Smrt (10.)

Po jeho ocelovém stisku jsem si už vybavovala jen nepříjemné záležitosti. Trpělivě jsem hleděla do zdi jakobych hledala nějakou droboulinkou puklinu a nutila se ten zbytek večera prožít znovu. Anna už dávno spala, mě to však nešlo. Cítila jsem u sebe teplé dívčí tělo a přitom mě samé byla zima. Mokrá noční košile od služčiných slz byla jako led. Pocit, že mi zamrzá na kůži... A přitom to spíš pálilo a bodalo.
Někdy když si stoupnete do vařící vody a do zamrzlého jezera - máte ten stejný pocit. Látka, která se na mě lepila a pocity, které mě svíraly byly jako oheň i led.

Po jeho hrubém rozkazu "Mlčte!" jsem se zastavila a odmítla tančit. Pokračoval ještě asi dva kroky až si uvědomil, že mě za sebou spíš vláčí než vede. Zastavil se také a netrpělivě se podíval.
"Pusťte mne." sykla jsem vražedně tichým hlasem.
"Prosím?" nechápal.
"Okamžitě mě pusťte nebo začnu ječet." opakovala jsem.
"To si nedovolíte." V jeho očích byla arogantní sebejistota. Zhnuseně jsem se dívala do té cizí tváře.
"Myslíte?" pozvedla jsem obočí a snažila se uchovat klid.
"I když po tom fiasku co jste zde předvedla!" zavrčel.
Ztuhla jsem. Zvedla jsem ruce přes jeho paže do výšky a pak je s napřáhnutím nechala spadnout na ty jeho. Instinktivně se mě pustil. Taky mě ta rána trochu bolela, ale v tu chvíli jsem to nedokázala vnímat.
"Co si to dovolujete!" chrstla jsem mu do tváře a nevnímala okolí. Možná na nás někdo koukal, možná taky ne. V tu chvíli se ve mě brodila ta síla. Síla, kterou jsem normálně cítila jen s mrtvými. Síla vzít život bez zaváhání. Bála jsem se, aby mi nezačali zářit ruce a někdo neviděl mé černé oči, hrozivě smetanovou až průsvitnou pleť a vlastně tu samotnou vražednou podstatu mě. Bála jsem se toho, aby to někdo neviděl. Jenže jsem to nedokázala potlačit.
"Naprosto jste se znemožnila, madam. Sebe, mne i mého otce. Přivést služku jako svůj doprovod! Pokud jste si to neuvědomila, lady, toto není venkovská odrhovačka. Ve vyšší společnosti se takto nejedná. Ale to vám, zřejmě nikdo neřekl. Možná by jste se měla vrátit k rodičům, aby vás naučili co se sluší!"
V tu chvíli jsem na něj nevěřícně třeštila oči. Jak si dovoluje? Jak může?
I na lorda to byla příliš troufalá řeč. Vzhledem k tomu, že má rodina byla v kraji v nejvyšším postavení. Byla. Už není. Už jsem to jen já.
Něco takového si dovolit. Jenže jemu hrál do karet jeden fakt. Tato společnost, celá společnost se mě bála a nenáviděla mě. Možná cítili, tušili. Pokud se proti Vám postaví jeden člověk - je to vyrovnaný souboj. Pokud se proti Vám postaví všichni - je velmi těžké přežít natož vyhrát.
Pochyboval o mém vychování a řekl mi ať se vrátím k rodině. Neřekla jsem ani slovo. Měla jsem chuť ho ztrestat. Říct mu jak má rodina zemřela, slůvko po slůvku, plamínek po plamínku. Neudělala jsem to. V duši, kterou asi nemám mě mírně zahřál aspoň ten fakt. Zas taková zrůda nejsem. A nebo naopak jsem takový slaboch.
Nemohla jsem si vybrat.

Anna si stoupla a následovala mého příkladu. Jí už o tanec nikdo nepožádal. Ten její milý důstojník, s kterým se smála a který dokonce vypadal sympaticky se na ni ani nepodíval. Byl v rohu už s jinou dámou a tentokrát se skutečně přesvědčil, že je to šlechtična.
Blonďaté kudrny jenž mi zkazily večer jsem zahlédla u lorda Brama staršího. Když jsem si to k nim mířila, abych aspoň v tu chvíli zachovala etiketu dívala se na mě Georgianna vítězně a spokojeně.
"Lorde," uklonila jsem se a pokračovala: "děkuji Vám za dnešní pozvání. Jsem ráda, že jsem zde mohla být. Nyní se však musím rozloučit. Připozdívá se a má cesta je dlouhá."
"Bylo mi taktéž potěšení, baronko. Je mi líto, že o Vaši skvostnou společnost přicházím a ani jsem s Vámi nestačil pobýt!" starý pán byl přívětivý, pobavený a klidný. Neodsuzoval mne.
"Děkuji, lorde." usmála jsem se, udělala ještě jedno pukrle a pak nás přivolaný lokaj odvedl ven.
"Madam?" zavolala za mnou postava a já se otočila. V kabátu se zimořivě schovával můj kočí.
"Ano. Odvez nás domů, prosím."
"Jistě. Dal jsem koně trochu odpočinou do stáje. Hned to bude." vydal se svižným krokem pryč.
A tak jsem tam stála v zimě a čekala. Anna se na mě nedívala. Hleděla furt směrem, kde předtím stál důstojník s jednou vysokou a dobře vydařenou zrzavou šlechtičnou. Neměla jsem tu čest je ani jednoho osobně poznat.
Beze slova jsem ji obrátila k sobě a obejmula. Možná jsem to potřebovala více než ona.
A pak nás čekala jen úmorná cesta domů.

Mé vzpomínky končili u postele a já už neměla na co vzpomínat. Nechtělo se mi ani spát. Vylezla jsem z postele a šla do svého pokoje.
Nenašla jsem nic co by se mi líbilo dělat. Hrát, číst, malovat, nic.
Stála jsem tam uprostřed průvanu v noční košili a nevěděla co dělat. Košile pomalu schla, ale nic ostatní z dojmů ve mě nemizelo. Šla jsem k truhle a nasadila si jednu z mála věcí, v které jsem se cítila pohodlně. Vzala jsem si na sobě kalhoty po otci, stáhla je páskem v pase, délku už dávno nechala zastřihnout. V jezdeckých kalhotách jsem se cítila o něco jistěji než v šatech, ale nebyla zvyklá v nich natolik pobývat. V jezdeckém oblečku pro dámy jsem se ukazovala častěji. Pokud jsem se však rozhodla někam vyrazit v noci - volila jsem tuto variantu.
Má matka to dělala také, Julietta než měla děti a poznala Richarda též. Ony však bývaly vyšší než já a nemusely si kalhoty zkracovat. Přesto to asi bylo jiné než kdyby byly šité na dívku. Otec to neschvaloval, dokonce i když měl také pokročilé názory na společnost.
Hodila jsem si na sebe ještě volnou, vlněnou košili, co mírně škrábala na kůži a přes to hodila černou koženou vestu. Kdybych neměla dívčí tvář a dlouhé vlasy, mohla bych vypadat jak muž. Teď jsem spíše vypadala jako černo-bílá podívínka. Vše černé krom mé pleti.
Ve stáji jsem zaťukala na malý domek v němž bydleli sluhové od koní. Otevřel mi nějaký asi osmnáctiletý, rozespalý mladík. Otíral si pěstí oko, měl rozcuchané vlasy a stál přede mnou jen v kalhotech. Vytřeštil na mě oči a pak se s koktáním omlouval. S přidušeným smíchem jsem pozorovala jak si rozpačitě obléká košili a s ohleduplnou tichostí zavírá dveře, aby nevzbudil ostatní.
"Co si přejete, má paní?"
"Koně."
"Jistě. Ihned Vám ho připravím. Přejete si někoho speciálního?"
"Ani ne."
"Jistě. Hned ho tu máte."
Asi po deseti minutách jsem seděla na koni a Kyly jak mi prozradil svou přezdívku mladík se za mnou ještě delší čas ohlížel. Já projížděla krokem, temným lesem. I přes to, že jsem na sobě měla jen košili a vestu tak mi bylo docela teplo. Možná tepleji než vevnitř domu.
Hladila jsem koně po šíji a lehla si na jeho hřbet. Naučila jsem se tak jezdit, abych se uvolnila. Bez sedla a tak trochu po barbarsku. Koukala jsem na hvězdy a nechala vše zmizet stejně tak jako jsem nechala koni volnou možnost jít kam chce.