Závod bez konce (2.)

Stála jsem před nemocnicí a držela telefon ramenem u ucha a rukama se marně snažila pozapínat si bundu. Na to, že dny už začínaly mít letní spád byla v noci ještě stále pořádná zima.
Za mnou se rozléhala nemocniční hala lemovaná keři a různou nehezkou zelení. Jak může být zeleň nehezká? Nějak. Jednoduše to jde.
Když jsem se vzbudila a doktoři mě prohlídli, zrengenovali (kdyby nebylo všude oranžové světlo lamp asi bych z toho ozáření ve tmě blikala jak ufo) našla jsem na stolku v pokoji vzkaz.
Táta je docela uznávanej chirurg a zrovna jeli s mamkou na nějakou konferenci do Prahy. Před odjezdem, když jsem byla ještě mimo se za mnou podle zamračené sestřičky ještě stavili. Nevěděla jsem jestli odsuzuje je, mě nebo prostě má svý práce už dost.

"Libuše tě bude čekat doma. Pá - táta a máma."

Poslední věta vzkazu. Libuška je trošku podsaditá, dobrosrdečná paní, která nám dělá hospodyni. Ale jen tak naoko spíš se může považovat za rodinou známou jež čas od času platíme.
Telefon zvonil a až asi po osmém "tu-tuuu" to Libuška zvedla.
"Ahojky, srdíčko!" hulákala mi do telefonu. Vzala jsem ho do ruky po marném pokusu spravit si pokažený zip bundy a odtáhla si ho trochu od obličeje. Ta ženská má jednoduše dobrý hlasivky.
"Ahoj, Libuško. Doktoři už mě propustili, mohla bys pro mě prosím tě přijet?" počítala jsem s tím, že naši už vše hospodyňce vysvětlili.
"O-ou." zahučela do sluchátka a já ztuhla. Ten zvuk se mi nelíbil.
"Libuško?"
"Víš jak vaši půjčili paní Horátové auto na dovolenou?" zařvala mi na obličej až jsem měla strach, že mě i přes telefoní síť poprská. Paní Horátová, postarší paní bez auta si chtěla vyrazit na dovolenou a tak jí ho naši laskavě půjčili.
"No?"
"Můj Brouček se skví v opravně, zlatíčko." začala opatrně. "Brouček" byla naprosto stará a otřesná Škoda v dezolátním stavu. A naši samozřejmě něčím museli cestovat do Prahy.
"Počkej, podívám se jestli mám peníze na autobus nebo taxík."
Zamračeně jsem se prohrabovala všema možnejma úkrytama v kapsáčích co mi naši dovezli do nemocnice na převlečení z běžeckých kalhot a sportovního tílka.
"Hergot. Nic nemám!" zaklela jsem do telefonu a nenechala Libušku odpovědět:
"No, nic. Už si to nějak zařídím. Někdo mě vyzvedne. Uvidíme se doma, kdyby cokoli tak zavolám."
Libuška asi chtěla něco říct, ale já jí to típla a sedla si na obrubník před nemocnicí. Zmáčkla jsem rychlé vyzvánění a telefon automaticky začal vytáčet seznam určených lidí.

"Pete? Pete? Jo, ahoj!" křičela jsem do sluchátka, protože se z něj ozýval jen šum a Peteho přes nějakou masu lidí nešlo vůbec slyšet.
"Jolo? Si tam? Jolo?!"
"Jo, jsem. Kde si?"
"Na stadionu."
"Máš kámošku v nemocnici a jdeš na stadion?"
"Hele, byla jsi v pohodě né? A navíc ty seš tam furt. Nebo seš už k.o.?"
"Kdybych byla k.o. tak se neobtěžuju s těmihle křápy a jdu tě strašit rovnou tam. Potřebuju odvést. Neptej se, dlouhý vyprávění. Prostě pro mě přijeď."
"Hele... hrajou fotbal."
Zavrčela jsem.
"Dobrá. Zavolám Patrikovi."
"Ten je tu se mnou."
Zavrčela jsem ještě víc a tipla jim to. No, co. Mají jednoho z týmu v brindě a radši se budou čučet na nějaký blbý paníky co se všichni honí za míčem, který v obchoďáku stojí jen dvě stovky. To na něj nikdo z nich nemá?!
Obvolala jsem tak zbytek všech svých možných známých jenže všichni měli nějakou práci. Jasně, jasně. Jeden musí zachraňovat veleryby, druhý trhá zub myši a třetí hleda střep od Kayova srdce pod dohledem Ledový královny. Tyhle kecy známe.
A tak jsem vytočila ještě jedno trošku riskantnější číslo.

"Dobrý večer, trenére."
"Jolano?"
"Ano, pane."
"Co se děje?!"
"Um, pane. Já vim, že máte džíp v opravně nebo kdesik, ale nemohl by jste pro mě přijet. Nějak?"
"Zrovna jedu manželčiným, co se děje?"
"Ale nic, uvízla jsem před nemocnicí a potřebovala bych hodit domů. Prosím, moc vás prosím jinak to asi fakt půjdu pěšky."
"No, jo. Za patnáct minut jsem tam."
"Víte kde?"
"Dyť jsem tě tam vezl." zavrčel trenér a zavěsil mi.
Už jsem si vzpomněla. Patrikův kec, že pojedeme veřejnou dopravou byl opravdu jen kec. Trenér si půjčil auto od své ženy. Ještě menší a ještě míň prostornější.
Povzdechla jsem si a sevřela jsem holeněmi igelitku se sportovním oblečením, aby mi náhodou nevypadlo na silnici. Čekání mi nezabralo ani tolik času jak jsem myslela, že to bude trvat. Holohlavec skutečně přijel po patnácti minutách.
Auto manželky trenéra Holého mělo kouřová okna takže z venku nešlo dovnitř vidět. Automaticky jsem tedy otevřela dveře pro spolujezdce a málem vpadla dovnitř. Jenže na tom sedadle už někdo seděl. Trenér se na mě z pod volantu lehce pobaveně zazubil a já se otočila k tomu vetřelci. Dobrá, ten vetřelec jsem měla být spíš já jenže místo pro spolujezdce pravidelně obsazovala má maličkost!
Na sedadle však seděl černovlasej kluk a sám si mě prohlížel dost vražedným pohledem. Nasadila jsem výraz na neutrál a přesedla si dozadu.
"Děkuju, trenére." usmála jsem se na něj ve zpětném zrcátku.
"Víš mám trochu dojem, že ti dělám taxi službu."
"Ale né, vážně neděláte." zasmála jsem se a skončilo to jak jinak než hrozivým kašlem.
Ten kluk poprvé odpoutal pohled od čelní desky auta a krátce mě propálil očima.
"Co ti vlastně bylo?" zeptal se trochu starostlivě Holohlavec a rozjel se směrem k mému domovu.
"Ále. Znáte to. Trocha vyčerpání. Trocha dehydratace - a to jsem si myslela, že piju dost!. A další aspekty." mávla jsem rukou a zazubila jsem se na něj. Pohoršeně na mě mrkl a pak zase sledoval silnici. Holohlavec je úzkostlivej řidič. Ale vozil a vyzvedával mě z nemocnic dost často. Byl tak trochu s Libuškou jako náhradní rodič. Takže místou dvou autorit jsem měla od střední školy rovnou čtyři.
"Jolano-" začal výhružně a já upřela pohled na kluka v sedadle takže přestal a začal jinak.
"A jo, vy se neznáte. Todleto nepřístupný, co sedí vedle mě," smál se Holý a ten kluk se na něj podíval taky přímo vražedně: "je můj synovec Jakub. Jakube, tohle je Jolana, školní vytrvalostní běžkyně a neustálá potížistka."
Tentokrát jsem se na něj vražedně podívala i já a on se rozřehtal naplno. Ono si vlastně asi nejde neudělat vztah s člověk, který vás tři roky po sobě denně trénuje, stará se o váš zdravotní stav, pomáhá vám schánět doučování, když musíte dohnat látku díky absenci kvůli závodům atd.
"JÁ - NEJSEM - POTÍŽISTKA. Já jsem vaše živá voda, beze mě byste se nudil." odfrkla jsem.
"Prdlajz. Moje živá voda je má žena. Nebo mě taky miluješ?!" zhrozil se.
"Ježíš, lásku do toho netahejte. Mezi náma panuje čirá profesionální atmosféra tyrana a svěřenkyně." vrátila jsem mu útok a zubila se do tmy, když se tentokrát vražedně koukal on. Jakub mlčel a ani na jednoho z nás se nekoukal. Koukal do té narůstající černoty venku.
"Jakub teď bude chodit k nám na školu." oznámil mi po chvíli hrdě trenér, aby řeč nestála.
"Vážně?" pozvedla jsem obočí a zahleděla se na zátylek toho kluka. Kdo ví proč mi lezl na nervy. Ty jeho vražedný pohledy a nepříjemná nálada, kdo mu co udělal?
"Možná se přidá k nám do týmu." zamumlal trenér, když následovala další dlouhá odmlka.
"Co děláš za sport?" zahuhlala jsem na něj a snažila se nekašlat ani nechrbal a udržet hlasivky na normální frekvenci. Mlčel. Absolutně mě ignoroval.
"Skokař." odpověděl mi nakonec trenér.
"Kam?"
"Do výšky."
"Můžete o mě přestat mluvit?" zavrčel na nás Jakub a to bylo poprvý co jsem slyšela jeho hlas. Měl ho lehce nakřáplý a celkem hluboký.
"Ne." odpověděla jsem na truc a podívala se na šklebícího se trenéra. Přesně znal mou povahu, zeptala jsem se:
"Do jaký třídy nastupuje?"
"Do čtvrťáku."
"Pak se asi v týmu moc dlouho nezdrží." zamumlala jsem, nebylo to zklamané, spíš radostné.
"Asi ne no. Ale kdo ví, třeba bude v týmu na vejšce. Skáče dobře jen má rezervy."
"To každej časem zpraví." podotkla jsem a trenér kývnul. Jakub vypadal dost naštvaně a jednu pěst na koleni měl lehce sevřenou. Spokojeně jsem se culila a dávala jsem svou radost patřičně najevo. Můj nápad v myšlenkách jak ho ještě víc vytočit přerušil Holohlavec:
"Máš vůbec někoho doma, Jolo?"
"Trenére mě už osmnáct bylo. Už můžu chlastat, kouřit i jiný věci." uchichtla jsem se. Trenér se na mě káravě zahleděl ve zpětném zrcátku. Jak říkám. Autorita.
"Klidně můžeš být dneska u nás. Tvoje mamka mi něco o tom odjezdu vyprávěla pokud pamatuju."
Zaúpěla jsem. Moje máma je taky dost výřečná osoba. Tahle maličkost mi na ní celkem vadila, protože vždycky všecko všichni okolo mě věděli. Kdy odjíždí, co nového beru za prášky, co mi nevyhovuje, co ode mě očekává, kdy mám jít na další prohlídku, že snad brzo neumřu a prostě tyhle pakoviny.
"Nebojte. Mám doma Libušku." zavrčela jsem.
"Nebuď laskavě drzá, jsem tvůj trenér." odpověděl mi Holohlavec a já jsem trochu zmírnila v tónu a sklopila hlavu.
"Promiňte."
"V pohodě." pokrčil rameny a dál už bylo ticho. Asi za půl hodiny mi už zastavili před domem.
"Zítra můžeš trénink vynechat." oznámil mi trenér.
"Děkuju, nechci. Díky za odvezení. Nashledanou." mávla jsem jim a vešla do domu. Předsíní plnou bot a pohozených kabátů voněl borůvkový koláč.