Phyllis 20

XX. Průšvihářka


Ráno se kupodivu vzbudím sama od sebe několik minut před budíčkem (který jsem si, jen tak mimochodem, stejně zapomněla nastavit) a dokonce nemám neodolatelné nutkání pokračovat ve spánku. Naopak vylezu z postele s dost neobvyklou aktivitou. Dnes nemám ranní trénink, ve škole ale máme tělák na 7 – gymnastickou průpravu. Decentně se protáhnu, popadnu tašku do které přidám pár věcí, které dnes budu ve škole i po ní potřebovat a zamířím ven z pokoje. Stále všude tma, ale tentokrát už rušená tátovým chrápáním. Lehce pootevřu dveře do ložnice a uvidím ho s Tess poklidně spát. Tak má večerní teorie byla zřejmě správná. Tichounce zavřu, abych je nerušila a zaposloucám se do ticha na chodbě. Je to zhruba pět minut poté, co měl Nealovi zazvonit budík, ale u něj je stále tma. Což je celkem nezvyklé. Přejdu tedy k jeho dveřím a otevřu je se stejnou opatrností, jako před chvilkou ty od ložnice. A i u něj je tma. I on má zjevně půlnoc. Zaspal, napadne ně nejdřív, ale pak si všimnu několika věcí. Neal je puntíčkář a nikdy nejde spát, aniž by si připravil to, co bude druhý den potřebovat. A on tu nemá věci do školy. Má tu věci jen na hokej. A oblečení dost netypicky poházené po zemi. Což mě zarazí.
Tenhle fakt by totiž nebyl žádná výjimka u mě. Ale u něj? Snad nikdy jsem u něj v pokoji neviděla opravdový nepořádek. Většinou není až takový extremista, aby oblečení už večer skládal do skříně, pouze jej přehodí přes židli. Ale zem? Co se stalo? A kdy se až proboha vrátili? Sleduju ho, jak spí a přemýšlím, zda ho vzbudit. Dumám, jestli jít do ložnice probudit taťku s Tess a dožadovat se vysvětlení. Uvažuju, co mám dělat. A minuty, které jsem tak pěkně nahnala dřívějším vstáváním rychle ubíhají.
Nakonec se přese všechen zmatek neodhodlám nikoho z nich budit. Ani Neala, protože prostě vím, že nezaspal. Ať už k tomu má důvod jaký chce, dnes do školy nejde. Ale já ano, na tom se zřejmě nic nemění. A když už, tak bych to měla stihnout. Už dost na tom, že budu zase vymýšlet, jak omluvím včerejší tři hodiny. Tak ať si nezadělávám na další problémy.
Necítím se zrovna nejlíp, když s taškou na jednom rameni spěšně opouštím dům. Autobus zrovna dnes přijede včas, takže jej stíhám jen tak tak a celou cestu strávím hleděním z okna, aniž bych v reálu vnímala, že tam vůbec nějaké okno je. Přemýšlím kde včera mohli být? A proč Neal dnes nejde do školy? Už se párkrát stalo, že před důležitým zápasem vynechal, napomínám se. Tak nedělej z komára velblouda. Včera jeli někam, kam to zjistím, ale nic až tak vážného to nebylo, protože to by jí nechali vzkaz či by ji po návratu vzbudili. Protáhlo se to a Neal proto zůstal místo školy doma. Před zápasem se musí vyspat. Takovéhle vsvětlení zní logicky. Dokonale logicky. Tak proč o něm pochybovat?
No jo, jenže KDE to byli včera? A do kdy? A proč mi zkoušeli volat všichni tři?
„Klid, dozvíš se to,“ napomenu se už téměř nahlas a vystoupím z autobusu. U školy jsem mezi prvními. Nepatřím k těm, kteří by snad od přírody chodili včas. Jen prostě nemám na vybranou.
A je li to snad vůbec možné, dnešní den se zdá být ještě pomalejším, než včerejší. Hannah tu není, poměrně logicky je dnes doma s mámou. A na gymnastiku se rozhodne nedostavit poměrně velká část třídy, takže tu hodinu strávíme neaktivně všichni, protože učiteli se pro pár lidí nic vymýšlet nechce. Dost mě to zklame, dnes ještě míň než včera mám náladu sedět v debatním kroužku a bavit se o ničem. A dnes, na rozdíl od včerejška mám až moc energie. Takže si sama vlezu na žíněnku a cvičím, zatímco ke mně občas doléhá smích ostatních. Místy si díky tomu připadám tak trochu bokem, což je pocit, kterého se vlastní vinou nezbavím ani po příchodu do třídy. Ač chybí dost lidí a nebyl by problém s někým si sednout, zaberu téměř okamžitě své místo a nasadím na uši sluchátka diskmena, ve kterém mám CD od Ivany se svými potenciálními skladbami, zavřu oči a uzavřu se do svého světa. Pořádně nevnímám, co mi tam hraje, jen občas bezmyšlenkovitě přepnu písničku. Místy klasické skladby, místy písničky s textem. Většinou rychlé. Často pěkné. Někdy ne. Ale já stejně zrovna dnes nemám náladu na skutečné vybírání…jen…prostě se chci uzavřít od celého světa. Protože mám hlavu plnou otazníků. Protože na stadion půjdu už až příliš brzy. Protože chci vědět, co Kitovi řeknu, až ho uvidím. Chci si být jistá, že budu schopná říct to co potřebuju. A tak plánuju, zatímco do uší mi Aaliah zpívá „I swear I dont knou what to tell ya, dont knou what to tell ya“ , řeším růžné možnosti, zatímco orchestr hraje nějakou španělsky znějící hudbu. Na hodiny hudbu vypnu, ale myšlenky se nemění. Už dlouho jsem v hodinách nedělala to, co bych opravdu měla. Už dlouho žiju v obavě, že to, co teď ve škole tropím nezvládnu napravit až přijde čas. Ale už dlouho tu obavu stále odkládám. A dnes se chovám přesně tak jak v posledních týdnech často. Myšlenkami někde jinde, jen tentokrát tento stav neomezuju jen na hodiny.
Málem nadskočím, když se mi na rameně objeví něčí ruka. Trhnutím sundám sluchátka a zadívám se na Terence. „Co Neal, zas si užívá předzápasové volno?“ osloví mě a já si ve své blbé náladě jen pomyslím, že ke všemu, co se děje ani nikoho nezajímám, protože když už mě někdo osloví, jediné o co se zajímá, je moje dvojče. No jo, depka a paranoa kráčí často ruku v ruce.
Ve své nekomunikativní náladě Terencovi na odpověď jen přikývnu, co mu taky říkat. Že nevím? Že včera večer někde byl a já nemám ponětí kde, že je to buď kvůli zápasu, nebo kvůli včerejšku? Ale že jsem s ním zatím nemluvila?
„A když už tu není, nechceš zabrat jeho místo?“ dodá druhou otázku, přes můj zjevně „přívětivý“ výraz. Pro změnu pokrčím rameny. Načež se ale neudržím a musím se rozesmát.
„Jo, jasně, ráda,“ odpovím nahlas a mám ten pocit, že to jsou vůbec první slova, které jsem dnes řekla. Ale je to pozitivní, hlas jsem za tu dobu ztratit nestihla.
„No konečně“ okomentuje to Terence. „Už jsem si říkal, že to snad ani nejsi ty. Co to vlastně tak zaujatě posloucháš?“
„Návrhy na novou skladbu,“
„Jo?“ projeví nefalšovaný zájem. „A nebudeš mít nic proti, když si jich v zeměpise pár poslechnu?“ zjevně nejsem jediná, koho poslední dobou škola tak velice zajímá.
„V případě, že ti je Nolan nezabaví, tak budu vděčná za tvůj názor či radu,“ odpovím mu upřímně. Terence má na hudbu vážně cit a pokud zrovna nemá problémy s kolenem, dost se věnuje tanci. Včetně kapuery, kterou považuju za dokonalou. A kdyby mi byl ochotný nějak poradit, zrovna teď bych mu i byla vděčná. Obvykle nemám ráda, když mi do výběru kdokoliv jakkoliv kecá, ale dnes jsem sama bezradná a stejně se na to nedokážu soustředit. Sotva se usadím na bráchovu židli zazvoní a poté netrvá příliš dlouho, než Nolan otevře dveře. Terence protáhne jedno ze sluchátek pod mikinou a mrkne na mě.
„Příjemnou zábavu při poslouchání jeho,“ popřeje mi šeptem, načež otevře sešit a začne se tvážit jako pilný student. Usměju se a pokusím se ho napodobit. Jenže…já tak působit nikdy nedokázala. Ani když jsem se o roli pilné studentky opravdu snažila. A Nolan, snad aby mi dokázal, že mému pokusu o intelektuálský vzhled a zájem o dění před tabulí nevěří, si mě zavolá k sobě dopředu.
„Tak slečno Aspenová, zopakujte nám, prosím, včerejší učivo,“ požádá mě. Zachytím pohledy několika spolužáků. Pochopím. Povedlo se jim vyhovět Haniné narychlo vyřčené prosbě „nehlaste, že chybíme,“. Takže podle třídnice jsem byla přítomná.
„No,“ začnu nejistě. Co mu mám říct? Nemohl byste mi prosím přípomenout, co jsme se vlastně včera učili? Těžko… „mezi země, které řadíme do regionu východní Evropy patří,“ střelím naslepo a jediné, čím se pokusím udělat dojem, je jistý tón. Jestli si dobře pamatuju, minule jsme dobrali střední Evropu. Východní by měla následovat.
„Ano?“ pozvedne zvědavě obočí. Zdá se mi to, nebo je v jeho hlase jasně patrná ironie?
„Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Litva,“ musím uznat, že mi začínají docházet zásoby.
„A dál?“ sleduje mě až příliš pozorně. Zatraceně, beztak tu plácám kraviny.
„Lotyšsko, Rumunsko,“ pokusím se vzpomínat dál.
„Ještě něco?“
Pátrám v paměti jak můžu, ale jsou li v Evropě další státy řadící se do její východní části, tak já o nich nevím. Zavrtím hlavou.
„No nějaké tam ještě jsou. Ale pojďme dál. Co mám můžete říct o takovém Rumunsku?“
Zavřu oči . Rumunky jsou celkem dobré v gymnastice. Ale to by mu asi nestačilo.
„Hlavním městem je Bukurešť,“ vzpomenu si. Jednou jsem mluvila s jednou gymnastkou z tama. „Jejich jazykem je Rumunština, která je Románský jazyk.“
„Dobře,“ přikývne Nolan a poměrně tvrdý výraz v jeho tváři se postupně mění. Na pobavený, což mě děsí ještě víc. „A jaká řeka Rumunskem protéká?“ Odvrátím pohled od třídy. Několik lidí na mě pokud možná nenápadně gestikuluje. Snažím se nevšímat si jich. Vím, že vykládám blbiny. Ale jinou možnost nemám. A zastavit už to stejně nejde. No a řek Evropě moc neznám. „Dunaj,“ zkusím jednu z nich. Nolan přikývne. Většina lidí svou gestikulaci postupně vzdává. Nevím, zda to mám považovat za dobré či špatné znamení.
„A co Rusko?“
„To je největší stát světa s hlavním městem Moskvou,“ tady jsem si trošku jistější. Hodně gymnastek je z Ruska. „Donedávna bylo Rusko komunistické a bylo stejně jako většina zemí v té oblasti součástí sovětského svazu. Teď je v něm stále hodně problémů, protože se některé části chtějí odpojit. Leží v Evropě i v Asii.“
„Co nějaké pohoří? Řeky? Jezera?“
Proboha, to toho zvládli tolik? Napadne mě. Nebo si ze mě jen dělá srandu? Baví ho hodně poslouchat mé výmysly? Celá třída mlčí, všimnu si, že dokonce Terenc poslouchá nás místo hudby.
„pohoří Ural, které je hranicí mezi světadíly. Řeka Volha,“ další z těch pár co znám, „Hodně řek na sibiři, které v zimě zamrzají a potom jak na jaře na jihu tají zaplavují celé okolí“ tohle mi vykládala jedna holčina co bydlela v jednom městě u řeky…jak jen se jmenovala? „Například Lena“ asi ne, ale na tom nesejde. Když už se má bavit, tak ať se baví. „Taky jezera a sazřejmě několik moří okolo. Rusko je poměrně nížinaté.“ Možná.
„Dobře, tak dál. Co když vám řeknu město Kodaň?“
„Kodaň?“ zopakuju nejistě. „To je v…Dánsku,“ vybavím si. Area Kodaň. A Annie Derrel.
„A Dánsko leží kde?“ Nolanovi rysy opět ztvrdnou.
„Ve východní Evropě?“ poprvé nechám svůj hlas zaznít, jako bych typovala. Ale já netypuju. Vím, že se pletu. S Annie jsem nikdy nemluvila. Přesto vím, že nežije tam co ty Rusky, Ukrajinky, Rumunky…
Nolan se na mě teď podívá vyloženě zle.
„Ne, tam opravdu ne. Podle mého názoru bychom je měli spíš zařadit do Evropy severní. Stejně jako ostatní státy, o kterých jsme se včera zmínili. Bohužel vám musím říct, že o východní Evropě nepadlo ani slovo. A chtěl bych se vás zeptat, kde jste byla včera, když jste měla sedět tady ve třídě a zároveň, proč jste mi nedonesla žádnou omluvenku, že před mou hodinou odcházíte. Víte, že absence v průběhu dne se má ohlašovat předem. A to učiteli následující hodiny. Váš odchod však nikdo nezaregistroval, ani služba vás nenahlásila. Zapomněla jste snad?“ Sleduje mě pronikavýma modrýma očima. Mladý učitel, zřejmě ještě sám moc dobře pamatující dobu studií. Jeden z mála učitelů, který mě možná ještě nemél za flákače jako v ostatních předmětech. Zeměpis mě vždy bavil a i když to neznamená, že bych se do něj snad učila, až na pár bot (jako třeba že jsem netušila kde je Litva, než mi to Zoe řekla) mi přijde že vím alespoň něco. Že aspoň v něm nepatřím do té tupější části třídy, jako třeba v chemii.
Nedokážu vydržet jeho pohled a uhnu stranou.
„Nebo snad zeměpis nebyl první hodinou, na kterou jste nedošla a proto nic nevím? Proč potom ale služba nic nenahlásila?“ přesune se obviňujícím pohledem ze mě na Josephine, která zrovna teď tenhle úkol plní. „Chce nám to snad také vysvětlit před tabulí? Doplnit popis další části Evropy? Tentokrát třeba opravdu té severní?“
„Já…“ ozvu se dřív, než Jos stihne zareagovat, „Neřekla jsem jí, že odcházím. Neřekla jsem to nikomu. Zřejmě to nepostřehla.“
Obrátí se zpět na mě. „Neřekla jste jí to, nebo jste jí naopak řekla, ať vás nehlásí?“
„Neřekla,“ odpovím popravdě. O to druhé ji požádala Hannah.
„A proč jste tedy odešla? A kdy?“
Nadechnu se. Nolan je náš třídní. Neptá se jen tak do větru. A já bych asi nezvládla přesvědčívě zalhat, ani kdyby mi šlo o víc, než o tu jednu hodinu.
„Už o hodinu dřív. Necítila jsem se dobře.“
„To bych vám nejspíš omluvil, kdyby jste za mnou došla. To dobře víte. V případě nevolnosti máte dojít za třídním. To znamená za mnou. Co vám zabránilo v tom? Popřípadě kdo?“
Překvapeně k němu zvednu pohled. „Jak to myslíte, kdo?“ zajímám se.
„odešla jste sama? Nebo ještě s někým?“
„Sama,“ odpovím. Tentokrát zalhat musím.
„A co byl tedy ten důvod, proč jste mi to neohlásila?“
„Nebylo mi zle po fyzické stránce,“ odhodlám se k konečně k nějaké delší odpovědi. „Spíš z osobních důvodů. Potřebovala jsem prostě na chvíli vypadnout. Je mi to líto. Ale nechtěla jsem hrát že je mi zle. Věděla jsem, že omluvenku neseženu. Tak jsem to zkusila takhle.“ Jestli jsem myslela, že doteď bylo ve třídě hrobové ticho, tak musím dodat, že po téhle odpovědi se ještě prohloubilo. A mlčel i Nolan.
„Takže omluvenku nemáte?“ ozval se tiše až po několika vteřinách. V jeho hlase zněla teď spíš odevzdanost než zloba.
„Ne.“
„Víte, Phyllis,“ oslovil mě křestním jménem, což nedělal příliš často. „Oceňuji vaši upřímnost a možná bych to vzal i jako omluvu. Jenže vy, jak se zdá, si z tohoto postupu děláte taktiku. Není to poprvé, co jste byla za školou, není to poprvé, co jste otevřeně přiznala, že jste neměla žádný opravdový důvod chybět. Je mi líto, ale tentokrát už to budu muset nějak řešit. Pro začátek zřejmě napomenutím či důtkou, později by ale museli přijít další kroky jako dvojka z chování. Uvědomujete si to?“
Mlčky přikývnu. No super, ještě tohle.
„Takže mi prosím podejte svůj studijní průkaz.“ Opět bez odpovědi se vydám do zadní lavice, vytáhnu požadovanou knížečku z tašky a zanesu mu ji. Otevře ji na zadní straně, kde se píší sdělení rodičům. Poté promluví o něco tišeji, tak že to už zbytek třídy slyšet nemůže.
„Jestliže máte jakéloliv problémy, víte, že můžete vždy dojít za mnou či za kterýmkoliv z učitelů. I od toho tu jsme. Vím, že tady byl včera váš otec. Právě z osobních důvodů se pro vás a Neala zastavil, aby vás vzal ze školy o hodinu dřív, právě po konci mé hodiny. A vy jste tu nebyla. Už jste si to s ním zřejmě vyříkali a ať už ty osobní problémy byly jakékoliv, doufám, že to je už lepší. Pokud ne,“ výmluvně pokrčil rameny. „Vždy tu je lepší řešení, než si zbytečně přidělávat další.“
Musím se hodně ovládat, abych klidně přikývla a ukryla rostoucí paniku v sobě. Taťka tu včera byl aby vyzvedl Neala? Ze školy? Z osobních důvodů? Co se proboha děje? Ale hlavně, zjistil, že jsem byla zase za školou? On mě zabije…panebože…on mě fakt snad zabije…
Místo jakékoliv otevřené reakce převezmu průkaz a bezděky otočím i na stránku se známkami. Ze zeměpisu tam mám dvojku. Překvapeně zvednu oči.
„Nebylo to sice úplně ideální, když vezmu v potaz, že jste mi neřekla v podstatě nic z toho, co jsem chtěl, ale na druhou stranu musím říct, že jste mě svými znalostmi překvapila. Možná byste mohla příští hodinu, až se k východní Evropě opravdu dostaneme vykládat místo mě. Do té doby byste ty nedostatky co jste měla jistě vylepšila.“
„Děkuju, ale radši zůstanu u poslechu vašeho výkladu,“ zavrtím hlavou. V Nolanových očích to pobaveně blýskne. „Jak myslíte,“ pokrčí rameny. Ale o jedné věci byste uvažovat mohla. A tou je zeměpisná olympiáda příští měsíc. Neříkám, že máte na to vyhrát státní kolo, ale bylo by fajn, kdyby se po několika neaktivnich letech přihlásil alespoň jeden člověk i z mé třídy.“
„Uvidím,“ slíbím neurčitě a konečně vděčně zapadnu do lavice vedle Terence.
„No a teď zpět ke Skandinávii,“ otočí se Nolan ke zbytku třídy, stále mrtvolně tichému. A v tu chvíli ho přestanu vnímat. Ač mě to štve, nedokážu se prostě soustředit. V hlavě se mi střídají jen tři obrazy. Neal dnes ráno s oblečením na podlaze, taťka a výraz, který asi měl, když zjistil, že nejsem ve škole a, tak jako už od nedělního večera skoro pořád, Kit a jeho pohrdavý pohled, těsně předtím, než se otočil a odešel. Ale teď poprvé není ten poslední obraz nejdůležitější. Nad tím vším totiž skví jeden velmi důležitý otazník. Co ho přimělo pro nás jít do školy?!