Já anděl 9

Země mě zase začala poměrně podstatně studit. Není na co čekat. Vylezla jsem tedy zpátky na kopec, abych se mohla rozlédnout. Gab říkal, že Jerome sídlí v nějaké staré továrně na kraji města. No tak zase tak velké to není. Když dostatečně zbystřím smysly, měla bych podobný objekt jednoduše zaznamenat. Kolik jich tu tak může být?
V té tmě to zase tak jednoduché, jak jsem si to představovala, nebylo. Problém s viděním sice nemám, ale bohužel vždy jen na omezenou výseč. Asi jako když si posvítíte baterkou. Nejprve jsem celé město přelétla zběžným pohledem. Jakousi představu továrny bych měla, ovšem otázkou je, jak moc to bude odpovídat skutečnosti.
Co mě alespoň trochu uklidňovala byl fakt, že celé město už utichlo. Měsíc nade mnou svítil jako rybí oko. Odhadovala bych, že může být tak půlnoc. Ale těžko říct.
Vydala jsem se tedy směrem, kde jsem tušila objekt továrny. Foukal docela nepříjemný vítr a i když jsem byla plná energie, tak mi přesto začínala být docela zima. Hlavně od nohou. Zase. Už by to chtělo něco s těmi botkami udělat.
V duchu jsem se těšila na to, že konečně najdu teplé místečko, kde aspoň chvíli budu v naprostém bezpečí. Že se o mě třeba někdo bude pečovat. Jenomže to jsem si představovala asi příliš jednoduše.
Totiž když jsem dorazila k továrně, tak jsem zjistila, že je obšancovaná plotem. A né jen tak ledajakým. Pěkne fortelním s pořádným ostnatým drátem nahoře. Takže vyvstala ona otázka – čo budeme robiť?
Stála jsem tam tak nerozhodně a rozmýšlela, co dělat. Teď by ty křídla vážně bodly. A najednou mi bylo tak strašně líto, že se nemůžu proletět, až mi to sevřelo srdce jako kleště. Pevně a bolestivě.
Něco na mě dopadlo. Bylo to zprvu takové nenápadné a chladné. První kapka. V dálce jsem zaslechla hromobití.
„Jo tak to je to poslední, co mi ještě chybělo.“ Pronesla jsem odevzdaně.
Vím, že déšť jsou jen slzy bolavých duší, kterým Bůh ponechal smutek. Pláčou steskem a touhou, pláčou smutkem a žalem. Ne, Nebe opravdu nemusí být Ráj. I když si ho lidé vybájili opravdu nevídaně. Ach ano. Svobodná vůle a nekonečně rozmanitá fantazie jsou vlastnosti dané skutečně pouze lidem.
Jednou jsem všechny ty duše viděla v údolí slzí. Všude spousta fontán a v každé slaná voda. Nikdy jsem neslyšela tolik utišujících slov a konejšení. Vlastně to na mě působilo hrozně úlevně. Tam nevadilo, že jsem plakala. Pláč byl na denním pořádku. A já jsem přitom cítila bolest ze ztráty každého dalšího svěřeného člověka, ke kterému jsem přilnula, i když jsem se opravdu snažila, aby se to nestalo. Pokaždé to bylo těžké. S každým jsem ztrácela část sebe. Až už jsem neměla sílu to znovu zvládnout. Nemohla jsem už déle snášet Řád, který se mi protivil. Vždyť kolik toho může jedna bytost snést? Proč jen mě Bůh neučinil bezcitným kamenem, který nedokáže milovat ani postrádat? Oč snazší by to bylo.
A tak se stalo, že se moje slzy spojily se slzami bolavých duší v Nebi. Plakala jsem zoufalstvím a steskem. Ale taky vztekem. Zlobila jsem se na Boha a zlobila jsem se na Řád. Přitom s každou slzou ze mě něco z té tíže odcházelo. Až jsem u toho oplocení stála úplně promočená. Ale bylo mi to v tu chvíli docela jedno.
Jo, sebelítost mi šla doopravdy skvěle.
Chytla jsem se jednoho oka v plotu a dostala takovou ránu, že mě to odhodilo kus dál do trávy. Že je v tom napětí bylo napsáno kousek dál. Jenomže ve svém pohnutí a zřejmě taky zabedněnosti jsem si toho vůbec nevšimla. Takže jsem dostala kopanec jako od koně.
„Patří ti to.“ Ozvalo se nade mnou hlasem, který mi byl vzdáleně známý.
„Taky tě ráda vidim.“ Nějak jsem si ani nedávala moc pozor na sarkasmus, jakým jsem ho počastovala. Nevypadal, že by si toho všiml. A jestli jo, tak to důsledně ignoroval.
„Jak jsi věděl, že tu jsem?“ zeptala jsem se naivně.
Ukázal mi na kamery rozmístěné kolem celého plotu. Byly ukryté a necvičenému oku zcela neviditelné.
„Reagují na pohyb.“
Natáhl ruku, abych se o ni mohla zvednout. Tak jsem se jí chytla a vylítla do vzduchu, jak zabral. Následně jsem skončila v jeho náruči, protože ač na to nevypadal, měl docela páru.
Zrudla jsem všude, kde to jenom šlo. Jeho to zjevně pobavilo.
„Copak? On ti nikdo neřekl, že dotýkat se drátů pod napětím není dobrý nápad? Zvlášť v dešti.“ Počastoval mě štiplavou poznámkou, kterou jsem ale bohužel nemohla okomentovat, protože bych zase byla sama proti sobě. A tak jsem si to odseknutí nechala jenom pro sebe. Jenomže jak bych mohla zapomenout na jeho schopnost číst moje myšlenky, že?
„Máš v sobě oheň, Santin. Pokud ho používáš v přiměřené míře, je to docela rajcovní.“ Provokativně se usmál a konečně mě pustil z náručí, ve které mě neskonale dlouhý okamžik držel.
*Jsi arogantní hazlík a zároveň jsi jediný, kdo mi může pomoct. Buď prosím od té lásky a chovej se ke mně slušně. Nepotřebuju to mít těžší než to už teď mám. To mi věř.*
Bylo to ode mě poněkud podlé, ale přehrála jsem mu v paměti vzpomínku na dnešní odpoledne. Mohl přesně vnímat moje pocity, když mi Gabriel pálil křídla. Cítil všechno to co já.
Zhluboka se nadechl. Asi viděl víc než původně vůbec chtěl. Skoro to vypadalo, jako kdyby to s ním pohnulo. Přeci jenom to byl jeden z Proroků. Ti nějakými přehnanými citečky netrpí. Docela mě to překvapilo.
„Je mi jasný, že se dál chceš tisknout k mému mužnému tělu, ale uvnitř je taky teplo.“
Zřejmě to mělo vyznít jako břitký humor, ale zcela se to minulo účinkem díky tomu, jak to vyslovil. Ťaflo ho to víc než si dokázal přiznat. Hm zajímavé.