Junoon ( Posedlost) - 1. část

„Srdce nemá vrásky, bývají na něm pouze jizvy...“
(Gabrielle Sidonie Coletteová)

Silný déšť, doposud bičující vysoká okna obřadní síně, začal konečně pomaličku ustávat. Vlhkým ovzduším se nesla těžká vůně záplavy květin, které bohatě pokrývaly místo, na němž stála smetanově bílá, stříbrem zdobená rakev…
Tabitha Harissová se úzkostně choulila v mohutné, vínovým sametem čalouněné židli v první řadě, kde obvykle sedávají nejbližší pozůstalí. Opatrně se zamlženým pohledem rozhlédla kolem sebe. Ostatní místa vedle ní byla prázdná až na jedno, na němž seděla teta Ruth, nevlastní starší sestra její mámy, se skloněnou hlavou a tváří zabořenou do promáčeného kostkovaného kapesníku. V ústech a krku pociťovala Tabby hořce svíravou chuť a téměř nevnímala slzy, zanechávající na její tváří třpytivé stopy a padající po kapkách do klína, ale hlavně tklivá slova smutečního řečníka, která se nesla prostorem. Byla to však jen pouhá slova, která nemohla zahnat hluboký smutek, rozprostírající se jejím nitrem jako obrovská netopýří křídla. Přestala bolestivě zarývat nehty do dlaní, opatrně zavřela své pomněnkově modré oči a myslí jí problesklo zoufalé přání vrátit se aspoň pár týdnů v čase, anebo od všeho uprchnout třeba na druhou stranu nekonečného vesmíru. Nic z toho ale samozřejmě nebylo možné, pokoušela se tedy aspoň na chvilku nevnímat tu nemilosrdně drásající atmosféru, plnou soucitných pohledů a také tiché tóny písně „If you leave my world“, kterou máma tolik zbožňovala…

Opět si ji představila, jak toho posledního odpoledne na terase jejich domu v Bedfordu starostlivě zalévala bohatě rozkvetlé muškáty a říkala jí s úsměvem…
„Tak vidíš, Tabby, zdálo se ti to tak neskutečné a už máš téměř za sebou první rok na medicíně. Škoda, že se toho nedočkala babička, tolik toužila po tom, aby byl v rodině nějaký lékař, který by se o ni staral, a když už ne já, tak aspoň její vnučka. Tvůj otec se samozřejmě nepočítá.“
„Ale mami, nezačínej s tím zase, vždyť jsem teprve na začátku, skalpel ani stetoskop jsem ještě pořádně nedržela v ruce a anatomie je pro mne navzdory mému předešlému studiu zatím jeden veliký pytel těžko srozumitelných slov! I když bych teoreticky spoustu z nich již měla znát, připadá mi, že je slyším úplně poprvé. A taky určitě moc dobře víš, co se říká!“
„Hm, a copak?“ Zeptala se máma naoko nechápavě, čekajíc, jaké moudro zase vypadne z její dcery.
„No přece, že léčit vlastní rodinu je to největší šílenství, jaké vůbec na světě existuje!“ Zasmála se Tabby rozpustile a letmo ji políbila na tvář.
„Co se říká, nemusí být vždy tak docela pravda. A nemysli si, že se tomu vyhneš. Ještě jsem tady já!“ Odpověděla jí máma neméně pobaveně. Tabby na ni tehdy zamyšleně pohlédla. Vůbec si nedokázala představit, co by si bez ní počala. Po celou dobu se o ni máma starala docela sama, trpělivě snášela její mnohdy přehnaně vznětlivou povahu a zahrnovala ji bezmeznou láskou, kterou se jí snažila aspoň trošku nahradit chybějícího otce, žijícího někde v Irsku, kterého Tabby viděla naposledy, když jí bylo pět let a jenž o ni nejevil sebemenší zájem. Máma měla být také lékařkou, ale studium nedokončila. Posledních šest let pracovala v prestižní realitní kanceláři a byla dost úspěšná, díky čemuž si mohla dovolit zaplatit své dceři nákladné studium na lékařské universitě v Londýně. Tabby k ní pomaličku přistoupila a pohladila ji po rameni.
„Mám tě moc ráda, mami. Vím, že nebýt tvé vydatné podpory a přesvědčování, zůstala bych jen jako sestřička u píchání injekcí a vypisování karet.“
„Správně, a uvědom si, jakou máš díky své praxi oproti mnohým studentům výhodu.“
„Asi máš pravdu, jako vždy. Tak mně napadá, co kdybych přinesla pár čokoládových sušenek a uvařila nějaký moc dobrý čaj?“
„Dobře, ale raději hned, ještě mám dnes dva klienty, se kterýma musím sepsat předběžné kupní smlouvy na nemovitosti. Chviličku posedíme a pak pojedu, hm?“
Tabby radostně přikývla a když pak po hodině mámě mávala, netušila, že je to naposledy…
Toho večera si unaveně protřela oči a konečně zavřela skripta do šuplíku. Pro dnešek to stačilo…řekla si pro sebe, olízla se při pomyšlení na parádní tlustý sendvič se šunkou, sýrem a hromadou zeleniny a s chutí se napila coly. Nestačila ani skleničku vyprázdnit až do dna, když se jí na stole rozezněl mobil. Chvíli si s ním ještě prozpěvovala svoji oblíbenou melodii a pak se tanečním krokem vydala ke stolu. Zaostřila na displej a udiveně zakroutila hlavou. Ruth? A teď večer? Teta pracovala ve zdejší nemocnici jako vrchní sestra na traumatologii. Ale co jen může chtít?
„Ano, teti? Copak se děje?“ Zeptala se zvesela. To co pak ale uslyšela, vymazalo i poslední zbytky úsměvu z její tváře.
„Drahoušku, přijeď co nejrychleji k nám do nemocnice. Tvá máma měla těžkou autonehodu a je to s ní velmi vážné! A hlavně, prosím tě, jeď opatrně…aspoň ty…“
Tabitha chvilku nemohla popadnout dech, měla pocit, že se jí právě zastavilo srdce a na okamžik zavřela oči.
„Tabby, jsi tam ještě?“ Zeptala se jí teta tiše.
„A...ano…teti…za chvilku jsem v nemocnici…“ vydechla ochraptěle a ukončila hovor.
Třesoucíma se rukama se pak pokoušela zasunout klíček do startéru, podařilo se jí to až po dlouhé chvíli. Motor zaburácel, když sešlápla plyn a prudce se rozjela, až za ní zůstalo obrovské mračno prachu. Jenže to vůbec netušila, že veškerý spěch je už nyní docela zbytečný. Z jejího dosavadního a svým způsobem bezstarostného života právě zbyly jen tisíce vzpomínek, tak jako z mámina auta žalostná hromada pomačkaných plechů. Ale hlavně pro ni její osud přichystal svoji novou a podivnou cestu…