Phyllis 21/1

Hned o přestávce se ke mně nahrne téměř celá třída.
„Co ti tam napsal?“
„Co ti na to řeknou vaši?“
„Jak vlastně odpoledne reagoval taťka? Včera celkem solidně zuřil už tu.“
„Co se stalo? Proč pro vás došel?“
Tyhle a různé další otázky se na mě hrnou ze všech stran a já na ně nedokážu ani nechci odpovídat. Ale není tady Hannah, aby mě odtáhla stranou. Není tu nikdo, kdo by si zahrál na mou ochranku. A já sama na to, abych je okřikla ať mě, pro Krista, nechají být, bohužel nemám. A tak se snažím. Snažím se odpovědět, ač nevím co. Snažím se zadupat vlastní myšlenky a obavy do země těmi nabubřelými optimistickými výmysli, co vykládám. Snažím se jich co nejdřív diplomaticky zbavit. Ale pochybuju, že se mi alespoň něco z toho daří. A bohužel právě tahle přestávna je velká. Tohle důmyslné, ač nechtěné mučení musím přežít celých dvacet minut. „To mám za to, jaká jsem,“ pomyslím si s krutostí sama k sobě. „Prolhaná záškolačka, neschopná a nezodpovědná. Co bych chtěla víc?“ Zrovna v tuhle chvíli je mi ze mě samotné zle. A hrozivě se mi uleví, když konečně zazvoní a spolužáci se odeberou zpět ke svým lavicím a ke svým problémům. Když konečně osamníme, nakloním se k Terencovi a zašeptám. „Ty nevíš, co se stalo, že tu taťka včera byl? Kam Neala vzal?“
Přesto, že se v tu chvíli otevřou dveře od třídy, vrhne po mě nevěřícný pohled. „Chceš říct, že ty nevíš, co za aférues tu včera odehrálo?“ Sotva znatelně zavrtím hlavou a odpovím na další otázku, o které vím, že ji Terenc nechal nevyslovenou jen proto, že fyzikář zrovna procházel kolem nás.
„To, co jsem říkala teď nebyla pravda. Když jsem včera došla domů, nikdo tam nebyl. A dnes ráno všichni spali.“ Na učitelův pokyn se posadíme, ale Terence ze mě svůj pohled stále nespustí.
„Já to nevím. Myslel jsem, že se budu moct zeptat tebe,“ přizná šeptem.
„No super,“ pomyslím si ironicky, ale nahlas to neřeknu. „A víš alespoň něco? Co taťka říkal, když sem přišel?“
Až teď Terence na chviličku uhne pohledem. „Nic moc o tom, co se stalo. Spíš o tom, jaktože tu nejsi.“
„Křičel už tu?“ zblednu. Taťka málokdy ukáže vztek na veřejnosti. A když už, tak to stojí za to.
„Lawrenci, Asponová, mohli by jste toho laskavě nechat?“ přeruší mou otázku fyzikář. Na chviličku se na něj oba podíváme a když se pohledem vrátím k Terencovi, neslyšně zformuluje slova „a jak.“

Už mockrát jsem si myslela, že to ve škole není k vydržení. Z různých důvodů – vztek, smutek, radost, energie, únava… vždy jsem si říkala „tentokrát už to snad fakt není možné.“ Celkem bych čekala, že mě podobný pocit popadne i teď, že nebudu schopná sedět na místě, budu nervózní, netrpělivá, vystrašená. Ale jako by mě právě tahle poslední informace zlomila. Jako by ona způsobila, že ten pohár mé netrpělivosti dosáhl hraničního bodu, za který už nemůže jít. Za kterým už není nic – žádná větší nervozita, nedočkavost, pomyslné posouvání hodinek ani modlení se v dobrý výsledek. Nic, jen apatie. Podivný, hnusný klid se kterým poslouchám Terencovo vypravování o tom, jak se Neal snažil taťku uklidnit aspoň před ostatními, ale marně. Jak rozrušený už dojel. Jak odjeli, oba rudí ve tvářích, protože se pohádali přímo tady ve třídě. Jindy by mě to šokovalo. Neal se s tátou nehádal. Taťka jeho do našich sporů nikdy nezatahoval. Vlastně zvlášť když se jednalo o období před zápasem, nezatahovak ho do žádných sporů. Když ho něčím naštval, což bylo málo, nekřičel na něj jako na mě. Nevyčítal mu nic kromě hokejových chyb. Občas viditelně nevěděl jak přesně rozlišit hranici mezi otcem a trenérem. A tak občas zůstával víc na té druhé polovině.
S ignorací prožiju také zbývající dvě hodiny, na konci kterých mi Terence vrátí discman s mým Cdčkem. Neměl čas si jej poslechnout. Nebo možná spíš náladu. Tak jako teď nemám ani v nejmenším já.
Jako poslední sama opouštím šatnu. Nevím, kam jít. Je půl druhé, kdybych chtěla na trénink, začíná za dvě hodiny. Ale neměla bych tam co dělat. Zápas začíná v pět. Takže spíš budu od půl čtvrté stepovat u stadionu. Abych potkala Kita. Ač i to jako by najednou ztratilo důležitost. I to jako by se odsunulo na vedlejší kolej.
„Zavolej Nealovi,“ radil mi Terence mockrát. „Netvař se jako mumie, zavolej mu, zjistíš o co jde. Ale já nemohla. Ne ve třídě. Ne na místě, kde mě mohl každý slyšet. Ne dokud jsem nebyla úplně sama. Sama na chdbě vedoucí z šatny ven. Jediná, v rozeplé zimní bundě a se zřejmě stupidním výrazem na tváří. Další hodina už dávno běžela a ti, kteří končili tak brzy jako naše třída už dávno zmizeli do jídelny či domů. Teď už jsem volat mohla.
Trvalo jen pár vteřin, než se mi v mobilu ozval Nealuv hlas. „Ahoj Phy,“ pozdravil mě rovnou.
„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a cítíla jsem jak mám ztažené hrdlo. „Co se stalo?“ pálila mě na jazyku otázka, ale já ji nedokázala vyslovit. Naštěstí pochopil.
„Audrey je v nemocnici,“ začal sám. A při téhle jednoduché strohé informaci se mi zatmělo před očima a téměř podlomily kolena. „Neděs se, je v pořádku,“ dodal, což v kombinaci s předešlou větou nedávalo žádný smysl – kdyby byla v pořádku, na co by byla v nemocnici?
„A co…“ víc jsem ze sebe stále nedostala. Cítila jsem, jak se mi teď dělá opravdu fyzicky špatně, tak, že bych bez výčitek mohla zajít za Nolanem a požádat ho, aby mě pustil domů, kdybych už touhle dobou neměla dávno po vyučování.
„Včera zkolabovala,“ Neal by zřejmě pokračoval i kdybych ze sebe nedostala ani ten náznak otázky. „Benjamin ji našel ležet doma v bezvědomí a hned jak zavolal záchranku, zalarmoval taťku. Takže ten se vydal pro Tess a pro nás do školy, abychom jeli za ní do nemocnice.“
„Jakto? Proč zkolabovala?“ tentokrát ze sebe ta slova dostanu rychle. Z nějakého důvodu nechci, aby mluvil o tom, jak taťka přišel do školy a neviděl mě tu. Nechci vědět o čem se hádali. Nechtěla jsem to slyšet ani od Terence. Zajímá mě jen Audrey.
„To se zatím neví. Brzy se probrala a vypadá to, že je vše v pořádku. Ale zatím se nezná důvot jejího kolapsu. Takže si ji tam zatím nechaji.Hlavně proto, že je těhotná.“ Teď už opravdu zastavím.
„A bude v pořádku? Ona i dítě?“
„Doufají, že ano. Rozhodně už prý ale bude mít rizikové těhotenství.“
„A taťka?“ Je mi jasné, že teď už se o té zprávě dozvěděl i on.
Neal se na chvilku odmlčí a já se v tu chvíli připravím na ty nejhorší možné scénáře, které se mi třeba právě hodlá převyprávět. Ale překvapí mě jednoduchou odpovědí. „Je šťastný.“
„Cože?!“ dnes se už opravdu mírně opakuju. Věděla jsem, proč na ten telefonát chci být sama.
„Kdybys viděla, jak byl vyděšený a jak se mu ulevilo, když se Audra probrala. Když mu řekli tu novinu, skoro brečel štěstím. Za jiné situace by asi vyváděl jako vždy…ale…víš, asi si uvědomil, že o ni taky mohl přijít. Asi mu konečně došlo, že to je jeho dcera. Nehledě na to, koho si bere a co si myslí o jeho rozvodu s mámou.“
Tentokrát se na chvíli odmlčím já a pak ze sebe konečně dostanu smysluplnou větu. „Proč mu to ale jako tolik věcí muselo trvat tak dlouho? Proč musí všechno nejdřív skoro ztratit, než si toho začne vážit?“ Sotva to dořeknu uvědomím si však, že to platí nejen na něj. Že ač si často říkám, že po něm, proboha, snad v ničem nejsem, v tomhle ano. Kita si vážím na tolik aby si zasloužil pravdu až když ho mé lži odradily. Jak je Jos skvěklá holka si uvědomím, až když je naše přátelství asi už navždy poznamenané tou mou starou kravinou. Na gymnastice mi asi taky začne znovu záležet až v momentě, kdy opravdu ztratím to, na čem tak dlouho pracuju – naději na kontrolky.
Neal mi na tohle neodpoví, jako by věděl, co se mi honí hlavou. Možná to i opravdu ví. Konec konců jsme dvojčata. „Budeš na zápase?“ optá se místo toho.
„Samozřejmě,“ doplním přikývutí také hlasitou odpovědí.
„A budeš na něj čekat?“
„Jo,“ odpovím o něco tišeji. „Pokusím se to urovnat.“ Dřív než ho i já ztratím úplně.