Foukej mi do vlasů, 3. kapitola

„Proboha kde seš?“ ptám se Kristy, jakmile přijde s dvacetiminutovým zpožděním na smluvené místo.
„No kde asi? Tady.“ zasměje se a padne vedle mě na lavičku.
„Máš zpoždění! Málem mě tu trefil šlak!“ vyčítám jí a napiju se dvěma pořádnými loky ledového čaje, který jsem si vzala z domu.
„Ale copak? Utekl ti pes? Či bratr?“ směje se a nastavuje neopálené nohy slunci.
„Jsi blbá! U vchodu byl Pavel a ta jeho parta. Ještě že mě Brett poslouchá, jinak bych se tam s nima snad musela bavit.“ vypovím jí a už při té představě se mi ježí chloupky na rukou.
„Ale prosímtě. Moc to hrotíš. Co by ti udělali? Ukousali ruce? Máš ty peníze na to koupálko?“
„Nemám, musím být s Matýskem a pak na nákup. Znáš to.“ pousměju se a podám Matymu láhev se Sunarem, protože začíná natahovat a krčit nosánek.
„Hm tak to je fakt super! Slíbilas to a zase na mě kašleš! Ale být to Maty, tak se přetrhneš co?“ vyčte mi Kris a chystá se k odchodu.
„Ale to není pravda! Vždyť vidíš, že hlídám psa a dítě? Myslíš, že je můžu nechat doma samotné?“ snažím se zachránit situaci, ale zbytečně. Kris se zvedne a nasupeně odejde. Zůstanu sedět na lavičce s plačícím bráškou v náručí a psem u nohy. Jako nějaká stará oma, jak by řekla mamina. Jenže co mám dělat? Brášku neuklidím do skříně a nejsem jedináček jako Kris, takže mám povinnosti. Když Maty dopije, zvednu se k odchodu. Ale co doma? Nakonec se rozhodnu jen tak se courat parkem až do pozdního odpoledne. Nákup počká. Po cestě se pokusím nastartovat MP3ku a Bůh se nade mnou slituje, protože najede. Dokonce má ještě dvě čárky. Skvěle, zaraduju se a nasadím sluchátka. Moje oblíbená písnička „I wanna grow old with you.“ mě pěkně rozesmutní. Taky bych chtěla zestárnout s Matym. Umírat mu v náručí. Naštvaně zatřepu hlavou. Copak je to normální myslet na umírání někomu v náručí, když je mi teprve 18? Někdy se cítím jako blázen. Zasměju se na Matýska a ten mi opětuje svou téměř bezzubou dásní. Hned je mi líp. Podívám se na hodinky a zjistím, že mi za necelou půlhodinku zavírají obchod, kam mám jít na nákup.
„Krucinál! Brette, pojď, musíme si švihnout, protože jinak budeme mít k večeři leda tak vzduch omaštěný větrem.“ vysvětlím psovi, který se diví, že mu tak škubu s vodítkem. Proletím parkem nazpátek, přeběhnu cestu a zbývá mi ještě celých 15 minut, abych nakoupila. Bretta přivážu k lavičce, řeknu mu razantní “ Sedni!“ a vletím do obchodu jako pometlo. S kočárem se mi špatně kormidluje, tudíž ve vteřině shodím celý regál s plechovkami.
„Sakra holka jedna co děláš?“ začne na mě křičet pěkně protivná prodavačka.
„Já. Omlouvám se. Já to neudělala schválně.“ začnu se omlouvat červená jak přezrálá jahoda.
„No to je mi jasný, že´s to neshodila schválně, ale podívej se, co bordela si tu nadělala? Nemůžeš si to dítě nechat u kamarádky?“ peskuje mě a začne sbírat popadané plechovky tuňáků a sardinek.
„Ne nemohla.“ štěknu vztekle a nechám tu fůrii, aby se o ten nepořádek postarala sama. Poberu všecko, co mi mamina napsala na seznam a vysmahnu. Brett je už venku celý nedočkavý.
„No, vidíš to Maty. Prej, že u kamarádky. Které, to mi neřekne. Baba jedna!“ nadávám jako ten špaček a chudák bráška neví, která bije a rozpláče se.
„Ale notak, miláčku, to nebylo kvůli tobě.“ uklidňuji ho a vytáhnu z kočárku, kde sebou začne házet. Asi ho zase bolí bříško.
„Nechceš pomoct s tou taškou, Sabi?“ ptá se Maty, který se tu zčistajasna zjeví. Leknutím málem upustím Brettovo vodítko. Měl být přeci v práci ne?
„Ježiš. Kde ses tady vzal?“ divím se a vrátím brášku do kočárku. Bohudík se uklidnil, a vypadá to, že se chystá spinkat. Konečně pár minut klidu.
„V práci jsem skončil už před hodinou tak mě napadlo, jestli nejsi na procházce.“ vysvětlí Maty a popadne můj nákup.
„Aha, tak to je fajn, mám plnou tašku a ještě k tomu dítě a psa.“ zaúpím a vydám se s ním cestou k nám.
„Ale vypadáš jako pravá mamina!“ podotkne Maty a vyslouží si dloubnutí to žeber.
„Radši bych byla s Kristou na koupálku, než doma u plotny.“ vzdychnu.
„Ale, vždyť můžeš jít zítra. Máš na to celé 2 měsíce přece. A navíc, já ti nestačím?!“ zavtipkuje a já se přidám k jeho smíchu. Stačí. Ani neví, jak bych chtěla trávit celé dny jen s ním. Jenže, jsme každý jako z jiné planety.
„....slyšíš mě?“ dožaduje se Maty pozornosti. Dojde mi, že na mě asi dost dlouhou chvíli mluví, ale já se zase potápím ve snech.
„Promiň, přemýšlela jsem.“ zalžu z voleje. I když je to vlastně pravda, ale ani za nic bych nepřiznala, že přemýšlím o něm.
„Ptal jsem se, jestli ten zítřek a film teda platí.“ zopakuje otázku a pohazuje si se svými klíči.
„No, pokud ti nevadí Matýsek, tak jo.“ podotknu, že nás bude zase „hlídat“ bráška.
„Strašně.“ prohodí Maty ironicky a tím je to vyřešeno. Zítra spolu zase strávíme celé dopoledne, ležící na gauči, s piškoty a láhví bezové limonády, kterou si dělám sama. „A jsme tu. Pomalu bych šel, začínám mít hlad jako pes.“ postěžuje si Maty, když mi tašku donese až před vchod, otevře mi galantně dveře a schová kočár. Bretta nechám ještě vyčurat a pak se s Matym rozloučím úsměvem a s taškou v jedné ruce, bráškou v druhé a psem za zadkem za mnou klapnou dveře. Než vylezu schody, dýchám jako starobní důchodce a kdejaký astmatik by mi mohl závidět.
„A jsme doma kluci moji!“ zavýsknu, když konečně zabouchnu dveře a hodím tašku na zem. Brettík se hladově vrhne na misku granulí a Matýsek se znovu rozpláče. Napadne mě, že mu rostou zoubky. Položím ho plačícího do postýlky a jdu najít kousátko, které mám pro všechny případy vždycky připravené v ledničce. Je správně chladné, takže ho bráškovi strčím do pusiny a, světe, div se, Maty přestane plakat a zakousne se do kousátka jak hladový Brett do kosti. Nechám brášku, ať si užívá chvíle radosti a pustím se do vybalování nákupu.
„Rohlíky, máslo, sýr, mléko, Lučina. Jahody? Kruci, zapomněla jsem jahody!“ zaskučím nad prázdnou taškou a uvažuju co teď. Buďto zaběhnu pro jahody ještě teď, nebo se bez nich musíme obejít. Je hrozné dilema, zda nechat brášku doma samotného, nebo se vykašlat na jahody. Nakonec zvítězí lenost. Schovám jídlo do špajzu a ledničky, popadnu dva rohlíky a půllitr mléka a usadím se před notebookem. Hned pustím svou oblíbenou hudbu a bytem se rozlehne ústřední melodie z Tarzana. Poskakuju po pokoji a div, že se neudusím hltem mléka. Matýsek mezitím spokojeně usne a já si dám horkou sprchu. Do příchodu rodičů je daleko, takže se připojím na chat a povídám si se svými přáteli z celé republiky. Mám s nimi tolik společného, a přesto bydlíme každý v jiném koutě republiky.