Proč zrovna já?

Děti si na Chowa zvykly. Samozřejmě i díky Alešovi, který byl jeho ochráncem, bylo-li potřeba. Chow byl velmi živé dítě, o to horší pro něj bylo, že byl často nemocný. Znečištěný vzduch mu opravdu nesvědčil. Vždycky byl nějakou dobu ve školce, a pak doma. Naštěstí měl alespoň dobrou imunitu, a tak se nenakazil od ostatních dětí.

„To je děs“ postěžoval si Aleš mámě, než šli domů ze školky.
„Co je děs?“
„Že je Chow už zase nemocnej. Nemůžu s ním takhle skoro být.“
„A co bys navrhoval, abyste se víc vídali?“ zeptala se ho Markéta. Bylo jí jasné, že by tohle její syn neřekl, kdyby neměl něco vymyšlené.
„Kdyby bydlel s tátou u nás, byli bysme spolu víc“ vychrlil ze sebe.
Markéta na něj zůstala civět. Tohle vážně nečekala. O téhle možnosti s Alešem ještě ani nemluvili, řekli jen „někdy“. A její syn jí to teď navrhl sám. Po chvíli se vzpamatovala a dostala ze sebe jen: „Můžeme se jich zeptat.“

Jakmile přišli domu, tak Markéta volala Alešovi. Tohle mu musela říct hned. Tohle v sobě dusit do večera nedokázala. Aleš zvedl telefon a sotva jí stihl pozdravit, než na něj vychrlila: „Ahoj. Máš čas? Je to fakt důležitý.“
„Děje se něco?“
„Jo, ale neboj, nic špatnýho.“
„Jo, mám čas, povídej.“
„Dneska než jsme šli ze školky, mi Aleš řekl, že je děs, když je Chow nemocný, protože se v tý době nemůžou skoro vídat. Tak jsme se ho zeptala, co by navrhoval a on řekl-“ zarazila se, celou dobu ze sebe slova doslova chrlila a teď se zarazila „že kdyby Chow s tátou bydleli u nás, vídali by se víc.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„No, páni“ vydechl nakonec Aleš „s tímhle nápadem nás teda předběhl.“
„Jo, byl to slušnej šok.“
„Ale mělo by se toho využít.“
„Nebude to na Chowa brzo?“
„Myslím, že to pro něj bude lepší, bude žít v normální rodině a uslyší víc češtinu. Ale samozřejmě se ho na to zeptám a kdyžtak na něj nebudu chvátat.“
„Stejně by se to tu muselo připravit, abyste tu mohli bydlet.“
„Zeptám s Chowa zítra, jestli mu bude líp“ slíbil jí Aleš „stejně je to neuvěřitelná, že to všechno dopadlo takhle dobře.“
„Asi si osud myslel, že už nás potrápil dost.“
„Snad. – Už musím jít. Chow se probral a kašle, tak půjdu za ním.“
„Dobře, vyřiď mu, že mu posílám pusu.“
„A co já?“ ozval se Aleš.
„Tobě samozřejmě taky, ahoj.“
„Ahoj.“

Ráno když se Chow nasnídal, tak se ho Aleš začal vyptávat. Zvědavostí už totiž nemohl vydržet.
„Co by si řekl Chow na to, kdybychom mohli bydlet s Markétou a Alešem?“
„To bysme byli pořád spolu?“
„Jo, celý den.“
Do teď probíhal rozhovor v Chowově rodném jazyce. Teď ale Chow odpověděl jedním z českých slov, které znal, řekl pouhé: „Super!“
Široce se usmíval a nápad se mu očividně zamlouval. Nebylo divu, Aleše měl strašně rád, pomohl mu totiž s tím, aby si ve školce zvyknul a hlavně aby se tam choval normálně. Bez Aleše si tedy hrát nechtěl, ale když s nimi byli i jiní, to mu nevadilo. Vždycky když mu táta řekl, že musí zůstat doma, byl naštvaný, protože nikam nesměl. A Markétu měl taky rád, byla na něj strašně hodná a milá.

Aleš často přemýšlel, jak moc se Chowovi stýská po domovině. Zdálo se mu, že se mu tady líbí a občas že myslí na minulost. Byl si jistý, že hlavně na sovu mámu. Rodičovské vztahy tam byly trochu něco jiného, ale jeho máma se vymykala, proto ji tam hodně lidí nemělo rádo, a proto také byl jejich vztah matka-syn mnohem silnější. Byla na své okolí moc pokroková. A i proto s ní byl a měl s ní dítě. To, že měla manžela, jí totiž pomáhalo v životě ve vesnici. Jako svobodná byla na okraji společenství. Myslela si, že už tam zůstane navždy, ale nestalo se. Byl tady a vše šlo líp než doufal. Dokonce spolu budou všichni bydlet.