Bonjour, Dita!

Navzdory čtyřem hodinám spánku jsem se probudila svěží a odpočatá, hned mi však přišlo znovu na mysl, co mi Etien řekl v retro klubu. Zatímco všechny děti včetně Rowana odešly za svými miláčky do stáje, samou roztržitostí jsem přelila mléko do kakaa a bílá louže mi stekla po nohavicích tepláků až do ponožek. Musela jsem se jít znovu převléct a když jsem se vrátila, u louže seděl kocour a kradmo ujídal.
,,Jedeš!‘‘ vyhnala jsem ho, pamatujíc na babiččinu kočku, která z mléka mívala vždycky průjem. Kocour poplašeně utekl pod stůl, pak vyskočil na židli a tam zůstal stát, přičemž zlostně mrskal ocasem.
,,A jéjej, nešika!‘‘ smál se Etien už od dveří.
Vzhlédla jsem od hadru nasáklého mlékem a Etien si můj pohled hravě přeložil. ,,Jojo, vylilo se to samo, já vím. Snídáš teprve?‘‘
,,A nejsi ty nějaký čilý na to, jak dlouho jsi spal?‘‘ mrskla jsem hadrem do dřezu.
,,Odvádíš pozornost. Co máš v plánu dělat po snídani?‘‘
,,Uklidit a začít věšet vánoční ozdoby,‘‘ odpověděla jsem popravdě.
,,To zvládneš večer,‘‘ ujistil mě. ,,Až posnídáš, mám pro tebe něco ve stáji.‘‘
,,A co?‘‘
,,Až přijdeš, uvidíš.‘‘

Taky že jsem viděla. Rowana, vodícího poníka na vodítku sněhem, dvojčata, cválající na hnědácích směrem k lesu a Madeilene sedící na pytli s ovsem a vesele švitořící s Francoisem.
Etien mi podal vidle, násadou napřed.
,,A co já s tím?‘‘
Stáli jsme před Rossovým boxem, který, jak jsem si všimla, ještě toho rána nebyl vykydaný. ,,A proč já? Francois se nudí a nemá co dělat.‘‘
,,Ty to neumíš?‘‘ podivoval se Etien a zcela jasně mě provokoval. Povýšeně jsem vytáhla západku a otevřela dveře ryzákova stání, zatímco Etien s úsměvem odešel.
Ryzák se mi rychle vydal na přivítanou. Pohladila jsem ho po nose a zvažovala svoje možnosti. Kydat box s koněm bude nepohodlné, nic jiného mi však evidentně nezbývalo. Z háčku jsem vzala jeho černou ohlávku a zručně mu ji navlékla. Rosso přežvýkl a začal mi oždibovat rukáv. Připjala jsem na ohlávku vodítko a uvázala ho za mříže do rohu boxu. Nic mi nebránilo začít.
Za chvilku přišel znovu Etien a opřel se o mříže.
,,Bavíš se?‘‘ hodila jsem kobylinec do přistavených koleček.
,,Jde ti to od ruky. Pokračuj.‘‘
,,Ne, dokud neodejdeš. Znervózňuješ mě.‘‘ Plácla jsem ryzáka po pleci. ,,Ustup!‘‘ Kůň ochotně poslechl. ,,Už jdeš?‘‘
,,No jo, když mě vyhazuješ.‘‘ Ještě chvilku ale okolkoval kolem boxu, než konečně zmizel. Bez jeho pozorování mi práce šla dvakrát rychleji, takže jsem za deset minut vidlemi rozhrabávala čistou slámu. Vnitřně jsem se pochválila za práci.
,,Dito!‘‘
Tentokrát to byl Francois. ,,Co tady děláš?‘‘
,,Kydala jsem Rossovi. Vypadalo to jinak?‘‘
,,Ale proč?‘‘ žasnul. ,,Když už, tak jsi měla říct, pomohl bych ti.‘‘
Vyvezla jsem kolečka z boxu a pustila ryzáka z vodítka. Bouchly dveře a naproti nám přicházel Etien s Fantasmou. ,,Hotovo?‘‘
Přikývla jsem a všimla si, že se Francois stáhl. Etien zavedl klisnu do jejího boxu a z kabely uvázané na dveřích boxu vytáhl hřbílko. ,,Tak můžeš Rossa vyčistit.‘‘
,,Etiene, co to-‚‘‘
,,Nemáš teď puberťačky?‘‘ podíval se Etien okázale na své zápěstí, kde neměl hodinky.
,,Mám, ale-‚‘‘
Francois pod Etienových pohledem zmlknul a rychle odešel. Zůstala jsem stát na svém místě a tázavě se dívala na box Fantasmy. ,,Co to mělo být?‘‘
,,Už to máš?‘‘
,,Ne, ale-‚‘‘
,,Tak dokud to nebudeš mít, nejdeš odtud.‘‘
V tu chvíli jsem už plastových hřbílkem jezdila po ryzákových zádech. ,,Rozkazuješ mi?‘‘
,,Pokud to tak zní, tak jo, rozkazuju.‘‘
Otázka zněla, proč jsem si to nechala líbit a vyleštila koně do jeho zlatorudého lesku.
,,Teď už fakt musím jít, ještě je třeba udělat adventní věnec. Na večeři bude losos. Jsi zván.‘‘
Etien se usmál.

Tak a nějak podobně to šlo téměř celý týden. Každé ráno jsem vyházela ryzákův box, vyčistila koně a párkrát ho na vodítku odvedla do výběhu. Nepídila jsem se, proč na tom Etien tak trvá a vlastně to nebyla ani žádná práce. Bavilo mě to, užívala jsem si být s Rossem.
S pomocí Rowana a dvojčat jsme s půdy snesly krabice s vánočními ozdobami a po úklidu vyšperkovali celý dům, který hned vypadal veseleji. Monsieur Simon odněkud přitáhl vysokou jedli, kterou za pomoci Etiena postavil do stojanu v hale a tam čekala na ozdobení, zatím však příjemně provoněla celý dům.
Stalo se nepsaným pravidlem, že u nás Etien v pátek a o víkendech večeřel. Dvojčata a Rowan ho měli rádi a Madeilene na něm mohla oči nechat, což Etienovi nemohlo ujít.
,,Je do tebe zamilovaná,‘‘ drcnula jsem do něj jedno ráno ve stáji, když Madeilene prošla naší uličkou už potřetí.
,,A ty?‘‘ chtěl vědět. ,,Taky jsi do mě zamilovaná?‘‘
,,Celým svým srdcem,‘‘ odbyla jsem ho, hned mě to ovšem zamrzelo a tak jsem rychle odvedla pozornost. ,,Kdo dneska za mě vykydal Rossovi?‘‘
,,Asi Francois,‘‘ uhádl Etien podmračeně. ,,No, nevadí. Pojď se mnou.‘‘
V sedlárně mi sundal lehké sedlo a z řady uzdeček vybral tu správnou. ,,Pro Arielu.‘‘
Ariela byla štíhlá kobylka flegmatické povahy. ,,Zvládneš ji nauzdit a osedlat?‘‘
,,Nepodceňuj mě pořád,‘‘ poradila jsem mu s úsměvem a šla najít ten správný box. Měla jsem lehčí problémy s vloženým udidla do huby, Godrick byl naučený otevírat před udidlem hubu sám a tak jsem se to nikdy pořádně nenaučila, kobylka však byla trpělivá.
Etien se přihasil s jezdeckou přilbou.
,,To nemyslíš vážně.‘‘
,,Myslím,‘‘ nasadil mi ji na hlavu. ,,Mohla by ses podívat na strop?‘‘
Zvedla jsem hlavu, zatímco mi utahoval řemínek pod hlavou.
,,Drží?‘‘
Nepřitakala jsem a Etien pochopil. ,,Nemáš se čeho bát. I kdyby ti nad hlavou prolétl Boeing, tak se nesplaší. Budu s tebou. Jestli ale nechceš, nenutím tě.‘‘
Černá klisna s bílou lysinou se na mě dívala.
,,Nebojím se,‘‘ prohlásila jsem, pevně o tom rozhodnutá a Etien mě povzbudivě pohladil po zádech.
,,Kde je Rowan?‘‘
,,S tátou na jízdárně.‘‘ Etien svěsil ruce. ,,André experimentuje, zařadil Rowana na Chapelierovi k začátečníkům.‘‘
,,Aha.‘‘
Na Etienovi bylo vidět, jak ho to štve.

Sníh nám křupal pod nohama, zatímco jsme koně vedli přes ulici do parku. Etien šel přede mnou a na otěži měl Fantasmu; kolem nás chodili lidé se psi, ale když viděli koně, tak si je zavolali k sobě nebo je měli na vodítku. Byl to úplně jiný přístup než na co jsem byla zvyklá, nejednou se mi kůň splašil, protože mu kolem nohou kroužili teriéři.
Na začátku cestičky do lesa se Etien vyhoupl do sedla. Utáhla jsem Ariele podbřišník a spustila třmeny; kobylka stála jako přimražená. Vsunula jsem chodidlo do třmenu a vyhoupla se nahoru.
,,Můžeme?‘‘
Srovnala jsem si otěže v ruce a zkrátila jejich délku. Na moji pobídku se Ariela rozešla líným houpavým krokem a já ji musela neustále pobízet, aby nám Etien s Fantasmou neutekl.
V lese, kde pod stromy byla napadaná menší vrstva sněhu, se Etien zařadil po mém boku. Dlouho jsme mlčeli do lehkého vrzání sedel, dechu koní a dusání sněhem.
,,Těšíš se na Vánoce?‘‘ porušila jsem ticho.
Etien ani nevzhlédl. ,,Ne.‘‘
,,Proč?‘‘ byla jsem zvědavá. ,,Každý má rád Vánoce.‘‘
,,Já ne. Nemám rád ten humbuk kolem. Podle mě jde o to, aby byli lidé spolu, a k tomu nepotřebují vycpanou atrapu Santy za komínem.‘‘
,,Na tom něco je,‘‘ připustila jsem.
,,Jak jde?‘‘ kývl Etien bradou k mé kobylce.
,,Je líná, musím ji pořád pobízet.‘‘
Přikývl. ,,Začátečníci s tímhle mívají problémy. Ale je klidná. Jaké koně jsi jezdila ty?‘‘
,,Proč musíme mluvit o mě?‘‘ bránila jsem se. ,,Chci se ptát já tebe.‘‘
,,Potom. Takže?‘‘
Ariela natáhla hlavu dolů a škubla mi pažemi. Rychle jsem vyrovnala rovnováhu, srdce mi však ještě chvíli bušilo zrychleně. ,,Jezdila jsem jen jednoho koně. Jmenoval se Godrick, po matce měl něco z českého teplokrevníka, otec byl plnokrevník. Byl středně vysoký a trochu robustnější. Jeho majitel měl ještě dva koně a jezdil s nimi parkury, Godricka nakonec prodal. Do salámu.‘‘
Etien ohrnul nos.
,,Nechápu ty lidi, co tvrdí, že byl užitečnej aspoň na jatkách.‘‘
,,Taky jsem slyšel pár podobných názorů,‘‘ potvrdil. ,,Asi to jako rozmazlenci města nemůžeme pochopit. Jsi z města, ne?‘‘
,,Jsem měšťák. Godricka měl jeho majitel ve stáji kousek za městem, takže jsem to měla blízko. Prodal ho brzy po tom, co jsem přestala jezdit.‘‘
Tušila jsem, že se mě Etien zeptá na ten pád, Etien však mlčel. Ulevilo se mi, stejně bych mu to neřekla. ,,Takže,‘‘ zamluvila jsem podruhé to ticho, ,,jak dlouho pracuješ u Simona?‘‘
Etien zvedl hlavu. ,,Vidíš, teď někdy by to mohlo být šest let.‘‘
Hvízdla jsem a Fantasma zastříhala ušima. ,,To je dlouhá doba.‘‘
,,To je,‘‘ souhlasil Etien. ,,Tenkrát by mě vůbec nenapadlo, že tady tak dlouho vydržím.‘‘
,,Baví tě to?‘‘
,,Jinak bych tu nevydržel,‘‘ rozesmál se, hned ale zvážněl. ,,Baví mě pracovat s lidmi i s koňmi. Je to zajímavá práce. Na lidi musíš občas zakřičet, na koně křičet nesmíš. Oboje vyžaduje trpělivost. Mám tři jezdecké skupiny, přiježďuju školní koně a trénuju i Simonovy děti. Večer procházím zametenou uličkou, vyhřebelcovaní koně přežvykují seno a já mám pocit dobře odvedené práce. Neměnil bych.‘‘
,,Proč se usmíváš?‘‘
,,Ráda tě poslouchám,‘‘ přiznala jsem.
,,Vyjdeme na horní cestu,‘‘ ukázal na nevysoký násep. Zastavila jsem klisnu a sledovala, jak se lehce nadzvedl v sedle, aby ulehčil svému koni vyběhnutí nahoru.
Moc se mi do toho nechtělo.
,,To zvládneš, je to jen kousek. Ariela je hodná.‘‘
Lehce jsem stiskla boky kobylky a navedla ji na násep. Koleny jsem se pevně přitáhla a nadsedla si- a Ariela třemi dlouhými kroky zdolala převýšení.
,,Šikovné holky,‘‘ pochválil nás Etien a já poplácala Arielu po krku.

,,Jééé, podívej, Dita na koni!‘‘
Estelle vyběhla za svým dvojčetem. ,,Jůů!‘‘
,,No bóže,‘‘ mírnila jsem jejich nadšení.
,,Etien tě přemluvil?‘‘
,,Nemáte tušení, co mi to dalo práce,‘‘ hrál Etien divadlo a seskočil z Fantasmy.
,,Pojedeš někdy s náma?‘‘
,,Až se to naučím, tak určitě jo,‘‘ slíbila jsem Éve a odvedla Arielu do jejího boxu. ,,Kde máte bratra?‘‘
,,S tátou.‘‘
,,Tak pro něj běžte, za chvilku bude oběd.‘‘
Odsedlala jsem koně, oduzdila a sotva jsem zavřela dveře boxu, Ariela se svalila do slámy a začala se válet, všechny čtyři ve vzduchu. Se sedlem na paži jsem ji pozorovala.
,,Nebolí tě nic?‘‘ přistoupil ke mně Etien, také se sedlem v ruce. ,,Nejsi zvyklá jezdit.‘‘
,,To asi teprve bude. I tak. Děkuju.‘‘
,,Za co?‘‘ dělal hloupého a jeho oči se smály.
,,Za to, že se mnou ztrácíš čas,‘‘ odtrhla jsem se od mříží a zamířila k sedlárně.
,,To nebyla ztráta času!‘‘ zavolal za mnou.