Kapitán Husťák (27. - první část)

Vyhrabala jsem se z postele a zamžourala jsem na klec, po které s veselým povykováním korzoval můj papoušek. „Trochu soucitu, Quentine…“ zamumlala jsem směrem k opeřenému zlu a s hodně nepatřičným pocitem jsem se odploužila do kuchyně, abych se dostala z dosahu toho vřískotu. Čekala jsem, že narazím na Kubu při jeho obvyklém ranním kafovém maratónu, ale kuchyně byla prázdná. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je pátek. Kubu druhý den čekal maturák, takže měl dneska volno. Sakra… maturák… S myšlenkou na můj předpokládaný doprovod se mi do hlavy se šploucháním nalila povodeň vzpomínek. Takhle s odstupem jsem uznávala, že jsem možná hysterčila trochu moc. Zatímco jsem čekala, než se uvaří voda v konvici, procházela jsem si znovu všechno, co jsem řekla. Možná to šlo všechno probrat v klidu. Možná, ale i když jsem si to uvědomovala, stejně mi bylo jasné, že bych to s klidnou hlavou nezvládla. Co naplat… krušný je život choleričky. S tou myšlenkou jsem zalila pytlík čaje a s hrnkem v dlaních jsem se přesunula ke stolu, abych si nad svým nepěkným stavem mohla chvilku nostalgicky posedět.

Do školy jsem se dokopala spíš ze setrvačnosti. Nijak extra jsem se tam netěšila, ale zase to nemohla být až taková zabíjačka, když jsem před sebou měla jen učitelku rétoriky a dvě hodiny jejích neortodoxních způsobů výuky. Jediné, co mi dělalo vrásky, bylo setkání s Husťákem, ale moje starosti se rozplynuly, jakmile jsem vpadal do třídy. Jeho místo bylo prázdné.
„Ahoj.“ Ozval se mi za zády Tobiáš a sednul si ke mně. Jen jsem zabručela v odpověď.
„Jsi v pohodě?“
„Hm.“
„Ty semnou nemluvíš?“ optal se po chvilce oboustranného mlčení.
„Ale ne, Tobíku,“ zamumlala jsem, „jen nemám náladu.“
„Posralo se to, co?“
„Ani netušíš jak.“
„Ječela jsi?“
„Možná až moc.“
„Neboj,“ drbnul mě do ramene a konejšivě mě jednou rukou objal, „tenhle blbej stav časem vyprchá.“
------------------

Petr se povaloval po posteli a civěl do stropu. Věděl, že jestli žije alespoň nějaká naděje, že se všechno srovná, zabije jí, jakmile zítra vkročí na Bářin ples. Strašně rád by tam nešel. Strašně rád by se na pár dní zakutal pod deku a rozmyslel si, co bude dál. Jenže takhle svět nefungoval. Petrovi bylo jasné, že se z plesového křepčení nevymluví, a tak se během posledního dne relativního klidu nehodlal oddávat řešení jakýchkoli přehnaně důležitých situací.
------------------

Večer jsem dorazila domů s trochu lepší náladou. Díky zkoušce s kapelou a Tobiášově společnosti se mi povedlo setřást ze sebe většinu sebelítosti, kterou prakticky okamžitě nahradila stará dobrá ironie. Uvědomila jsem si, že jsem se v záchvatu zamilovanosti úplně vykašlala na moje sarkastické já. Byl čas, povolat ho zpátky do zbraně.
„Čau maturante,“ pocuchala jsem Kubu ve vlasech a zhodnotila jsem hromadu miniaturních netopýrků, které měl sesypané uprostřed pokoje, „na co tu máš ten Draculův harém?“
„Ty kryplové si vymyslely netopýrovej řetěz.“ Zavrčel a vražedně jednu papírovou potvůrku nabodl na jehlu.
„Chceš společnost?“
„Ty mi pomůžeš?“ rozzářil se.
„Ne, jen se mi líbí pohled na to, jak se morduješ.“
„Teda ty seš tak zlá.“
„Říkej mi bestie.“ Udělala jsem miniaturní pukrle a složila jsem se mu na postel. „Jak to jde s Bárou?“ optala jsem se jen tak, aby řeč nestála.
„Fajn.“
„Teda... to zní jako volání o pomoc.“
„Já nevim. Už jsi někdy měla s někým pocit, že to prostě není ono.“
„Ani netušíš, kámo.“ Zamumlala jsem, „Co je špatně?“
„Ále… Bára je pořád jak mražený kuře. Jediná chvíle kdy trochu roztaje je, když se mi posmívá. Asi si i uvědomuje, jak mě to štve, ale stejně se mi pořád někde řehtá.“
„Už jsi s ní spal?“ zeptala jsem se bez okolků a trochu mě pobavilo, když jsem si uvědomila, že debatujeme jak dva chlapi nad čtvrtým pivem.
„No, to je další věc…“
„Takže ne.“
„No to pozor. Se mnou nic mít nechce, ale na toho novýho moderátora, kterej to má zejtra na povel, pomrkávala tak urputně, že kdyby měl brejle, rozskočily by se mu sklíčka na křemičitej prach!“
„Najali jste si štramáka, co?“ zaculila jsem se. Jenom znechuceně přikývl. S chápavým úsměvem jsem se vydrápala do vertikální polohy, prokličkovala jsem mezi netopýří letkou a zapadla jsem k sobě. Po několikaminutovém štrachání ve skříni se mi konečně povedlo najít alespoň trochu přípustné šaty na zítřejší večer, a tak jsem s vědomím, že člověk přežije cokoli, hlavně když mu nekouká zadek, zalezla do postele.
------------------

Bára stála před zrcadlem a kritickým okem přeměřovala svůj dekolt. Nevěděla, proč se snaží vypadat jako přepychové zboží nemravného druhu, nicméně jí to nebránilo v pokusu odhalit co nejvíc. S nerozhodným výrazem se chytila za prsa a trochu je zvedla. Se spokojeným kývnutím vrátila tělu jeho normální proporce a začala přitahovat ramínka podprsenky.
„Gravitaci nepřevezeš.“ Pousmál se Petr a stoupnul si za ní. V černých teplákách, šedém vytahaném svetru a s bosýma nohama vypadal vedle Báry jako ideální sousto pro armádu spásy.
„To si povíme, až budeš za třicet let polykat tabletky na erekci po hrstech.“ Zpražila ho nevrlým pohledem a uhladila si zkrabacenou látku na břiše.
„Teda... kdo tě učí tyhle slova?“
„Televize.“ Pokrčila rameny. „Jak vidíš, občas se při zdvořilostní konverzaci některý z nich hodí.“
„Bože, doufám, že ti na zítřek nikdo nesvěřil proslov.“ Zasmál se Petr, ale hned zvážněl. „Baru? Musím tam jít?“
„Děláš si srandu?!“ vyhrkla a otočila se k němu čelem. „Čekala jsem, že když víš, jakej je na rodiče spoleh, půjdeš tam! Nebo pro tebe bude taky problém tvářit se, že aspoň někdo z rodiny za něco stojí?!“
„To ne, jen jsem se zeptal.“ Zamumlal „Půjdu tam, zatancuju si s tebou a přísahám, že se dobrovolně nechám praštit pokaždý, když ti šlápnu na nohu.“ Zvedl dva prsty na důkaz vážně myšleného slibu a v nenadálém záchvatu sourozeneckého souznění Báru objal. „Myslíš, že nepoznám, když je ti z něčeho smutno?“ zašeptal jí do vlasů. „Vím, že tě štve, že tam všichni budou mít nalifrovaný rodiče, ale ber to pozitivně. Já babičku odvezu, jakmile poprvé zazívá, což bude tak kolem devátý, a pak se spolu nezřízeně zpijeme na baru na počest všech ubožáků, který máme zapsaný v rodných listech. Jestli ti i pak bude líto, že tam nejsou, hned druhej den tě naložím a osobně jim zajedeme poděkovat za milej zájem, kterej v posledních dvaceti letech projevili.“
„Přísaháš?“ zeptala se huhlavě, jak jí pořád ještě svíral v náručí.
„Jasně.“
„Tak jo, ale už mě pusť ty oplzlíku, nebo začnu ječet a babička tě za incestní objetí vyškrtne ze závěti.“ Zasmála se a Petra od sebe odstrčila. S lehkým úsměvem se opřel mezi futry svých dveří a naposledy si Báru prohlédl. „Moc ti to sluší.“ Zhodnotil její vzezření, a když se na něj zářivě usmála, zmizel v pokoji.
-------------------

„Hej, vstávej! No tak, Ninoooo!“
„Jestli jsi smrtka, vezmi si do zástavy papouška a vrať se za šedesát let…“ zahuhlala jsem. Preventivně jsem zakutala hlavu pod polštář, ale nenechavé ruce ze mě stáhly deku a začaly mě za nohy vláčet z vyhřáté postele, takže jsem zahnala myšlenky na bezbolestné lenošení a nahradila jsem je přípravou aktu čiré brutality.
„Aspoň otevři oči.“
„Co je?“ zeptala jsem se a zamžourala jsem na mámu, která postávala před postelí a držela si pod bradou ramínko s podivnou tmavě zelenou splývavou látkou.
„Tyhle,“ zavlnila se s ramínkem zaháknutým za krkem, „nebo tyhle?“ Vrazila si pod bradu ramínko číslo dvě s oranžovými šaty, které střihem nejvíc připomínaly toaletu, bez které by pravá řecká bohyně nikdy nevyrazila mezi lidi.
„Ty druhý.“ Zamumlala jsem, když se mi konečně povedlo dostatečně rozlepit oči a zase jsem padla zpátky na matraci.
„Ještě potřebuju pomoct s botama.“ Oznámila mi a dloubla mě jedním z ramínek do zad.
„Máš na to ještě…“ podívala jsem se na budík, „ještě víc než osm hodin. Vážně to nepočká, než do sebe naliju kafe a obrním se proti ryze holčičím rozhovorům o módě?“
„Fajn, máš na to deset minut, jestli nevylezeš, jdu večer v TVÝCH botách!“
„No… to ti nezávidim.“ Pousmála jsem se myšlence na mámu v gládách, velikosti dvaačtyřicet a znovu jsem si hodila na hlavu polštář.

„Takže myslíš, že dobrý?“ zeptala se máma snad po tisící a přes rameno v zrcadle kontrolovala, jestli vypadá zezadu stejně ďábelsky jako zepředu.
„Jo, dobrý.“ Povzdechla jsem si znuděně a zapnula jsem si kožené rukavice bez prstů. Postavila jsem se vedle mámy a nakoukla jsem do zrcadla. Jediné slovo, které mě v tu chvíli vystihovalo, bylo: černá. Vypadala jsem, jako že jdu na pohřeb. Černá sukně, černý korzet, pár černých kožených náramků, černé rukavice, černé myšlenky na budoucí večer. Vlastně jsem si i připadala jako smuteční host.
„Vypadáš jako vrána.“ Zamumlala máma a začala štrachat ve skříni. „Tumáš.“ Mrskla po mně nějakou modrou látkou a sledovala, jak se jí pokouším rozložit. Byly to šaty. Modré, hladké šaty na široká ramínka, bez jediného flitru, nebo vyšité kytky, prostě jednoduchá krása. Bez řečí jsem se vysoukala z korzetu i sukně a oblékla jsem si mámino překvápko. Nevypadalo to zle, i když pár úprav by to potřebovalo. Po chvilce váhání jsem si přes šaty natáhla odhozený korzet. Orukavicované dlaně jsem si založila v bok a spokojeně jsem na sebe do zrcadla mrkla. Když už jdu plesat sama, tak ať aspoň stojím za hřích.
-------------

Petr srazil paty bot, které ho neuvěřitelně tlačily, a obřadně nabídnul své babičce rámě. Slyšel, jak se za ním Bára tiše pochechtává, ale říkal si, že když už je jednou jediná babiččina vnučka nacpaná v princeznovských šatech, bude situace vyžadovat trochu starého dobrého šarmu s malou příměsí gentlemanství.
„Slib mi, že jí odvezeš před půlnocí, abych se mohla vyřádit.“ Pošeptala mu Bára, když šli spolu k autu.
„Slibuju. Mám totiž stejnej plán. Dneska se vyřádíme asi všichni.“ Pousmál se trochu moc záhadně a pokusil se vymazat z hlavy představu běsnící Niny.
„Tak můžeme?“ zeptal se, když se obě jeho společnice nalodily do auta, a když se mu dostalo kývajícího duetu, vyrazil.
------------

„Pohni, Nino!“ zařval od dveří táta a vyšel na chodbu. Máma už posledních dvacet minut seděla bez hnutí v autě, i když do začátku zbývala ještě hodina. Bylo zbytečné rodičům vysvětlovat, jak je to s časem, když se jedná o maturák. Naposledy jsem se vrátila do pokoje, naposledy jsem vyměnila náušnice, na místo stříbrných kruhů, což byl mámin nápad, jsem si do uší nacpala modré houslové klíče, naposledy jsem si slušně tragicky povzdechla nad výstřižkem z novin, který stále ještě visel na nástěnce a zamořoval mojí bezhusťákovskou odvykací celu jeho obličejem. S kytarou v ruce a s hláškou „kupředu krok“ na rtech jsem vyšla z bytu.
--------------

„Běž už do háje s tím balónkem!“ zavrčel Kuba na jednoho ze svých spolužáků a ohnal se po něm, aby mu ukázal, jak moc je bubnování o lebku zábavné. Kuba byl nervózní. Ne tak, jak se dalo do nadcházejícího večera čekat. Nepatřil k těm smolařům, kterým se zamotají nohy, kdykoli je v jejich blízkosti víc jak deset lidí. Byl nesvůj kvůli moderátorovi. Hned jakmile se prvně potkali, překřtil si ho Kuba ve svém soukromém světě na Vavrocha, i když si moc dobře pamatoval jeho jméno. Daniel Vávra. Znělo to čtyřprocentně. Bohužel, osoba patřící k jménu nebyla čtyřprocentní ani trochu. Kuba to věděl, a co bylo nejhorší, moc dobře to věděla i Bára. I když se celý den třásla zimou, jakmile Vavroch nakráčel do její blízkosti, sundala mikinu a ukázala víc holé kůže, než se kdy odvážila vytasit Britney Spears na drogovém mejdanu.
„Jsi v pohodě? Vypadá to, že seš nervní.“ Ozval se vedle něj mužský hlas. Kuba zvedl oči k jeho vlastníkovi a jen tak tak odolal pokušení vrhnout se na něj a utlouct ho jednou ze svých směšně nablýskaných bot.
„Jsem v klidu.“
„A kde máš Báru? Ještě jsem ji tu dneska nezahlídl.“
„Přijede až na sedmou.“ Zavrčel Kuba
„Škoda, chtěl jsem jí pozvat na panáka na kuráž, než to všechno vypukne.“ Mrknul na něj Dan, ale vzápětí odtrhnul oči od Kubovy tváře a zadíval se někam za něj.
„Nazdááááár! Vypískla Bára a podivným klouzavým poskakováním k nim doběhla. Černé vlasy měla nakroucené do malých kudrlinek, které jí neposlušně poskakovaly podél obličeje. Rudé šaty těsně obepínaly její boky a výstřih byl tak hluboký, že by nad ním zbledla závistí i Halina Pawlovská.
„Teda, úplná čertice.“ Zhodnotil Dan její vzezření a na okamžik jí stiskl paži. Bára se na něj zářivě usmála.
„Sluší ti to, miláčku.“ Zahučel Kuba a letmo jí políbil. Chytil ji kolem pasu a přitáhl si jí k sobě, jak jen to šlo. Ignoroval její nesouhlasný výraz, i Danovo pobavené pousmání a bez řečí jí odvedl z dosahu té chodící kádě koncentrovaného charisma.
-------------

Petr usadil babičku v sále, ale pak se vrátil ke vchodu. Chtěl vidět Ninu přicházet. Věděl, že jí nemůže přehlédnout. Nina byla dost těžko přehlédnutelná i bez společenských šatů, takže bylo jasné, že v nich bude vybočovat ještě víc.
Podíval se na nebe. Sledoval páru, kterou vydechl, jak pomalu stoupá, a najednou měl pocit, že je to jedna z posledních věcí, které v životě vidí, protože ho Nina co nevidět stáhne z kůže. Chlad se mu pomalu začínal drát pod sako. V duchu si zanadával, že nechal kabát v šatně. Sklonil hlavu, vrazil ruce do kapes a párkrát poskočil, aby se alespoň trochu zahřál. Když odlepil pohled od špiček bot, byla tam.
--------------

Přišel. Ta myšlenka mi naplnila hlavu a přetekla do celého těla. Bylo to, jako by se mi mozek rozpínal, jako by byl obří houba, která se rozhodla vcucnout všechny naše neshody, aby mi namísto nich vyždímala do žil pocit naprosté euforie.
Mlčela jsem. Moje mnohem výřečnější já, na mě v hlavě ječelo, ať už něco řeknu, ale já nebyla schopná. Bylo mi jasné, že jednou budu muset něco vykoktat, ale nedokázala jsem si představit, jak tomuhle chlapovi a v tuhle chvíli budu něco povídat. Na druhou stranu jsem si uměla naprosto do detailu představit, jak mu za pár let píšu nákup na lednici a ráno mu připomínám, aby odpoledne vyzvedl děti před školou. Jenže aby byly děti, musím už sakra něco říct! // Tak mluv, ty pako! Řekni, že je bezva noc, že si v těch šatech připadáš jako idiot, že se ti ještě před minutou chtělo strašně na záchod, že celosvětová populace rysa pardálovitého dávno klesla pod sto kusů, že nesnášíš přísloví: Dlouhé vlasy, krátký rozum, že když jsi byla malá, chtěla jsi být pyrotechnik, protože se ti líbí slovo trinitrotoluen! Proboha vyblekotej už něco!! //
Pomalu se pohnul a sešel pár schodů, které nás dělily. Chvilku to vypadalo, že konečně prolomí to tunové ticho, pod kterým jsme přešlapovali, zhluboka se nadechl, ale pak radši nepromluvil. Konečně se naučil odhadnout, kdy má být zticha. Když mohl on, mohla jsem já taky. TNT i rys pardálovitý se mohly jít vycpat, protože v tu chvíli jsem absolutně jasně věděla, že na řeči nedojde. Bez dalšího váhání jsem udělala krok k němu, chytila jsem ho za límec košile a přitáhla jsem jeho rty k těm mým.