Závod bez konce (3.)

Vypadla jsem z domu tak rychle, že mě Libuška mohla vnímat jako rozmazanou šmouhu. Vampíři ze Stmívání jsou oproti mě amatéři.
Po pětiminutové cestě na autobusovou zastávku jsem nahlédla do boxu na svačinu, který mi vnutila hospodyně. V papírových ubrouscích si hezky hověl ten samý borůvkový koláč, jaký udělala předešlý večer Libuška za dezert.
"Mmmmhm. To si nechám líbit." zabručela jsem si pro sebe souhlasně, rychle zaklapla víko, hodila box do baťohu a vytáhla průkazku na bus. Zrovna přijížděl takže jsem byla šťastná, že všechno stíhám naprosto s klidem.
Upřímně, obvykle jsem klidná nebývala. Ale kdo by chtěl jezdit autobusem v pět hodin ráno na trénink a pak do školy, znovu na trénink a pak jít domů za hospodyní/vychovatelkou/kuchařkou/dozorkyní? (Vychovatelka a dozorkyně bráno lze brát jako jednu a tatáž věc.)
Pět dní v týdnu vstávám o půl páté a chodím spát v sedm. To není zrovna krásná vyhlídka pro mladého člověka. Jenže já chtěla běhat a chtěla jsem být dobrá. Věděla jsem, že Zátopka asi nepřekonám, ale...
A navíc víkendy jsou volné. A i přes tyhle bonusy, prostě se vám ráno vstávat nechce. Máte odhodlání, uděláte to jen se vám nechce.
Sedla jsem si na své oblíbené místo s dobrým výhledem ven a sledovala jak se pomalu tma mění v světlo.

Konečně autobus dorazil k školnímu areálu a tedy i k menšímu "atletickému stadionu". Velikostně opravdu malinkatému, ale běžecká dráha tam byla a pokud se vám časem nezačala motat hlava, když běháte furt do kolečka (nebo do oválu) tak to ušlo.
Obešla jsem stadion a vešla do klubovny atletů. Takovej baráček s šatnama, ošetřovnou a místností pro případný odpočinek.
Prošla jsem oranžově natřenou chodbou - po zdech visely obrázky slavných sportovců a vždy článek s jejich úspěchy - a zavřela se do dívčí šatny. Áňa s Kamilou už se tam převlékaly.
"Ahojky." zazubila jsem se na ně. Áňa měla v uších sluchátka zatímco si přes sebe natahovala tílko, takže jsem nevěděla jestli její kývnutí patří k pohupování od hudby nebo pozdrav. Ta holka byla tak šikovná, že se do těch drátků a trika zamotala. Se smíchem jsme jí s Kamilou - naší skokařkou do písku - pomáhaly.
"Žiš, ty si pako." kroutila jsem nad ní hlavou po tom co zaprskala na sluchátka vyčítavým tónem:
"Tu máte potvory!" a začala je dusit džínama.
"Já nejsem pako. Jsem pouze individuálně kreativní." pokrčila rameny a my s Kamilou jsme se výbuchy smíchu nad jejím výrazem svalily na zem.
Ještě dlouho jsem se smála zatímco holky vypadly z šatny rozehřát se. Rychle jsem se převlékla do mého sportovního oblečení na trénink - černýho tílka a černejch šortek. Protože nebylo nejteplejc a než se člověk zahřeje... hodila jsem si na sebe ještě černou, pánskou košily té největší velikosti. Uhrnula jsem si rukávy jako vždycky a svázala si vlasy do dvou copů, což mi zabralo dost velkej čas. Než jsem vyšla z šatny ve svých okopaných tretrách bylo dobrých dvacet minut pryč.

"Hoj-hoj ve spolek!" zamávala jsem oběma rukama ve vzduchu na všechny své kamarády a spoluzávodníky. Holky si protahovaly nohy, chycené za zábradlí u jedné části minitribun. Koutkem oka jsem zahlídla Peteho jak rozbíhá a skáče, s fascinovaným zájmem jsem se na něj otočila a sledovala ho. Sice to nebylo to nejlepší co jsem kdy viděla, ale skočil laťku dobře, bez sebemenšího otřesu nebo dloubnutí. Rozhlídla jsem se, ale Patrik ani ostatní kluci (sprinter Honza a vytrvalec jako já, Michal) nikde. Ani Janu, skokařku do výšky z nás holek jsem nikde neviděla.
Doskákala jsem za holkama a zazubila se na ně.
"Vypadáš jak Pipi dlouhá punčocha po noci strávený s Rumcajzem." ušklíbla se na mě Áňa a já jí měla chuť ji jednu laškovnou střelit. Udržela jsem se a s vážným výrazem jí odpověděla:
"Nebyl to Rumcajz, ale Rákosníček!"
Pak jsem na ní udělala nos a jako rozcvičku jsem si dala takovej relaxační mírnej běh. S úsměvem jsem zavřela oči, protože nikdo mi do dráhy nefušoval a nešel na ní dokud jsem běhala. Nikde písek ani překážka takže, proč se bát? Zhluboka jsem dýchala a snažila se vyrovnat tempo. Za chvíli už jsem byla na své obvyklé rychlosti a spokojeně jsem si poklusávala.
"Nechceš hudbu?" zakřičela na mě Áňa, která se ke mě z ničeho nic přidružila. Prudce jsem zastavila, div neupadla. Otevřela jsem oči a naštvaně jsem si ji změřila.
"Nechci. Proč si kazit ty krásné zvuky nějakým kreténem co řve do uší bo co to posloucháš? Padej mi z dráhy." vyplázla jsem na ni jazyk a pokračovala, houkla na mě, jedním prstem si zvedla nos a odběhla. Se kašlavým smíchem jsem pokračovala. Takhle jsme se s naší milou Anastasií pošťuchovaly pořád.
Zase jsem zavřela oči a běžela, když jsem o dvě minuty do někoho narazila.
"Sakra Anastásie!" zaklela jsem a chytla se trička člověka před sebou. Otevřela jsem oči a ztuhla. To co jsem držela v rukou rozhodně nebyla Áňa.
Vzhlédla jsem a koukala se do tmavých očí, které rozhodně nebyly chápavé a milé. Pomalu jsem rudla.
"Mohla bys mě laskavě pustit?" zasyčel Jakub, když jsem delší dobu nic neuděla. Rozpačitě jsem se ho pustila a o krok ustoupila.
"Promiň." zamumlala jsem.
"To si jako myslíš, že je normální vrážet do lidí?! Kam se to koukáš, náno?" udělal skoro znechucenou grimasu a obešel mě. Stála jsem tam zaražená a pak se obrátila a rozběhla. Nebyl moc daleko. Ne pro mě. Zrychlila jsem co to dalo, i když moje plíce protestovaly. Chytla jsem ho zezadu za tričko a trhla dozadu, protože to nečekal tak zapackoval a spadl. Běžela jsem ještě kus a pak se otočila a zahleděla se na jeho vykulený výraz. Spokojeně jsem se usmála:
"Dávej si pozor na to KDE do KOHO vrazíš. Tahle dráha je království. A já jsem jeho královna."
Asi to znělo vychlubačně a opravdu hnusně, ale mě se líbil ten jeho hněvivý výraz, který nasadil. Naprosto spokojeně jsem si běžela dál. Nenápadně jsem zrychlila a doběhla přiměřeně k místu kde na levo, na plácku začínala šedesátka. Zadýchaně jsem si sedla, roztáhla nohy a natáhla se k pravé špičce. Položila jsem hlavu na koleno a snažila se dýchat. Bylo mi blbě. Nějak toho bylo v poslední době moc a moje tělo to jednoduše nestíhalo. Nechtěla jsem skončit znovu v nemocnici.
"Ani." zasýpala jsem a kamarádka se ke mě rozběhla.
"Potřebuju dýchnout." zašeptala jsem. Kvůli mě se pořídil do ošetřovny dýchací přístroj. Morálně mi bylo líp - používalo ho víc lidí než já a naši to taky z části zasponzorovali.
"Trenére!" zakřičela Áňa pronikavým hlasem a kdesi z tribun se vyřídil Holohlavec. Do té doby jsem si ho vůbec nevšimla. Dohnal se k nám rychlostí blesku, asi bral schody po třech.
"Co je?!" lapal po dechu. Začala jsem se stavět a Áňa mi okamžitě pomáhala. S sykáním, které vydávalo mé dýchání jsem se podívala na trenére.
"Holka bláznivá, mělas zůstat doma, k sakru!" vrčel.
"An, doběhni do školy jestli už dorazila Olina! Jakube! Pojď sem! Dělej!" křičel rozkazy trenér Holý a podepřel mě. Chtěla jsem protestovat, ale nemohla jsem mluvit. Áňa poslušně odklusala a my dva s trenérem jsme se pomalým krokem vydaly do klubovny. Jakub se k nám za pár minut taky přidal a překvapeně s lehkým zájmem si mě prohlížel.
"Pomož jí, já to jdu nachystat. Třetí dveře." než jsem se nadála vykroutil se mi se svižnoustí mladíka a předal mě pod ruku tomu nezdvořákovi synovci. Jakmile odběhl, vytrhla jsem se Jakubovi z pod ruky, kterou mě podpíral, neudržila jsem balanc a bez podpory zdi bych se asi rozplácla.
"To si chceš nabít hubu?!" zavrčel na mě Jakub a snažil se mi pomoc. Ucukla jsem a po třech nádechoch zasýpěla:
"Kdy - kdykoli."
Bylo to ode mě hloupé. Bylo to ode mě sakra hloupé. Ale mám svoji hrdost. Nechat si pomáhat od někoho kdo mě uráží a dokonce se i zavázat. Ne. Jednoduše ne.
Nesnažil se mi pomáhat, ale šel vedle mě, připravený kdyby mě musel sbírat ze země.
Po deseti minutách, kdy jsem se dostala do ošetřovny a dostala dýchácí přístroj se k nám připojili i Áňa s Olinou. Naší školní zdravotnicí.
"Já už si jí převezmu." povzdechla si mladá zdravotnice a dodala:
"Běžte."
Dlouho jsem tam ještě ležela a dýchala než mě Oli pustila a já se vydala se aspoň - po zákazu běžet - koukat na tribuny.