay, je to chlap. Jednu nakládačku snese. A jestli ho to naučí přemejšlet, než něco udělá, je dobře, že jí dostal!“
„I kdyby, jako že spíš ne, pořád to neomlouvá lhaní!“
„To jsem ti to měl vážně říct? Ahoj miláčku, zahráli jsme si s Tobiášem na boxery, běž si ho posbírat.“
„Nech si tu komedii. V první řadě jsi ho vůbec neměl mlátit. A když už se stalo, dala bych přednost tomuhle, než veselý historce s vražedným stromem. Díky tobě si teď připadám jako absolutní idiot, chápeš to?! Udělal jsi ze mě naprostýho pitomce, z Tobiáše boxovací pytel a ze sebe největšího šmejda, jakýho jsem za posledních pár let potkala!“ Rodiče, nerodiče, teď už jsem naplno ječela. Vlasy mi lítaly kolem obličeje, jako bych je měla zelektrizované zlobou.
„Nezdá se ti, že už to trochu přeháníš?“ optal se s nakrčeným čelem. „Ječíš na mě jako hysterka jednu nadávku za druhou a vůbec tě nenapadá, že k tomu mám taky co říct!“
„Nějak nemám potřebu slyšet cokoli, co řekneš! Beztak bys zase lhal. Děkuju, ale jednou mi to bohatě stačilo.“
„Fajn. A jak to teda bude dál?“
„Dál?“ Věděla jsem, kam tím míří, ale nedokázala jsem říct ani jedno slovo, které by jen vzdáleně připomínalo cosi jako rozchod. Milovala jsem ho i přes jeho prolhanou část. Nechtěla jsem to definitivně zabít takhle znenadání. „Uvidíme se zejtra ve škole.“ Zamumlala jsem nakonec a s těžkým srdcem jsem se otočila k odchodu. Zapadla jsem do vrat, bezpečně jsem je zamkla a zády jsem se o ně opřela. „Doprdele…“ zašeptala jsem a dlaní jsem si přikryla čelo. Byla jsem rozpálená, jako by mě někdo právě vytáhnul z friťáku. Chvilku jsem se jen tak povalovala po dřevěný ploše, než se mi povedlo trochu vychladnout. Vyplazila jsem se přes těch několik schodů před dveře bytu a s uměle veselou grimasou, jsem je odemkla.
-----------------------

„Ty seš hajzl, to je neuvěřitelný!“ zavrtěla Mirka hlavou a vylezla z auta. Tobiáš jí na to nic neřekl. Možná že byl, ale ještě neslyšel o někom, kdo by si dokázal vlastní štěstí vydolovat absolutním klaďáctvím. „Měj se, Čendo.“ kývla a rázně zabouchla dveře.
„Hele, nevim, jestli jsem to pochopil správně, ale zrovna čistá hra to tvý vystoupení dneska nebylo.“ Zamumlal po chvíli Čenda.
„Možná, ale on se taky moc nerozmejšlel, jestli bude rána pěstí vůči mně ohleduplná.“
„A ona? Přijde mi to sprostý hlavně vůči ní. Přemejšlel jsi vůbec nad tím? Co ti provedla ona?“
„Kde chceš vyhodit?“ zeptal se Tobiáš, aby nemusel odpovědět. Nina na celou tuhle strategickou bitvu slov doplatí nejvíc. Původně nad tím moc nedumal, ale teď musel uznat, že Nině žádnou hnusotu dopřát nechtěl. Jenže teď už nebylo cesty zpět. Nina byla trochu moc přímá osoba na to, aby vydržela tajnůstkářství a nejistotu dýl než několik hodin. Tobiáš nepochyboval o tom, že se právě vzpamatovává z nehezkého a hodně pokřiveného otevření očí.