Já anděl 8

Když jsem se probrala z transu, už byla všude kolem tma a vál nepříjemný sychravý větřík. Ovšem mně to v tuto chvíli ani nevadilo. Bylo mi fajn. Asi jako je feťákovi po jeho dávce. To připodobnění mě pobavilo. Na závislost na vesmíru zatím ještě nenalezli léčebnu.
Jsem plná energie a života. Postavilo mě to na nohy a vlilo čerstvou krev do žil. Doslova.
Rozhlédla jsem se po lese kolem a i po poli. Kam že to mám jít k tomu strašákovi? Gabriel jenom máchnul rukou nějakým směrem. No moc mi toho nezbývá, takže se tam vydám. Ovšem pravdou je, že jsem netušila, jak se tam takhle v noci dostanu a co jsem určitě neměla vymyšleno bylo, jak se hodlám zmocnit toho strašáka do zelí, který mi jako jediný skýtal jakés takés oblečení. Nelze si dělat iluze. Asi to budou hadry a i za ty bych měla být vděčná. O botách si nechám ještě dlouho zdát.
Slezla jsem zase po žebříčku dolů a vydala se směrem, kterým mi Gab naznačil.
Myslela jsem si, že to bude složitější, ale uvědomila jsem si, že výborně vidím. Všude kolem mě byla černo černá tma. Ale kamkoli jsem potřebovala dohlédnout, tam jsem viděla. Udělalo mi to velikou radost. Takže o kočičí zrak jsem nepřišla. Paráda. Bude se hodit.
Ještě než jsem se vyškrábala na kopec, za kterým jsem tušila civilizaci, už z dálky jsem viděla světlo lamp. Nad městem tak krásně zářivá obloha jako byla nad polem už není. Hvězdy jako kdyby ztrácely něco ze své třpytivé krásy.
A pak jsem vylezla až na vrcholek kopce a shlédla dolů. Zůstala jsem úžasem stát. Pouliční lampy vrhaly na městečko krásně teplé světlo a činily ho naprosto čarokrásným. Jako když spatříte oázu uprostřed pouště. Nemohla jsem se na to vynadívat. Kam až oko dohlédlo byly blikající nápisy, které oslňovaly roztodivnými barvami. Zrak z toho přecházel. A všude spousta lidí. Kdo by to byl řekl? Myslela jsem si, že touhle dobou už lidi normálně spí, ale tady to jednoduše žilo. Trochu mě to překvapilo. Bude o dost těžší dostat se k tomu strašákovi a ukrást ho, když na mě bude vpravdě vidět. Navíc jsem ještě ani netušila, kde ho mám hledat. Přeci jenom Gab souřadnice zrovna neudal. Tak jsem tam tak bezradně stála a rozhlížela se.
Když v tom jsem ho spatřila. Stál v jedné ze zahrad, které ode mě byly spíše dál než blíž. Ale co bylo podstatné – byl v naprosté tmě, protože ho halil stín domů, který zdá se k zahradě, ve které stál, příslušel.
*Hurá do toho, půl je hotovo.* Proběhlo mi hlavou oblíbené rčení mého posledního svěřence. Trošku mi při vzpomínce na něj bodlo u srdce. *Kde jen tě mám hledat? Ani nevim, kde jsem.*
Teď není nejlepší čas na váhání. Takhle nahou mě tu nikdo nesmí spatřit.
Rozběhla jsem se nejtiššeji jak jsem jen mohla k té správné zahradě. Rozhlédla jsem se kolem dokola, zda mě nikdo nevidí. Zdálo se, že je všude klid. Okna domu byla úplně zabedněná.
Přeskočila jsem plůtek docela snadno. Byl nízký a taky už notně starý. Žádná těžká práce. Došla jsem ke strašákovi a sundala z něho starou červenou halenu na knoflíky a plátěné modré kalhoty. Hrnec, který měl strašák místo hlavy, mi k ničemu nebyl.
Nu což. Za modelku nebudu, ale aspoň už můžu trošku mezi lidi. Při nejmenším najít Jeroma.
Jenomže mezi tím, co jsem svlékala oblečení a přemýšlela, se ke mně přiblížilo něco, co jsem si až doteď vůbec nevšimla. Nejspíš budu blonďatá, protože mi rozhodně nedoteklo, že když je oplocení tak mizerné, že tu bude možná ještě nějaké zabezpečení. A přesně to se ke mně teďka blížilo. S ostnatým obojkem kolem krku. Moc mírumilovně to nevzhlíželo. Spíš naopak. Zářily tomu oči nenápadně podlité krví a z pootevřené huby, ze které na mě cenil zuby, mu kapaly sliny.
„Rotvajler.“ Splynulo mi samovolně ze rtů. Takže teď už vím, jak to vypadá, když jsem vyděšená k smrti. Nekřičím. Ztuhnu a nejsem schopná pohybu. Asi jako právě teď. Stála jsem tam, hleděla na to zvíře a tiskla k sobě ty kusy svršků, jako kdyby mi šlo o život. Pravdou je, že mi o něj možná doopravd šlo.
*Bystrá holka.*
V tu chvíli jsem se uklidnila. Totiž pokud dokážu vnímat myšlenky zvířat, pak mi nejspíš nemohou ublížit. Bůh ke mně byl nebývale milosrdný, pokud mi ponechal i tuto schopnost.
„Jsem Santin a ty?“ promluvila jsem konečně poněkud uvolněněji.
Pes strnul. Očekával, že mě zažene do kouta a nejspíš pokouše, ale že s ním zahájím konverzaci zřejmě netušil ani ve zlém snu.
*Co to má znamenat?*
„No předpokládala jsem, že by bylo vhodné se ti přestavit než ti začnu vysvětlovat, co tu dělám.“
Začichal, ale bylo vidět, že je zmaten. Přeci jen ze mě mohl cítit ještě spáleninu a zbytek už byl čistý lidský pach. Zvíře nepozná, že jsem bývala anděl. Nedokážou vidět auru.
„Andělský původ, abych upřesnila kdo jsem a proč ti rozumím.“ Usmála jsem se.
*Andělé obvykle nekradou oděvy. To tě nahoře neučili?*
„Už nejsem anděl. Byla jsem jím až do dnešního dne. O svá křídla jsem přišla. Teď jsem člověk.“ Sdělila jsem mu neochotně a rozhodně jsem se přestala usmívat. S tímhle čoklem nejspíš nebude fajn pokec. Budu ráda, když vyváznu bez kousanců.
*A co chceš tady? Proč bereš to oblečení?*
Docela mě potěšilo, že konečně vynechal to ošklivé slovo: kradeš. „Bereš“ znělo přeci jen poněkud důstojněji.
„Protože když andělům spálí křídla, zůstanou nazí.“
Pes chvíli zvažoval, co jsem mu řekla. Nebyl z nejbystřejších, takže jsem čekala spíš s hrůzou, co vyplodí.
*Vem si ho a zmiz.*
Na tom nebylo moc co chápat. Jednoznačný rozkaz je nejlépe vyplnit. Otočila jsem se a utíkala, co mi síly stačily. Plůtek jsem jenom přelétla a zmizela tak daleko, jak jen to bylo možné.
Chvíli bylo ticho. To mi asi dal pes čas na to, abych utekla dostatečně daleko. Pak se ale strhl neuvěřitelný štěkot, který byl slyšet na hony daleko. Zase to nebylo tak hloupé psisko.
Navlékla jsem na sebe kalhoty a utáhla je v pase starodávným páskem, který tam byl připnut nejspíš kvůli věrohodnosti. Padaly ze mě sice dál, ale už to nebylo tak strašné. I když na nějakou parádu jsem mohla rovnou zapomenout.
Halena se k těm kalhotům vpodstatě vůbec nehodila. Musel na mě být úžasně neutěšený pohled.